Mnislav Zelený - Atapana
www.lideazeme.cz, 23. dubna 2010

Z města do pralesa neboli Základy cestovatelské zdvořilosti

Neudělat chybu 

A pak se objeví. Mezi stromy, na pobřeží, na kůlech ve vodě, za přesypem písku nebo na travnatém obzoru. Osada nebo samota, domov lidí, kvůli nimž celé to dobrodružství podnikáte. Nervozita, vzrušení, respekt, lehký závan strachu, nadšení, dojetí ze snu, který se má právě naplnit -tohle cítí každý jinak. A pak se musí udělat ten poslední a zároveň první krok: vyjít ze stínu a dát najevo svou přítomnost. Což může vypadat různě, záleží na povaze a vědomostech obou zúčastněných stran. Etnograf Mnislav Zelený, jehož amazonští Jawalapitiové adoptovali a dali mu jméno Atapana, v rozhovoru pro iDNES naznačil, že slušný pozdrav zdaleka nemusí stačit: „Přibližoval bych se k nim třeba půl roku, protože indiáni se nás bojí. Jsme zlí duchové, a abychom se k nim dostali a přežili, musíme podvádět. Zatlačit je do kouta, až rezignují. Pořád je to stejné jako za Kolumba – nemají zrcátka, nože, a na tohle indián slyší, takže bych přinesl dárky, pohodil bych je a zmizel. Za čtrnáct dní bych přinesl zase něco a po pár měsících se jim začal ukazovat. Ale stejně bych neměl nic jistého, protože indiány si nekoupíte… 

Vzpomínám na rok 1972, kdy jsem dorazil za Kofány, což jsou krásní, polodivocí indiáni. Přijel jsem tam s poručíkem ekvádorské pralesní armády, vylodili jsme se, ale indiáni se postavili do řady, v ruce kopí a nepustili nás. Nabízel jsem jim nesmyslné obchody, že koupím jeden banán za tisíc dolarů, ale nezlomil jsem je. Pak spadlo do řeky dítě, začalo se topit a poručík ho zachránil.“ Jenže na indiány to dojem neudělalo, což může být varování pro všechny, kdo mají sklony stavět na etických zvycích Západu. 

„To jen my, když někomu zachráníme život, očekáváme odměnu, indiánům je to jedno,“ pokračuje Atapana. „Když chceš někomu zachránit život, tak to udělej, ale neočekávej kšeftovní výměnu… Takže jsem se ke Kofánům nedostal. Ubytoval jsem se o deset kilometrů výš u jednoho odpadlíka kmene a tam pak kul pikle. Po řece pluly ženy na vratkých pirogách a za pár hodin se vracely se suchým klestím. Jenom ženy – u indiánů je striktní dělba práce; chlap nemůže dělat činnost ženskou a naopak. 

Řekl jsem si, že udělám ženskou práci. Půjčil jsem si pirogu, mačetou nasekal pár klacků, vrátil se do osady a indiáni nechápali, nevěděli, jak reagovat. Rozdal jsem klacky ke každé chýši a za chvíli jsem už viděl za bambusem zvědavé dětské oči. Začali jsme si hrát a pak už jsem tam byl jako doma.“ Podobně virtuózní seznámení nejspíš zvládnou jen mistři a důkladní znalci místních poměrů a je fakt, že vždycky to tak náročné být nemusí. V každém případě se ale vyplatí neudělat chybu hned v úvodu – stačí nešťastná shoda okolností a dříve nebo později může jít o život.