Na cestě do indiánského zásvětí 

Počátkem letošního srpna jsem se jako člen indiánského kmene Yawalapiti, jenž mne v roce 1989 adoptoval jako Atapanu, účastnil velkolepých pohřebních slavností za mého přítele šamana Takumu ze sou­sedního kmene Kamayurá. Sledoval jsem třídenní rituály a obřady plné ba­rev malování a péřových ozdob stovek tanečníků a zápasníků, kteří se sjeli z deseti okolních kmenů, aby složili hold Takumovi.

Složité obřady a rituály, tance vyhá­nění zlých duchů a zápasy huka huka, celkově zvané jako kuarup, řídily tři nejvyšší osobnosti této oblasti. Byl to můj náčelník Aritana z kmene Yawalapiti, náčelník Kotoque z kmene Ka­mayurá a bratr Aritany Pirakuma. Všichni tři patří k velkým znalcům své kultury, svých zvyků a tradic, které pat­ří k světovému kulturnímu dědictví. I sama brazilská vláda si těchto kultur­ních tradic xingúských indiánů velmi považuje a podporuje je. Vrátil jsem se nadšen, protože jsem byl účastní­kem vrcholných slavností, které mají mytologické kořeny v pradávné minu­losti doslova obsahující archetypy je­jich loučení s dušemi před cestou do záhrobí.

Jenže následně mne zasáhla velká rána. Přítel Pirakuma ve svých šedesá­ti letech náhle 21. srpna zemřel na sr­deční infarkt. Jeho nečekaný odchod zasáhl nejen mne, ale celou pokrokovou Brazílii. Oba bratři, Pirakuma a Aritana, se narodili otci Kanatuovi, kterého jsem také poznal v roce 1989. Ten bojoval za vytvoření Národního parku Xingú, který nakonec vznikl v roce 1961. Oba dva synové pokračo­vali v jeho vůdcovských schopnos­tech a stali se nepřehlédnutelnými osobnostmi celé Brazílie. Pirakuma se svým otcem přesvědčoval ostatní kme­ny povodí Xingú, aby se spojily a vy­tvořily pod ochranou slavných bratrů Villas Boasů a generála Mariana da Silvy Rondóna národní park, který by brá­nil jejich kulturu. Byli to i oni, kteří jej naučili číst a psát a mluvit dalšími pěti jazyky sousedních etnik. V osmdesá­tých letech vedl Posto Leonardo na řece Totoari, poblíž osady Yawalapitiů, kde přijímal antropology, vědce, umělce a další, kteří podporovali je­jich indiánskou identitu. Brzy pochopil negativní roli statkářů, dřevorubců a techniků snažících se kácet okolní prales pro své zisky, pro nové lány ku­kuřice a pily, pro stavby hydroelektráren. Postupně se stal mluvčím okol­ních indiánů a začal prvním vystoupe­ním v brazilském kongresu.

Éra indiánského vyslance

 

Začala jeho éra vyslance brazilských indiánů, a proto často působil na nejrůznějších světových setkáních. Jeho schopnost mluvit a vyjadřovat se k pro­blematice etnických menšin, změnám klimatu, k životnímu prostředí zapad­lých oblastí země byla oceňována po celém světě. Vyprávěl mi, jak v uply­nulých letech navštěvoval a mluvil v OSN, na fórech při Evropské unii, v Ženevě, Paříži, New Yorku, v Japon­sku, v Indii.

Strávil jsem s ním letos v srpnu něko­lik dní povídáním a vyprávěním. Doja­tě vzpomínám, jak mi před mým odjez­dem věnoval luk a šíp s nádherným ope­řením. Pirakuma byl vysoký silný chlap s extrémní vitalitou. Vůbec jsem netušil, že jej vidím naposledy. Nemo­hu zapomenout, jak jsem seděl v jeho maloce, společném domě, obklopen jeho velkou rodinou čtyř dětí a mnoha vnuků. Vyprávěl mi o činech velké­ho šamana Takumy, na jehož pohřeb­ních slavnostech jsme společně byli, o svém otci Kanatuovi, o svých cestách po světě. Jeho manželka z kme­ne Meinako právě opékala na ohništi dvě želvy, a protože vyrábí náhrdelní­ky a náramky ze skleněných korálků fir­my Preciosa z továrny v Zásadě, přišla i na ně řeč. Všichni si cení kvalit těchto výrobků, které jsou zde sice drahé, ale dávají jim přednost před čínskými vý­robky. Ty prý nestojí za nic, říkala mi, ztrácejí barvu, nic nevydrží. Pirakuma se náhle zamyslel a začal vyprávět, jak před mnoha a mnoha lety k nim přišel také jeden Čech, který s nimi žil a natá­čel i filmy. Sám jej nezažil, ale jeho otec Kanatu o něm vyprávěl, a protože si indiáni velmi pamatují díky orální vý­chově, Pirakuma mi bezproblémově řekl i celé jeho jméno. Vladimír Kozák.

Doslova jsem zkopměl. Vím, že Vla­dimír Kozák, jehož jméno jsem náhod­ně objevil v muzeu v brazilské Curitibě v roce 1989, patřil k největším znal­cům brazilských indiánů. Také vím, že Kozák byl u nich v roce 1952, tři roky před narozením Pirakumy. Nikdy jsem však netušil, že si jej indiáni bu­dou pamatovat. Vlastně i tak, jak si pa­matují na mne, z mého pobytu před dvaceti šesti lety. Velké události totiž otcové svým dětem vyprávějí a infor­mace jim doslova vštěpují do paměti. Pirakuma také dodal, že to byl vlastně právě Kozák, který k nim poprvé přine­sl skleněné korálky z tehdejšího Jablo­nexu. Ty se pak staly nedílnou součás­tí jejich kultury a nyní si svůj oděv, své ozdoby bez nich nedovedou ani představit. Kruh se uzavřel a jeho duše je na velké cestě do indiánského zásvě­tí, kde se setká se svými předky.

 

Autor je etnolog, spisovatel a novinář. Pobýval mezi indiány Latinské Ameriky. V letech 1996 až 2001 byl velvyslancem ČR v Kolumbii a Ekvádoru.