Mnislav Zelený - Atapana
www.ihned.cz, 23. března 2010

Současné katastrofy, bouře a násilí v Latinské Americe

Letošní rok, vlastně teprve pár měsíců, postihl řadu latinskoamerických zemí vlnami katastrof. Přírodních i společenských. Reakce lidí jsou, bohužel, přirozené a velice podobné kdekoliv na Zemi. Ať to jsou lidé vzdělaní nebo ne, ať to jsou obyvatelé rozvinutých nebo rozvojových zemí, když jde do tuhého, velice rychle většina z nich ztrácí svoji kulturnost a vrací se ke svým atavismům, ke zvířecím kořenům. Zvířatům jde také o přežití. Lidské zákony nezákony, předpisy nepředpisy. Je to tedy přirozené? 

Haiti-katastrofálni zemětřesení. 

Venezuela- studentské demonstrace a bouře. Chile - hrozivé zemětřesení o síle 8,8 Richterovy stupnice, jakoby opět chtělo připomenout rok 2012 . Bogota - stávka autodopravců přerostla v bouře násilí a rabování. 

Haiti. Napříč obrovským ztrátám na životech i na majetku díky rychlé mezinárodní pomoci včetne zásahu ozbrojených sil, situace nepřerostla v drancování a bitky mezi lidmi. 

Venezuela. Studentské demonstrace byly vyvolány totalitními zásahy vlády proti soukromým rozhlasovým a televizním stanicím. Studenti se postavili na stranu hájení práv na svobodu projevu a názoru. Policejní složky však nastoupily k brutálním zásahům a tím povýšily pokojné demonstrace v pouliční bouře. 

Chile. Nevídaná síla zemětřesení dokonce údajně pohnula zemskou osou a zkrátila nám den. V zemi byly vedle měst totálně zničené hlavně silniční komunikace včetně strategických mostů a tak došlo k faktickému rozdělení státu. Nejhůře dopadlo město Concepción nedaleko samotného epicentra zemětřesení. Lidem údajně za pár dní došly zásoby pití a jídla a rychle přešli k drancováni obchodů. Těm, kteří přežili, šlo znovu o život. Nepatrná přítomnost policie a armády a totální kolaps zásobování změnil obyvatele v bandy, které se začaly ozbrojovat a zákon brát do svých rukou. Chilané jsou velmi kulturní národ s vysokou životni úrovní a jejich země patří mezi nejrozvinutější v celé Americe a přesto za pár dní katastrofy se změnili. A to mnohem víc než ubozí Haiťané, zvyklí na bídu, nedostatek jídla a každodenní problémy. Bohatší lidé jsou prostě pohodlnější, odvyklí nedostatkům a tak se rychleji hroutí do pocitů beznaděje než chudáci na okraji společnosti. 

Nemohu si při této příležitosti nevzpomenout na jinou katastrofu, která se v Chile udála v roce 1972. Tehdy letadlo s uruguayským rugbyovým družstvem havarovalo vysoko v Andách a nikdo je nebyl schopen nalézt. V zimě, mrazu, lavinách a vánicích přežívala osamocená, ve světě zcela ztracená skupina 29 lidí a osamoceně bojovala o život. 

Když došly zásoby, a to se nestalo po dvou třech dnech jako v Concepciónu, neboť jedli kožené povlaky a slámu ze sedaček pár týdnů (!), začali jíst maso lidí, těch, kteří nepřežili. Vše na základě vzájemné dohody: “ Když zemřu, souhlasím, abyste mne jedli.” Dá se říct, že vše probíhalo bez násilí a v podivuhodném, až jakémsi posvátném klidu, i když určitě v obrovském napětí a sebeovládání. Tato situace ostře kontrastovala se situací v Concepciónu, kde došlo k okamžité panice a rabování a nejen jídla, ale všeho včetně praček (!). Díky tvrdé organizaci a dvoum členům sportovního oddílu rugby se po nadlidském úsilí a bez jakéhokoliv horolezeckého vybavení podařilo sejít ze šesti tisíc metrů do údoli a přivolat pomoc. Šestnácti se jich po více než 70 dnech podařilo prežít. V městě Concepción Chilané nedávno sice také bojovali o život, ale vykrádánim a rabováním obchodů po dvou třech dnech nedostatku. Přesto se jim nelze divit, zatímco uruguayské rugbisty, kteří v životě ani neviděli sníh, je třeba obdivovat jako hrdiny. Jak bychom se totiž asi zachovali my? 

Bogota. Po mnoha letech se v tomto městě s více než deseti milióny obyvatel zásadně neřešila veřejná doprava. Autobusové společnosti chaoticky rostly s městem desítky let a nikdy nedovolily stavbu metra, o které se bezúspěšně jedná přes 80 let. Tak se jim vlastně podařilo ovládnout celé město. Vedení bogotského magistrátu léta ustupovalo jejich tlakům, až jim nyní došlo, že je nutné zavést radikální nový režim, jinak brzy dojde ke kolapsu. Znamená to likvidaci zastaralých autobusů a kamionet zaplavujících ulice Bogoty pojízdným čadícím šrotem. 

Majitelé ucítili, že se jedná o jejich dobře zaběhnutý lukrativní byznys a vyvolali stávku. Přidali se všechny drobní autodopravci včetně taxíků a 1.3.2010 se Bogota probudila do obrovského chaosu. Do ulic vyjela soukromná auta a kamiony, motorky, kola, která se na divoko chopila dopravy miliónů lidí. Většina však vyrazila pěšky na mnohakilometrové poutě. 

Před několika moderními autobusovými linkami Transmilenia vznikaly mnohahodinové fronty, ale těchto "pár" autobusů nemohlo zachránit transport miliónů Bogoťanů. Výstavba těchto linek před několika lety zahájila první drobný krůček k modernizace městské dopravy. Také tenkrát to znamenalo likvidaci několika autodopravců. Nyní však jde o kardinálni změnu. Vydělávat bez investování do obnovy autoparku bylo pro autobusové firmy velmi výhodné a tak zastavily dopravu. K jednání s městem si vzaly do rukojmí všechny občany Bogoty. Ani jedna strana nechtěla ustoupit. Nastal nevídaný zmatek a bouře, taxíky a autobusy záměrně blokovaly důležité křižovatky. Pouliční kriminální bandy mladíků a vandalů využily situace, z gustu útočily kameny na fungující auta a autobusy, stavěly barikády, drancovaly a vykrádaly obchody, zapalovaly auta. Provalily se však i zprávy, že právě majitelé stávkujících firem podporovali i finančně tyto bandy, aby zvyšovaly chaos a tím tlačily magistrát města do kouta. 

Už čtvrtý den pokračuje chaos a v některých čtvrtích zuří v ulicich boj, který policie jen těžko zvládává. V tomto případě rabování není vůbec z důvodů přežití. Je to součást boje o zisky v oblasti veřejné dopravy. Staré party mají být nahrazeny novými s moderním vybavením a lepšími službami pro lidi. Cesty pokroku jsou mnohdy svízelné a kruté. 

Teď však řeším můj drobný osobní problém, jak se dostanu na letiště. Zítra mi letí letadlo domů a netuším, zda jednání skončí úspěchem nebo ne. Ostatně každým rokem je cestování komplikovanější, žádný med. Let do Caracasu začal v Praze dvouhodinovým zpožděním, neboť linka Air France přiletěla pozdě. Ne však z Paříže, jak jsme se naivně všichni domnívali, ale z Jerevanu. (Že by opět Rádio Jerevan?). Spoj v Paříži přes všechna ujišťování stewardů logicky uletěl a na druhý den zase stávkovali frantíci, letištní personál, a tak mi uletěl další spoj v Caracasu do Ciudad Bolívaru. A tak až mezi indiány Yek´wana hluboce v amazonské džungli jsem si odpočinul. Ti přežívají své katastrofy, aniž nám o tom říkají. Nečekají žádnou pomoc, umí se postarat sami o sebe anebo jednoduše ze života odejdou. Bez chaosu, bez zmatků, bez výkřiků bolesti, vyrovnaní se svým osudem. To jsou oni a to ostatní jsme my.