Mnislav Zelený - Atapana
Hospodářské noviny, 10. srpna 2010

K čemu je tu vlastně hudba?

Ani zdaleka hudbě nerozumím, jsem hluchý jak poleno a tak mohu o hudbě a jejích prapůvodních kořenech pojednat bez emocí. Hudbu každý vnímá jako součást své kultury. Na světě vlastně není kultury bez hudby. Každá má svoji charakteristiku, rytmus i melodii. Hudba tu byla odjakživa, od úsvitu lidských dějin a provází nás dodnes. Lépe řečeno provází našeho ducha, naši duši. Hudba totiž původně nevznikla jen pro potěšení, jak jsme si zvykli my, profánní lidé naší euroatlantické civilizace vycházející z řecké a římské kultury. Hudba má mnohem důležitější poslání, které se nám daří zpětně identifikovat prostřednictvím současných kmenových společenství. 

Hudba, podobně jako zpěv a tanec vždy byly především posvátné veličiny a hodnoty, s kterými zacházeli jen vyvolení jedinci. U indiánů to byli a dosud někde jsou šamani, kteří ke svým spirituálním obřadům vždy používají hudební nástroje, svůj zpěv a tanec. Rytmus řehtačky nebo bubnu se zpěvem a tancem jej po určité době za úplného vyčerpání a vysílení a někdy i za pomoci drog dovádí k transu a posléze do extáze. Jeho duše zažívá extatickou zkušenost, odpoutává se od fyzického těla a odlétá do světa duchů a božstev, mezi duchy zemřelých předků, se kterými všemi konzultuje a řeší problémy své komunity, ať již se jedná o nemoci, epidemie, válečné štěstí, pomoc v nouzi. 

Pan profesor Wolfgang G. Jílek z Kalifornie zachytil v roce 1971 na elektroencefalografu frekvenci rytmů bubnování při Tanci duchů severoamerických indiánů Sališů 0,8-5,0 za sekundu. Právě frekvence kolem čtyř úderů je nejúčinnější, neboť navazuje a zvyšuje rytmus vln théta. To jsou pomalé mozkové vlny související s tvořivostí, stavy snění a živou představivostí, čímž se vědecky dokázala hudební cesta k transu. 

Nehleďme na naši rytmem posedlou mládež očima nepochopení, protože my sami jsme způsobili tento stav. Hrneme naši civilizaci nesprávným směrem plnou materiálních hodnot, o duchovní stránku se nikdo nestará, protože její kultivace a opečovávání je mnohem, mnohem těžší a náročnější. Materiální pokrok, ta posvátná kráva naší civilizace, je totiž dobře měřitelný a to působí u plebsu, který se chce povýšit a zdá se mu ta cesta jednoduchá. Bohužel, pouze zabředne do nekonečného kolotoče módních inovací, novodobé modle, a jeho duchovní stránka se rovná nule. Těm, kteří se vzepřou, můžeme děkovat, že jim konečně došlo, že pokrok není vše. Možná jen podvědomě hledají svoji duchovní cestu, aniž to třeba tuší. Rozvoj megametalových koncertů s vlnícími se davy na celém světě prostě ukazuje, že lidský tvor chce vedle materiálních hodnot i ještě něco jiného. Dejme jim šanci, ať pochopí, co jim chybí. 

Můžeme jen doufat, že se najde někdo, kdo jim bude, jako dříve u indiánů šaman, u Indů bráhmín či guru nebo lama, pečlivě vysvětlovat jejich pocity, halucinace a vize. Doufejme, že i my se dočkáme, aby tyto novodobé obřady přinesly nejen pocit uvolnění svým aktérům, ale naplnění jejich duchovních sil, nové životní energie a třeba i upevňování etnické identity, kterou ztrácíme. Dějiny se prostě opakují.