Mnislav Zelený - Atapana
www.lidovky.cz, 2. dubna 2010

Kolumbijská guerilla lidumilem?

Revoluční armáda FARC propustila po dvanácti letech věznění Pabla Moncaya. 

V kolumbijské předvolební kampani to levicová opozice cynicky prezentuje jako humanitární čin. 

Že by to byla další z mnoha tváří, podob a masek organizace FARC, Revolučních vojsk Kolumbie? Nenechme se zmást. FARC je především skupina banditů, parta vrahů bez skrupulí, armáda únosců. Je to nejbohatší a největší drogový kartel světa. Jsou to revolucionáři bojující podle komunistické demagogie za tzv. práva kolumbijského lidu, který však jejím bojem trpí nejvíc, a to už padesát let. 

Jsou to lupiči rabující banky, statky i prostá obydlí, kteří lidem nikdy a nikde nepomohli. Jsou to zastydlí marxisté, kteří se nyní ideově sbližují s bolivariánskou revolucí venezuelského prezidenta Huga Cháveze. Právě ten je nedávno uznal za politickou stranu, která prý vede legitimní boj proti kolumbijské nerevoluční vládě, a proto je vše dovoleno. A nyní je to i guerilla předvádějící humanitární kotrmelec k odivu všem. 

Humanitární únos Co se vlastně stalo? FARC po 12 letech propustil seržanta Pabla Moncaya na svobodu. Konečně! „Gracias a Dios!“ Kolumbijci a jeho otec zvlášť napochodovali tisíce kilometrů při demonstracích za jeho svobodu. Moncayo byl ve svých 19 letech unesen z bojů na Cerro de Patascoy. Byl nejdéle vězněným Kolumbijcem a tak se stal symbolem všech unesených a vězněných policistů a vojáků. Byl, jako ještě několik desítek dosud je, vězněn v okovech, řetězy připoután ke stromům v džungli, kde hnil za živa jako ve středověké kobce. Na dotaz, jak přežil tato léta hrůzy a mučení, odpověděl vlastenecky: „Přežil jsem díky lásce k mé uniformě, k armádě a ke Kolumbii jako její voják, jako její občan. Žádným stockholmským syndromem netrpím.“ 

Přesto tomu mnozí z Kolumbijců tak zcela nevěří. Domnívají se, že prostě guerillou načichl. Že se stal jejím zastáncem a spojencem těch několika jedinců, kteří v Kolumbii s guerillou a s Chávezem spolupracují, což se bohužel mnoha vězňům stává. Je to docela pochopitelné a lidské, ale právě proto je to tak ďábelské! 

K propuštění došlo díky asistenci Brazílie, která svou helikoptérou zajišťovala logistiku celé akce, a díky aktivitě senátorky Piedad Cordobové. Tu 10 % Kolumbijců velebí, zatímco 90 % ji proklíná: „Je to zrádkyně Kolumbie a našeho národa! Zcela veřejně pracuje pro naše nepřátele, pro Cháveze a pro FARC!“ 

Pravda je, že tímto paktováním se jí podařilo v posledních pár letech dosáhnout již čtyř jednostranných propuštění vězňů ze spárů guerilly. Nedělá to však zadarmo, má své velké cíle. Snaží se tím získávat politický kapitál a hledat další spojence na domácí politické scéně. Cordobová je tak první předstupeň budoucí proměny FARC v politickou stranu a pak i k ovládnutí Kolumbie, jak si to malují její vůdci, především nový guerillový caudillo Alfonso Cano. 

Ovlivňování voleb Proč k tomuto jednostrannému gestu došlo právě nyní? V květnu budou prezidentské volby. FARC chce tímto aktem působit na lidské city a narušit volební kampaň ve svůj prospěch. Na jedné straně jakési humanitární gesto, na druhé straně zvýšená vojenská aktivita k zastrašování. A to ve prospěch kandidátů jim blízkých (jako bývalý partyzán Pietro) či v neprospěch těch, kteří budou pokračovat v tvrdé politice současného kolumbijského prezidenta Álvara Uribeho. Ten za posledních osm let zasadil guerille mnoho těžkých ran a se svou politikou demokratické bezpečnosti chce dosáhnout konečného zničení guerilly. 

„Co je humanitárního na tom mnoho let věznit a mučit člověka a pak připravit velký mediální machiavelistický cirkus ve spolupráci s Venezuelou?“ prohlašují tisíce Kolumbijců. Guerilla přitom křičí do světa o své velkorysosti a šlechetnosti. Osvobozuje člověka, kterého předtím zničila fyzicky i psychicky. To je vrchol hanebnosti! FARC vlastně očekává díky od celého světa paradoxně za předání důkazů svých krutých zločinů, za což je v každé normální zemi mnohaleté vězení. To je nanejvýš hnusné pohrdání lidmi, pohrávání si s životy nevinných obětí, zneužívání lidské bolesti a citů pro své politické cíle. 

Takto hledá FARC cestu k legalizaci svých zločinů a snaží se proměnit svůj boj v legální konflikt. A k tomu jim aplaudují někteří zrádci národa a zahraniční revolucionáři, kterým je jakákoliv cesta dobrá k získání moci. 

Celá akce měla totiž mezinárodní rozměr a jako již tradičně byla zneužita venezuelskou stranou. Je velmi zajímavé, že navzdory absolutnímu utajení, kde a kdy dojde k předání, kdy sami brazilští piloti do poslední chvíle nic netušili, čekal na tajném místě uprostřed džungle natáčecí štáb státní venezuelské televize Telesur. Ta vše vysílala v přímém přenosu jako obrovské vítězství humanitárních sil guerilly a jejich spolupracovníků. Chávez tedy znal přesné souřadnice a FARC souhlasil s přítomností jeho televize, která navíc vstoupila na kolumbijské území bez povolení. FARC tak získal zdarma obrovskou publicitu, v které se však cudně mlčí o tom, že seržant Moncayo trpěl přes 12 let. Že další tam nadále trpí a stovky jiných se osvobození už nedožijí, protože byli zabiti či umučeni. Cudně se mlčí i o stovkách unesených civilistů, za které se žádají milionová výkupná. Cudně se mlčí o masakrech a teroru, který FARC rozsévá v zemi padesát let, zatímco teroristé se prezentují jako beránci. 

Revolucionáři si mnou ruce Únosy vojáků a policistů jsou hlavní politickou argumentací při tlacích na vládu. FARC žádá výměnu za své spolubojovníky v kolumbijských i amerických věznicích, ale vláda odmítá kupčit s životy řádných občanů za vrahy. Obyčejných lidí z lidu, za který údajně FARC bojuje, ne žádných bankéřů, kapitalistických zbohatlíků, majitelů latifundií. 

A tak přichází Cordobová s Chávezem ke svým přátelům a dosahují jednostranného propouštění vězňů. Revoluční a levičácký svět hrozí a přitom si mne ruce: kolumbijská vláda není schopna bojovat za své občany. Autorita legální vlády je podkopávána a volby se blíží...