Mnislav Zelený - Atapana
www.lidovky.cz, 17. července 2010

Jeho božstvo Osvoboditel

Trocha deglorifikace k dvousetletým oslavám velkého Simona Bolívara 

Nikaragujský básník ho nazval polobohem, Pablo Neruda o něm psal jako o jakémsi blanickém rytíři. 

„Všichni Američané musí milovat Bolívara,“ napsal kubánský myslitel José Martí. Nyní je dobrá příležitost podívat se na tento kult zblízka. 

Letos jsem ve Venezuele a v Kolumbii viděl spousty plakátů oslavující Bicentenario (dvousté výročí) s tváří Simona Bolívara. Celý rok se v Jižní Americe oslavuje jubileum „zrození národů“, od Mexika přes Argentinu po Chile; za pár dní, 20. července, slaví výročí Kolumbie. 

Bolívarovy zásluhy Libertadora, Osvoboditele, jsou nezpochybnitelné. Oproti jiným géniům a velikánům lidských dějin, ať to byl Konfucius nebo Marx, byl Bolívar jak myslitelem a duchovním otcem ideje osvobození, tak i jejím tvůrcem – na bělouši a se šavlí v ruce. Po jeho smrti obdiv přerostl v nekritické uctívání kultu. 

Takže nyní trochu deglorifikace. 

Trauma z dětství jako pro Freuda V jeho původu byla jedna zvláštnost. Jak známo, Simon Bolívar se dal na revoluční dráhu po opuštění rodinného sídla a bohatství. Jeho otec, vzdálený příbuzný krále Ferdinanda III. Kastilského a hraběte Amedea IV. Savojského, požádal španělskou korunu o vystavení šlechtického patentu. Marně. Královští úředníci v jeho genealogickém stromě našli „nečistou“ krev. Zřejmě černošskou, což je asi i důvod zvláštní Bolívarovy fyziognomie. 

Jedním z jihoamerických tabu kolem Bolívarovy osoby jsou nejasnosti ohledně jeho neschopnosti mít potomky. Trpěl předčasným výronem semene, důvody nejsou známy. (Kdo by chtěl po freudovském způsobu hledat příčiny někde hluboko v traumatech z dětství, může si povšimnout, že Bolívar se nikdy nezmiňoval o své matce. Ta se mu po narození vzdálila, vychovávala ho služka.) 

Bolívar se narodil poblíž Caracasu, v tehdejší španělské Nové Granadě, kde jeho rod sídlil od 16. století. Když byly Simonovy necelé tři roky, zemřel mu otec; o šest let později i matka. Dospívající Bolívar odchází studovat do Evropy, stěhuje se za svým učitelem a mentorem Simonem Rodriguezem do Vídně a studuje s ním Rousseaua, Bacona, Voltaira, Hobbese. Při společné cestě do Itálie dochází k mystické události. 

Při výstupu na Monte Sacro nad Římem 15. srpna 1805 zažil dvaadvacetiletý Simon tajemné osvícení duše či k němu promluvila sama Prozřetelnost: „... budeš silný a mocný, velká duchovní síla tě dovede k velkým činům napříč mnohým porážkám.“ Někdejší kadet vojenské akademie Bolívar, obdivovatel Napoleonův, si přísahá, že nespočine, dokud nezničí španělskou koloniální nadvládu. 

Bitva na mostě. 

Vlastně na mostíku Proces odtržení Latinské Ameriky od španělské koruny byl komplikovaný a nepřehledný. Dne 19. dubna 1810 vypuklo povstání ve Venezuele – což je i počátek letošního Bicentenaria – a ustavila se revoluční junta. Bouře v místokrálovství Nová Granada propukaly jedna za druhou, Kolumbie takto slaví 20. červenec 1810 (tamní povstání začalo potyčkou mezi kreoly a Španěly na tradičním trhu v Bogotě – to když kreol Luis de Rubro přišel do obchodu Josého Llorenteho žádat o půjčku a byl odmítnut). 

Jako by se proti revolucionářům a jejich novému režimu postavila i sama příroda. Na velikonoční čtvrtek 1812 zemětřesení zničilo sídelní město junty Caracas, dnešní venezuelskou metropoli. Bolívar pronáší famózní, rouhačskou větu: „Ačkoli se příroda vzepřela, budeme bojovat i proti ní a donutíme ji poslouchat.“ Jenže vojenské posily ze Španěl nakrátko obnovily koloniální vládu a Bolívar uprchl na Jamajku. Napsal zde svou politickou doktrínu, známý Dopis z Jamajky. 

Za rozhodující bitvu v osvobozeneckém boji se považuje střetnutí u Pantano de Vargas v červenci 1819, kdy sám Bolívar zrovna nezazářil. Zpočátku těžce prohrával, možná právě proto je tato bitva v dějinách Kolumbie opomíjena, aby netrpěla legenda Osvoboditele. V dramatickém okamžiku povolal plukovníka Rondona, vůdce llaneros, kovbojů z jihoamerických plání: „Plukovníku, zachraňte vlast!“ Podle legendy svázalo 14 jezdců ocasy svých koní a prorazili royalistické řady, čímž uvolnili Bolívarovi cestu k postupu na Bogotu. 

Důkazem, že Bolívar byl v bitvě u Pantano de Vargas na vedlejší koleji, může být fakt, že s hrdinou bitvy, anglickým plukovníkem Rockem, který vedl pět tisíc britských žoldáků, se sešel až po bitvě na statku Casona de Salitre. (Dodnes zde můžete vidět Bolívarův pokoj, postel, stůl a židli a za zvláštní poplatek se tam vyspat.) 

Kolumbijci považují za konečnou až bitvu u Puente de Boyacá v srpnu 1819, která tvoří základ národního mýtu. Zlí jazykové říkají, že tak významná nebyla, právě tady je však počátek Bolívarovy glorifikace. Bitvu oslavili mnozí historici i malíři; na obrovských plátnech lze vidět most s množstvím jezdců, koní, vojáků a mrtvých. 

Když jsem pak spatřil skutečný most, spíše mostík, na nějž se stěží vejdou dva koně, neubránil jsem se pochybnostem: že by místní varianta výstřelu z Aurory? 

Otcové zakladatelé, otcové bořitelé Bolívar začal brzy narážet na vnitřní opozici. S cílem zachránit republiku se odhodlal k dost šílenému kroku: vzdor svému liberálnímu přesvědčení se dekretem z 27. srpna 1828 prohlásil diktátorem. 

Opoziční kruhy kolem jeho spolubojovníka Francisca Santandera se ho pokusily zavraždit. Podle lidových tradic zachránila Bolívara jeho milenka Manuela Saénzová, která ho spustila z oken paláce, když spiklenci vnikli dovnitř s výkřikem: „Je třeba zabít tyrana, je třeba zabít Otce vlasti!“ Budoucí významná politická síla, caudillos čili vojenští vůdci, se formovala válkami o nezávislost, provinčními intrikami, ale i reakcí proti Bolívarovu unionismu, tedy snaze udržet osvobozenou Velkou Kolumbii (stát na území dnešní Venezuely, Kolumbie, Panamy a Ekvádoru). Díky kreolskému nacionalismu se hispánská Amerika osvobodila z koloniální nadvlády, ale jeho vinou se nezbavila feudalismu. Kontinent byl rozdělen na panství kreolských vůdců, kteří chtěli nezávislost jen proto, aby nahradili Španěly v jejich privilegiích. 

Jedině v rámci této historické perspektivy pochopíme Bolívarovu diktaturu: potřeboval ji k zvládnutí obrovského území, na němž kreolové byli feudálními vlastníky půdy i otroků. Diktátorem se rozhodl být po neúspěchu kongresu v Panamě, kde neuspěl jeho plán na vytvoření panamerické federace, a po odmítnutí bolívarského kodexu, který měl zrušit dekadentní koloniální strukturu společnosti. K svému rozčarování začínal viděl stabilitu Velké Kolumbie jako chiméru – kvůli obrovským antipatiím místních vůdců (v různých podobách přetrvávají dodnes, viz třeba vztahy venezuelského Cháveze a kolumbijského Uribeho). Zatímco otcové severoamerické revoluce založili kontinentální republiku, otcové jihoamerického povstání naopak kontinent rozdrobili. 

Dějinný paradox: smrt mezi Španěly V roce 1829 se odtrhla Venezuela, v roce 1830 i Ekvádor, čímž Velká Kolumbie končí. Bolívarovi se vše rozpadá před očima, on sám je označován za zrádce osvobození. Své dny chtěl dožít – kupodivu – v Evropě a zamýšlel je financovat ze svých dolů v Aroa, jediného majetku, který mu zbyl z bohatého dědictví po otci. Avšak vláda v Caracasu mu je zkonfiskovala (předzvěst konfiskací prezidenta Cháveze v dnešní době?). 

Nakonec přijímá nabídku azylu od Joaquina de Miera, markýze ze Španěl. Na jeho haciendě v Santa Martě (dnešní Kolumbie) Simon Bolívar záhy umírá v prosinci 1830 ve věku 47 let. Vyčerpán tuberkulózou, chudý a vychrtlý – váží pouhých 40 kilogramů. 

Je to dějinný paradox: Bolívar umírá pod velkorysou ochranou Španělů, jež z Jižní Ameriky vyháněl, přičemž jeho dílo i sen o jednotné Jižní Americe se rozpadly v politických šarvátkách. Před smrtí znechuceně psal o marnosti svých snah: „Všichni, kdo slouží revoluci, ořou moře.“ 

Jeho vize jsou sice dodnes živé (viz Chávezovy snahy o spojení Latinské Ameriky), ale spíš jako utopický sen. Před smrtí píše, že odpouští všem nepřátelům: „Netoužím po žádné slávě, jen po konsolidaci Velké Kolumbie.“ Ta už se však neobnovila nikdy; zato jeho sláva začala růst hned po smrti do nebetyčných výšek. 

Lidový kult, nebo kult pro lidi? 

Simon Bolívar se mění v kultovní ideál, který formuje život leckterého Kolumbijce a Venezuelce. A to přesto, že bolívarovský odkaz podporuje etiku s totalitními elementy, které mají utopii jako projekt a neúspěch jako výsledek. 

Slavný poeta Rubén Dario z Nicaraguy nazývá Bolívara ve své básni polobohem. Venezuelský ministr Eduardo Blanco sahá k starošpanělské legendě, podle něj Bolívar vítězil s „mečem Cidovým“. Chilský básník Pablo Neruda sní o mesiáši Bolívarovi, který – zhruba na způsob blanických rytířů – „procitá každých sto let, když se probouzí lid“. Kubánský myslitel José Martí prohlásil, že „všichni Američané musí milovat Bolívara jako otce... zemřel chudý, ale zanechal jednu rodinu národů“. 

Flexibilita jeho idejí je nesmírná a zneužitelná, až se Osvoboditel možná v hrobě obrací. Je to lidový kult, nebo kult vytvořený pro lid? Obojí. 

Už pár měsíců po jeho smrti si nikdo nedovolil hledat skvrny na jeho životě. Před chvílí zrádce a tyran, pak nedotknutelný Osvoboditel. Všude na něj mají nějakou památku nebo Bolívarovo náměstí, sochu či aspoň bustu. V kolumbijské Pereiře je na náměstí pověstná socha zcela nahého Bolívara na koni, což je na prudérní kolumbijské poměry neuvěřitelné. Bolívar vrostl Jihoameričanům pod kůži a nijak jim nevadí (na rozdíl od vztahu, jaký mají obyvatelé někdejšího komunistického bloku ke kultům osobnosti). I proto se jihoamerickým politikům snadněji vykrádají z Bolívarova dědictví zvučná hesla. Jak říkal americký historik John Lombardi, specialista na Venezuelu: „Dějiny často zacházejí špatně s hrdiny, protože v nich hledají odpovědi a poselství ještě dlouho po jejich smrti. Idealizují je a zneužívají pro vlastní prospěch. Kanonizace hrdiny pak převáží pravý historický význam.“ Indiáni na válečné stezce Všeobecně se zamlčuje jeden aspekt Bolívarovy éry, a to silný odpor indiánů z oblasti dnešního kolumbijského departamentu Nariňo pod vedením náčelníka Agustína Agualonga Sisnerose (1780–1824). Tento mestic bojoval proti osvobození třináct let, až do své smrti. Shromáždil velkou indiánskou armádu na podporu royalistických vojsk Španělska. Dokonce uštědřil velkou porážku Josému Sucremu, Bolívarovu pobočníkovi. 

Když jsem před lety přijel do indiánské osady Tencqua, dojala mne Bolívarova busta mezi chýšemi. Tak to by Bolívar asi nepřežil.