Prezidentská reality show

Obvykle se k české politice či politické kultuře v naší malé kotlině příliš nevyjadřuji,
ale poslední volby mne nenechaly příliš v klidu. Nejde mi vůbec o kandidáty, o jejich názory,
cesty, cíle, vyjadřování, ani o jejich schopnosti, co byly, co vykonaly či naopak co neudělali
nebo spíš co nabízejí a slibují. Jde mi o formu voleb. Protože tato formu pojatá jako reality
show televizemi i rozhlasy zcela uměle vyhrotila emoce Čechů, Moravanů a Slezanů. Navíc
v podstatě nejde tak zas o moc. Pivo lacinější nebude. Nejsme prezidentský stát a nastavené
principy, jak politické, tak i ekonomické a společenské, pojedou v pohodě dál, ať je
prezidentem kdokoliv. Masmédia to vše pojala, jako velký byznys, jakoby se zhlédly
v americkém volebním cirkusu. Vážím si Spojených států, jak zachraňovaly dvakrát Evropu a
vůbec nemusely, ale volební cirkus mít nemusíme. Nelze zase přebírat vše z jedné světové
strany, když jsme předtím léta bezmyšlenkovitě přebíraly ze strany opačné. To jsme holt celí
my.
Byznys masmédií tak uměle vyprovokoval emoce a rozdělil naše lidi. Využil toho, že
se de facto máme dobře, ne tedy zcela všichni, ale převážná část obyvatel, a nemáme žádný
velký existenční problém. Nemáme ani nějakého nepřítele, který by nás semknul. A tak velmi
rádi vezmeme zavděk bojem o prezidenta a nechám se vtáhnout do spílání na bídné
venkovany jednou skupinou a na pražské kavárenské povaleče druhou skupinou. Nechtěně
jsme se stali neplacenými herci a diváky reality show. Poslouchal jsem jednu vyfintěnou
paničku, která toho na sobě nesla možná za čtvrt miliónu, jak sleduje svůj chytrý mobil a
svému chlapečkovi vysvětluje: „Ta vesnická lůza chce toho Zemana!“ Asi ji nedošlo, že tato
lůza vyrábí pro ní základní potraviny, bez kterých by dlouho nepřežila, že tato lůza nejen kydá
hnůj, aby se ji na stůl dostala pořádná kýta, ale stará se třeba i o krajinu, lesy, řeky, louky,
kam většina z nás, a možná i ona, ráda jezdí a tráví dovolenou i víkendy k nadýchání se
čistého vzduchu a klidu.
A venkovani, kteří odjakživa se smíchem, přičemž v duchu jsou přesvědčeni o své
pravdě, říkají nám: „V Praze se žije blaze!“. Zcela pochopitelně závidí nám Pražákům naši
životní úroveň. Faktem však zůstává, že mají pravdu. Prostě a jednoduše máme se lépe než
oni, tedy po stránce příjmů. Na druhé straně však za to platíme dýcháním smradlavého
vzduchu, jedením podřadného jídla dováženého většinou ze západní Evropy, protože nemáme
místní dodavatele opravdového bio, mačkáním se v davech MHD, kde situace nám často
brnkají na nervy, posloucháním ryku ulic s řevem kamiónů, pískáním sanitek a policejních
aut, které nám ničí naše smysly, a všechno je tady dražší a hektičtější. A tak ta pražská
kavárna se pro ně s uměle vyhrocenými emocemi stala místem hejsků a zlaté mládeže
povalující se od rána do večera po hospodách a kavárnách. Samozřejmě už nezkoumají, že
mnozí z nás zase makáme po nocích a také máme chleba o dvou kůrkách a navíc mnohdy
nasazujeme svou kůži na trh mnohem víc než oni a občas se krutě spálíme.
Pravdou však je, že pražské kavárny jsou jistě plné i těch, kteří rychle nabyli, aby zas
někdy rychle pozbyli, a jen se tam znuděně potloukají. Jsou tam ale i ti, kteří vytvářejí naši
kulturu, kterou pak konzumují všichni, i ti z venkova. Pražská kavárna i náš venkov je
nedílnou součástí naší jedné národní identity a neměli bychom se nechat strhávat do
podobných nízkých her, kterou nám masmédia tentokrát předvedla s volbou prezidenta.
Bujaré výkřiky pana Voříška v televizi Prima „Česko hledá prezidenta!“ mně zamrazily. Jako
když se haleká televizními reality show „Farmář hledá ženu“, či podobně. Hrůza!
Výsledek, i když je těsný, jak už to v poslední době je skoro na celém světě, ukazuje
na to, že lidé nechtějí změnu, protože se, jak bylo mnohokrát řečeno, v podstatě máme velmi
dobře, tak, jak jsme se nikdy neměli. A tak proč nepokračovat v této jistotě, když pro většinu
nebyla panem Drahošem přednesena opravdu nějaká jasně konkrétní změna, na kterou asi
hodně lidí čekalo. A troufám si říct, že na ní čekala většina. Jenže slyšela jen obecná slova,

obecná hodnocení, obecné sliby, ve smyslu budu lepší, budu slušnější, budu schopnější, což
může být sice pravda, zní to hezky, ale to zřejmě nestačilo. Můžeme říct, bohužel? Sám pan
Horáček právě v DVTV přiznal, že Drahoš byl slabý v duelech. Na starého lišáckého rétora to
bylo málo. Jeho vyzyvatel říkal jen to, co si myslel, že lidé chtějí slyšet. Chtělo to něco
tvrdšího, rázného, otevřeného, konkrétního, něco, co by nás postavilo na nohy z naší letargie,
abychom všichni skoro bez rozdílu, zda kydáme hnůj nebo se povaluje po kavárnách, se
zvedli ze svých gaučů a pohovek, zvedli ruce a mávali kapesníčky, jako svého času
v britském parlamentě. Tehdy Winston Churchill, i když to bylo ve zcela jiné době a za
zcela krutých okamžiků, nesliboval, že bude slušnější, že bude lepší, že bude schopnější než
Chamberlain či lord Halifax. Sliboval krev, dřinu, slzy a pot. A tím zvítězil i proti svým
partajním soupeřům i proti nepříteli, i když byl ožrala, nestoudník, hulvát a náruživý kuřák.
Mluvil totiž jasně, otevřeně a ne obecně.
V této souvislosti nemohu se nezmínit o volbách vůdců, náčelníků, u „mých“
amazonských indiánů. Tam se kandidáti nebijí v prsa a nehalekají do větru své sliby, co
budou dělat a jací budou, ale tam vítězí ten, který už svými dosavadními schopnostmi a
přednostmi transparentně převyšuje ostatní, jak po stránce duchovní a fyzické, tak i svým
charismatem.