Mnislav Zelený - Atapana
Lidové noviny, 17. září 2010

Jiný příjem, jiná cena vody z kohoutku

V boji proti mladým a bezohledným pirátům silnic má pomoci zavedení vyšších pokut pro majitele drahých aut. Podle stavu bankovního konta se ale jinde ve světě stanovují i ceny služeb. 

V Česku se rozhořela diskuse o placení pokut za přestupky v silničním provozu podle majetku, či spíše podle luxusnosti bouráků. Inspirace hledáme údajně i u Finů. Jak to ale počítat? Podle počtu válců, podle pořizovací ceny nebo podle gáže řidičů? 

Nyní diskutujeme o výši pokut, ale za čas přijdou na řadu další pokuty a poplatky, třeba za vodu, za elektřinu, za školné, za zdravotnictví atd. Ti bohatší, když budou platit víc, ani to v těch miliónových příjmech nepocítí, že? Zdá se vám to fantasmagorické či z dílny socanů nebo bolševiků? Musím vás vyvést z omylu. Tento systém zcela běžně funguje v jedné zemi světa, a to již řadu let, a nikdo z občanů si nestěžuje, ani se nebouří. Solidárnost takto vyjádřenou berou ti bohatší - nebo chcete-li ti schopnější - za samozřejmost. Nejedná se o žádný evropský stát, ale o moji oblíbenou Kolumbii, kde jsem strávil pět let. 

Elita žije v estrato 6 Podle čeho dělí stát občany na chudší a bohatší, kdo sleduje jejich „zazobanost“ či chudobu? Jaká jsou měřítka, kdo je nastavuje, kdo o nich rozhoduje, kdo je počítá? U nás by jistě vznikl nový úřad, parlamentní komise, možná i ministerstvo, které by všechny z nás dělily do několika příjmových skupin. Jenže ten bohatší by mohl třeba za půl roku křičet, že „prodělal kalhoty“ a že není fér, aby platil víc, protože zchudnul, a žádal by o převedení do nižší skupiny, zatímco jeho soused náhle zbohatl dědictvím a měl by jít do vyšší vrstvy. Byly by to nikdy nekončící tahanice, jaké nyní začínají s pokutami. Je přece jasné, že podle luxusnosti auta to není fér. Někdo rád vdolky, jiný holky. Někdo může žít v pastoušce a všechny úspory vrazí do bouráku, protože to je jeho záliba, ale jinak může být chudý jako kostelní myš. Musíme si prostě jednoduše přiznat, že i naše společnost jako jakákoliv jiná se dělí na chudší a bohatší a nikdo s tím nic nenadělá. Dokonce ani bolševici nevybudovali občanstvo se stejnými výdaji a stejnými příjmy, i když o tom stále pějí ódy. 

Jak je to tedy možné, že v té pro nás exotické Kolumbii plné narkomafie, guerill, kriminality a ne tak rozvinuté jako evropské země to funguje už skoro 18 let a všichni s tím souhlasí? Nikoho ani nenapadne, že by to nějaká vláda - i ta sebevíce pravicovější - měnila. Je to poměrně jednoduchý fígl, který vůbec nezatěžuje vládní struktury ani ty komunální. 

Každé město, každá obec se dělí na čtvrtě jako u nás, ale každá z nich má nálepku určité vrstvy -„estrato“, nesoucí v sobě určitou hodnotu kvality. Jde o socioekonomickou stratifikaci. Jižní čtvrtě v Bogotě jsou například „estrato 1“, kde žijí ti nejchudší a kde je logicky i nejchudší vybavenost a nejnižší kvalita bydlení. Jiné čtvrtě jsou lepší a lepší, hezčí a hezčí, samy pozemky i nemovitosti jsou dražší a dražší, které si mohou dovolit podle své kapsy různě bohatí občané. Přes vrstvu 1, 2, 3, 4 a 5 se tak dostaneme až do „estrato 6“, té nejluxusnější. Podle posledního sčítání ze srpna 2010 žije v Bogotě ve vrstvách 1, 2 a 3 celkem 84 procent obyvatel, tedy téměř šest a půl milionu lidí. Ve čtyřce žije skoro 700 tisíc, tedy 15 procent Bogoťanů, v pětce 200 tisíc a počet elity v šestce je 130 tisíc. 

U nás si už také pomalu zvykáme, že třeba někde na okraji Libně je jiný nájem než řekněme na Královských Vinohradech nebo na Ořechovce, a samozřejmě i nemovitost tam má rozdílné ceny. Pomalu si na to zvykáme už dvacet let, a stále to převážná většina z nás nechce pochopit a brání se tomu dělení. Máme v sobě z minulých let komunismu stále zakořeněné rovnostářství. 

Symbolické poplatky v jedničce Kolumbijci platí podle místa bydliště, do kterého se nastěhují podle svých finančních možností. Mají o tom doklad, a tím pádem se jim počítají příslušné ceny vody, elektřiny, telefonních rozhovorů, školného, zdravotní péče atd. A tak ve vrstvě 1 jsou velmi hluboko pod reálnou cenou. Jsou to spíš poplatky symbolické! Vždy jsme se zpočátku s manželkou divili, jak to ta naše služebná Lucka dělá, že ze svého minimálního platu 300 tisíc kolumbijských pesos uhradí všechny faktury, zatímco my jsme platili několikanásobek jejího příjmu. My prostě žili ve vrstvě 6 v Santa Barbaře a ona ve vrstvě 1 na jihu Bogoty. Naše tarify byly velmi vysoko nad reálné ceny, takže 330 tisíc lidí z vrstvy 5 a 6 dotuje spotřebu šesti a půl miliónů lidí. 

V některých městech k ještě dokonalejšímu rozvrstvení čtvrtí zvlášť ve středu vrstev, kde dochází k lámání dotovaných cen v ceny reálné, vznikly i „estratos“ 3a, 3b. Teprve obyvatelé vrstvy 4, někde v polovině tohoto dělení, hradí skutečné ceny. A tak i těm méně bohatým jako v případě naší Lucky dopřeje tato sociální záchranná síť stejný počet metrů krychlových vody, plynu či kWh elektřiny. Zajistí jim i základní školní vzdělání a základní zdravotní péči, i když pochopitelně v nižší kvalitě. 

V této souvislosti jistě stojí za zmínku, že vlastně existuje ještě jakási neoficiální vrstva 0. Jsou to čtvrtě „náletů“ těch nejbídnějších imigrantů z celé Kolumbie vznikající živelně, bez jakéhokoliv povolení. Jsou to „desplazados“, utečenci z míst bojů s guerillou. Okrajové kopce na jihu, na severu, na východě i na západě Bogoty se zaplňují těmito slumy, jejichž obyvatelé se na černo napichují na elektrické a vodovodní rozvody. Jejich tarify jsou tedy nulové. Město to kupodivu trpí, protože není síly je vyhnat pryč. Kam? A tak tyto odběry na černo, ztráty, si dodavatelské firmy uhrazují ze zvyšování cen u vrstev 5 a 6. 

Samozřejmě to má i druhou stránku mince, na kterou jsme záhy přišli. Lucka, když uklízela nebo myla nádobí, neměla problém nechat kohoutek vody otevřený po celou dobu činnosti. To mi rvalo srdce. Netušila, či lépe řečeno nebyla vychovaná k tomu, že tudy proudí nejen spousty peněz do kanálu, ale už vůbec neměla zdání o plýtvání přírodních zdrojů. Tento sociální systém má tedy bohužel špatný výchovný vliv u těch nejchudších, kteří těmi zdroji a energiemi zbůhdarma plýtvají. 

Tento systém kolumbijský parlament schválil v roce 1994 jako zákon č. 142 a dosud nebyl nucen jej nijak modifikovat. Vše tam funguje. Obávám se, že v naší kotlině by se asi řada z nás pro výhodnější ceny poplatků raději přestěhovala do nižších vrstev a lepší čtvrtě by se vyprazdňovaly. Češi totiž z valné většiny stále neoceňují kvalitu bydlení a čtvrtě a podobně jako v gastronomii vyhledávají jen podle ceny.