Mnislav Zelený - Atapana
iDnes.cz, 10. února 2010

S Chávezem na věčné časy? Nejnovější vyvlastňovací zážitek Mnislava Zeleného

Mezi mnoha -ismy, ke kterým se venezuelský prezident hlásil, pochopitelně nemůžeme opomenout bolívarismus, jejž zkombinoval se svojí revolucí. Postava osvoboditele Simóna Bolívara totiž nemůže stát stranou jakéhokoliv politického hnutí v Jižní Americe. Flexibilita Bolívarových myšlenek je obrovská, chudák osvoboditel by se divil. Možná nejbližší Chávezův -ismus je jeho vlastní proud –chávismus. 

Představa proslého revolucionáře Che Guevary s jeho vývozem revoluce do jiných zemí se Hugovi Rafaelu Chávezu Fríasovi (narozenému 28. června 1954) zalíbila natolik, že většinu svých obrovských finančních zdrojů a zisku směřoval ke smůle všech Venezuelanů právě tímto směrem. 

Nebylo se proto co divit, že v posledním desetiletí se politické kyvadlo v Latinské Americe výrazně nachýlilo na levou stranu. O co víc bylo zemí s revoluční rétorikou, o to víc se zvyšovala nespokojenost Venezuelanů. 
Nicméně většina obyvatel byla z Cháveze nadšená, bylo to něco nového, co předtím neslyšeli. 

Budu vám vším 

Chávez má geopolitické vize spojené Latinské Ameriky, která by úspěšně kontrovala USA. Má obrovské charizma, obrovské schopnosti řečnit o čemkoliv bez papírů v ruce. Je neuvěřitelně aktivní, plný síly. Ano, je prostě voják, parašutista a ti to přece mají v náplni práce. Bojovat a nenechat sebe ani nikoho kolem sebe široko daleko v klidu. 

Má rád konflikty a boj. Vyhrožuje všem, kdo se nepodvolí jeho revoluční rétorice a doktríně. Ale právě to už začíná Venezuelany unavovat. I mnozí jeho příznivci, chávisté, ustupují. V zemi vládnou konflikty a napětí. Lidé netuší, co bude zítra, a tak začínají vidět chyby. Začínají vidět, že Chávez neplní slovo, že si především buduje totalitní vládu a snaží se ji získat jako doživotní. 

A právě v takovém okamžiku, kdy navíc zastavil televizní kanál RCTV, a tím vyvolal studentské bouře, se Chávez stává marxistou. A protože je mu jasné, že převážná většina Venezuelanů jsou katolíci, jedním dechem dodává, že je křesťan, i když vrhá oheň a síru proti církevní venezuelské infrastruktuře. Je schopen zkombinovat několik -ismů, aby mu to vyhovovalo. Sám se teď prohlásil marxistou, i když marxismus celých jedenáct let popíral. Nicméně glorifikoval Castra, což venezuelské komunisty s Jeronimem Carrerou coby předsedou potěšilo, i když většina je přesvědčena, že je to Chávezova další revoluční póza. Vždyť přece jeho neustálá improvizace, kult osobnosti, nelogické, divoké až horkokrevné vyvlastňování, které ruinuje hospodářství, ekonomika založená na dovozu a samotné křesťanství nemají v úhrnu s marxismem moc společného. A to i přesto, že Chávez ve svých televizních pořadech Alo, presidente vypovídá, jak čte Marxův Kapitál. 

Luis Fuenmayor Tóro, bývalý militantní člen PCV a exrektor Centrální venezuelské univerzity si myslí, že Chávez spíš četl nějakou knihu, jež interpretuje Kapitál a snaží se jej vysvětlovat lidem. Současný místní největší znalec marxismu Hector Silva Michelena dodává: "Opravdový marxista nemůže být nikdo, kdo by nečetl přímo Marxův Kapitál." Poznamenává, že není jednoduché Kapitál přečíst a porozumět mu v celé komplexnosti. Proto pochybuje, že by jej Chávez kdy četl. Navíc - jako marxista - by musel přijmout celou marxistickou doktrínu i s vůdčí rolí komunistických stran, což Chávez neudělá. "Chávez má samozřejmě právo prohlásit se marxistou, leninistou, stalinistou, islamistou, synem stromů se třemi kořeny... jenže v hlavě má hlavně směs instinktu, intuice a idejí, které slyšel od Castra," připomíná Michelena a dodává: "To, co dělá Chávez, je anarchismus, a Marx přitom byl nepřítel anarchistů. Například před vyvlastňováním by se podle Marxe nejdříve měly zakládat dělnické rady, a tak Chávezův netakticky divoký způsob by Marx jistě odsoudil." 

Arbitr v četbě 

Mnohdy se zdá, že Chávez spoustu aktivit a činů dělá pouze jako kapric, aby pohrozil, aby vyděsil - ať již opozici, anebo USA s Kolumbií, které považuje za úhlavní nepřátele. 

Významná chávistka Cilia Floresová zcela vážně připomíná, že hlavní autoritou venezuelského národa i ve věci čtení knih je přece "comandante a presidente". "Když on něco čte a něco doporučuje, kniha se hned vyprodá. Takoví jsme my chávisti! Neviděli jste příklad Otevřených žil Latinské Ameriky? Když se o publikaci zmínil, vyprodala se nejen ve Venezuele, prodej stoupl i ve světě, díky internetu. Všichni v národě pokračujeme v tom, co nám řekne ‚presidente a comandante‘ Hugo Chávez Frías." 

Cháveze jeho vojenská mentalita spíše vede k pocitům hrdiny, který by měl dotáhnout nedokončené ideje Bolívara. To, že se o něm říká, že v kanceláři má obrovský stůl, na jehož jedné straně obědvá a na druhé má prostřeno sám Bolívar, je samo o sobě dost vypovídající, i když to mohou být pouhé spekulace. 

Tomu se říká vývoj 

Nicméně dnešní marxista Chávez ještě v roce 1996 při rozhovoru s Agustinem Blanco Muňozem říkal: "Já, Hugo Chávez, nejsem marxista, ale nejsem ani antimarxista. V rámci marxismu nejsou řešení pro naši realitu." 

Ale pozor, ještě v roce 2007 v televizním pořadu Alo, presidente prohlásil: "To je dogma, které je minulostí, musíme vytvořit svoji doktrínu." 

A v roce 2010 prohlašuje, jako by se nechumelilo: "Začal jsem číst Kapitál." 

Chávez je spíš nacionalistický revolucionář, ale jeho populistické projevy o pokroku země, o zničení neokolonialismu a neoliberalismu jsou v kontradikci k tomu, co dělá. Bez podpory odborníků, bez technologie a vědy a bez svobody podnikání nemůže dosáhnout takové vnitřní produkce, která by mu zajistila skutečnou nezávislost. A tak vnitřní produkce klesá s každým zestátněním, vyvlastněním soukromých podniků, politickým útlakem, nařizováním pevných cen výrobků pod úrovní těch výrobních. Nedostatky se zvyšují a nespokojenost obyvatel Chávez tlumí dalším útlakem v oblasti komunikací a informací. 

Za všechno může Impérium 

Blížící se prezidentské volby v roce 2012 jej začínají znervózňovat. Studentské bouře nevěstí nic dobrého. Právě studenti v referendu 2. prosince 2007 o přijetí socialistické ústavy a o doživotní funkci vedení země procitli z revolučního snu a zvrátili procenta v první velký Chávezův neúspěch. 

Následně si Chávez vydobyl na Kongresu, kde má stoprocentní většinu, nové referendum. 15. února 2009 již nic nenechal náhodě. Volební bojůvky ovládly celou zemi. Vyhrál o pár procent, a tak by jeho případné vítězství v roce 2012 bylo doživotní. 

Chávez má rád velké cíle. Vše proto dělá ve velkém, takže přicházejí i velké, závratné chyby, za které však vždy může buď Impérium (myšleno USA), bývalá 4. republika, která skončila nástupem Cháveze k moci před jedenácti lety, zbytky kapitalistů a oligarchie ve Venezuele, nebo fenomén El Niňo, který údajně může za současný nedostatek elektřiny. Nikdy není vinen on či jeho vláda. 

Fenomén El Niňo vyvolává období sucha již po staletí, na což by se měla každá země plánovitě připravovat, jako třeba na déšť nebo na sníh. A v podobné situaci žije celá země. Pro Cháveze jsou to asi ty nedůležité a tak moc signifikantní stalininské třísky, které létají, když se kácí les. Jeho cíle to nemůže a nesmí ohrozit. A jak píše Ana Teresa Torresová ve své knize La herencia de la tribu: "Chce být tak veliký jako Bolívar, za každou cenu." 

Každá cesta je dobrá 

Chávezovi nezáleží na tom, jakou cestou se k svému cíli dostane. Dobrá je každá cesta, která ospravedlňuje výsledek. Otázkou je, zda takto chávezovsky pružní budou chtít být všichni Venezuelčané. Nikoho až tak moc nepřekvapilo, když na vysoce sledovaném finálovém zápase baseballové ligy v Caracasu protestující davy 24. ledna 2010 vyvěsily transparenty Chávez tas ponchado (Chávezi, prohrál jsi). Policie sice transparenty zabavila, studenty zatkla, ale celý svět to viděl. Viděl, že Venezuelané už Chávezovi nevěří tolik jako před lety. 

Univerzitní studenti, revolučně naladění, v této situaci antirevoluce začali popírat, co před deseti lety jejich předchůdci v červených košilích podporovali jako vítanou změnu. Přichází rozčarování a Hugo Chávezovi tentokrát po pádu cen ropy, pádu bolívaru a předpokládaném pádu celé ekonomiky nezbývají už ani peníze, aby si vnitřní spojence začal kupovat různými výhodami. 

Kdo je mu za co vděčí 

Také v zahraničí, kde Chávez v posledních letech doslova exceloval u levicově revolučních vlád Latinské Ameriky, ale i světa, s tvrdým, až mnohdy nesmyslným antiamerikanismem (například, že americká bomba vyprovokovala zemětřesení na Haiti), přicházejí chudší léta. Své spojence, z nichž vytvořil ekonomické spojenectví ALBA, soupeřící s americkým volným trhem, získával cestou darů a levných dodávek ropy a plynu. Hodlal pro ALBA založit i novou měnu sucre, aby nadobro odboural dolar. Jenže padl venezuelský bolívar. 

Ekvádor, Bolívie a Nikaragua mu tak vděčí za své nové revoluční prezidenty a revoluční ústavy, Argentina za zamáznutý státní dluh. jenže náhle přišla rána: Hondurasané vyhnali svého prezidenta Manuela Zeleyu, Chávezova revolučního nohsleda, terý totiž porušil ústavu a postavil se proti Kongresu s cílem být také vládcem navždy. Tento oficiální impeachment Chávez nemohl přijmout a hrozil vojenskou invazí. Jenže dočasný prezident Michelleti předal vládu nedávno demokraticky zvolenému prezidentovi Lobovi a krize byla ukončena Chávezovou porážkou. 

V Chile právě nastupuje pravicový prezident Sebastián Piněra, a Chávez tak ztratil další zemi, která jej podporovala. Kolumbie a Peru se nikdy nepodvolily, což mu zvlášť u sousední Kolumbie, kde je hrob Simóna Bolívara, leží jako trn v oku. Zdá se, že se kyvadlo v Latinské Americe právě v roce, na který připadá 200. výročí osvobození od španělské koloniální nadvlády, začíná zhoupávat na druhou, tu pravou stranu. Začíná odklon od revolučních idejí, s nimiž zahájil Hugo Chávez svoji kariéru a jimiž chtěl dobýt Jižní Ameriku. 


Nejnovější zážitek autora
E-mail Mnislava Zeleného odeslaný 10. února 2010 v odpoledních hodinách SEČ: 

Milí přátelé, 

dovolte mi, abych se s vámi podělil o úděsný a nezapomenutelný zážitek zvůle revolučního diktátora. Docela pochybuji, že něco podobného se dělo třeba u nás. Klement Gottwald se určitě osobně nezastavil na Staroměstském nebo Hradčanském náměstí - jako to před pěti dny učinil Chávez na Bolívarově náměstí v Caracasu, kde stojí prezidentský palác - aby začal vyvlastňovat. 

Situace: Chávez v zelené uniformě maoistického střihu a v červené košili. Volá: "Komu patří tato budova?" 

Jeho nohsledové s dokumenty v rukou odpovídají: "Soukromníkovi, který tam má prodejny." 

Chávez: "Vyvlastnit! A komu patří tamhleta budova?" 

Nohsledové: "Soukromníkovi, comandante." 

Chávez: "Vyvlastnit!" 

Atakdále. Až Chávez takto vyvlastnil celé náměstí. 

Chávez. "V mém okolí musí být vše bolívarianské, ne buržoustské. Pane starosto, provedete vyvlastnění. A to tak, že ihned!" 

Dámy a pánové, vidět to na vlastní oči, ježí se vám vlasy a jde mráz po zádech, i když se ve světě dějí samozřejmě daleko větší hrůzy. Nebylo by od věci tyto záběry u nás občas odvysílat, aby lidé nezapomínali, děkovali našemu osudu a Bohu, kde jsou a jak se mají.