Mnislav Zelený - Atapana
www.lideazeme.cz, duben 2011

Jídlo jako dar:Přicházím s nabídkou kvalitních bonbonů a uheráku

Etnologa Mnislava Zeleného alias Atapanu adoptoval indiánský kmen Javalapitů a do amazonského pralesa za nimi a jinými amazonskými etniky jezdí přes čtyřicet let. Má jasnou představu, co jim chutná a kdy nechat cukr v kapse: "Cestovatel by se měl držet při zdi a naše pochutiny do pralesa nevozit. Měl by se snažit využívat pouze místní zdroje, což rovněž znamená podmínku přijetí do místní komunity. To, co nám chutná, nemusí nutně chutnat i jim. Pamatuju si na příhodu z mého pobytu u Javalapitů na horním Xingu (čti šingú) v roce 1989. 
Měl jsem jako železnou zásobu pro každý případ štangli uheráku. Vzhledem k tomu, že jsem byl kmenem přijat, jedl jsem jejich stravu a uherák ležel ladem. Chtěl jsem ho zkonzumovat, a tak jsem salám jako naši pochoutku nabízel dětem. Vůbec se na něj nevrhly, nevěřícně zkoumaly neznámý tvar i vůni. A když uherák trochu rozžvýkaly, s odporem ho vyprskly na zem. Něco jiného jsou samozřejmě základní potraviny, jako rýže, fazole, čočka, které musím na cestu mít a které indiáni přijímají bez obtíží. A to zejména tam, kde je komunita už léta napojena na naši civilizaci, nežije v izolaci a přísun takových potravin dokonce očekává v rámci darů. 
A velmi očekávanou pozorností je bohužel i cukr a pro děti bonbony. Ty však vozím jedině tam, kde taková konzumace probíhá už mnoho let, jako například k Je´kuanům na řece Caura. K ,mým' Javalapitům stále žijícím svým tradičním způsobem bych si to nedovolil." 

Nebezpečí odmítnutí 
Společné jídlo obvykle znamenalo přátelské gesto. Zbraně zůstávají za světelným kruhem ohně, na kterém se peče maso pro domácí i cizince. Pohostinnost lidí třetího světa, kteří se s vámi podělí i o to málo nebo nic, co jim zbývá, nepřestane xenofobní Evropany překvapovat a ty příčetnější zahanbovat. Když dostanete kus masa v osadě, kde někdo musel zvíře nejdřív ulovit, je to trochu jiné než nafasovat na zabijačce u strejdy kilo jitrnic. Když odmítnete, riskujete urážku hostitele. Protože neodmítáte jen jídlo, ale všechny, kdo při jeho přípravě udělali svůj díl práce, nemluvě o nehmotných mytických bytostech spojených se zvířetem, místními lidmi, zkrátka odmítnete celý komplex místní kultury, do jehož zákrut nedohlédnete. 
"Náčelník Aritana mi jednou vyprávěl, jak před lety přijela vědecká výprava etnografů z Německa," vzpomíná Atapana. "K večeři bázlivě odmítli jejich stravu servírovanou pro ně v ušmudlaných hliněných miskách a otevřeli si své jistě sterilní konzervy. Na druhý den je Aritana poslal pryč. Byla to nehorázná urážka jejich pohostinnosti." 

Opice i kobylky 
Pokud si tedy nechcete jen zabodnout špendlík do mapy, ale chystáte se s lidmi spřátelit, ať už přijíždíte jako etnoprofesionál, nebo cestovatel bez vědeckých aspirací, strávnickou odvahu určitě využijete. Znovu Atapana: "Chci-li s nimi po nějakou dobu žít, musím to brát se vším všudy, jinak se automaticky vyděluji. Opětovný příklad od Javalapitů. Zcela běžně jsem jedl na kaši rozdrcené uvařené rybičky i s kostmi a očima, opici uvařenou s chlupama (ovšem bez těch chlupů, které jsem z kůže vytrhával) či jejich pochoutku - opečené kobylky. Možná i proto mne adoptovali. U Eceejů jsem v roce 1973 jedl s ostatními suri, tučné bílé larvy sbírané v kůře stromů. Je to jejich pochoutka. 
A navíc velice výživná, samý protein. Jedli je syrové, já jsem si je dovolil osmažit nad ohněm, hlavně nožičky, aby mne nedrápaly v krku. Rozmazat si takovou larvu na maniokovou placku není zas tak hrozivé a nechutná to špatně. Jde vždy jen o to poprvé. Poslední jídlo, které mi Eceejové připravili na rozloučení, byla želva. Každý z rodiny, kde jsem žil, dostal misku vývaru s kusem masa a zmizel do temného kouta chýše. Pro indiána je stravování tou nejintimnější součástí jejich života a běžně, kromě slavnostních akcí, jí v osamocení. Právě proto jej málokdy můžete vidět při jídle. Okusoval jsem dlouhý oválný kus masa s kostí a v duchu jsem si říkal, jakou část želvy asi jím. Znám je jako velké smíšky, ale tohle jsem od nich nečekal. 
Nakonec jsem se mého přítele a náčelníka Ramaya zeptal, co mi ze želvy nabídli. "Z jaké želvy?" pochechtával se mi Ramayo. "To byl želvák a takovýho ho měl!" A s radostí mi ukázal velikost želvího penisu. Podtext imitativní čili napodobovací magie jsem si jen domyslel. 

Kyanid jako pochoutka 
Někteří cestovatelé jdou v experimentování s potenciálními jedy ještě dál. Co třeba vyzkoušet opravdový přírodní dryák s příchutí hořkých mandlí? Atapanovo tělo se s kyanovodíkem sneslo a přežilo: "Z hořkého manioku indiáni v procesu zpracovávání vymačkávají lisem smrtelně jedovatou kyanovodíkovou kyselinu, aby ze vzniklé masy vyráběli mouku a pekli placky. Nechápal jsem, jak s tak jedovatou šťávou mohou beze strachu pracovat. Ženy Javalapitů dokonce nemají ani lis a masu promačkávají zabalenou v malé rohoži. Tu neustále promývají ve vodě a jedovatou šťávu odlévají. Jednou jsem to už nevydržel a zeptal jsem se jich: ,Vždyť jste celé od jedu a někdy si můžete omylem líznout ruky nebo potřísněných stehen. To se nebojíte?' Pochichtávaly se: ,Kdepak, to se nám nestane, a i kdyby, tak na to něco máme.' Asi jsem nevěřícně vykulil oči, a tak mi nabídli zkoušku: ,Chceš si to zkusit?' Lízl jsem si kyanovodíkové šťávy a ústa se mi stáhla hořkými mandlemi. 
Rychle mi něco podali a nadále tu jsem. Mají prostě protijed. Je´kuané i tuto jedovatou tekutinu zpracovávají. Vyvařují jed a pak ji nechávají zkvasit v jejich pivo yarake. Když tekutinu dál vaří, mění se postupně v mazlavou substanci. Je to jejich pikantní pochutina kumashi, jakýsi indiánský worcester, který si každý rok vozím domů." Jestli má kyanid v Amazonii tak lákavou pověst (na rozdíl od našich detektivek), nejspíš můžeme téma otrávených cestovatelů s klidným svědomím opustit a zamyslet se nad další příchutí exotického stravování. Dost často nejde ani tak o to, co jíte, ale jak to provedete. A proč. 

Jídelní ekologie 
"Jednoduše řečeno, každé jídlo je posvátné," říká k tomu Atapana, "i proto se indiáni nepřejídají. Na každé jídlo se dívají jako na dar. Indiáni ve zvěři vidí své bratry, a tak pojídání jejich masa je vlastně jakýsi druh kanibalismu. Z těchto důvodů musí každý lovec před lovem při obřadu odprosit duchy zvěře, protože jde o jeho přežití a lov není součástí jeho chamtivosti či nenažranosti. Takto získané maso je však zapotřebí zcela a beze zbytků zkonzumovat, protože odhozené nedojedené zbytky by urazily duchy zvířete. Zvěř by pak mohla zmizet. Je to vlastně mytické a rituálně nastavené ekologické myšlení, aby nedocházelo k vybíjení zvěře a k jejímu případnému vyhynutí. Vztah k jídlu je tak vlastně symbolizovaný vztah k životnímu prostředí. Zvláštní kapitolou je skutečný kanibalismus. V případě Ameriky je to spíš rituální antropofagie, a ne alimentární. Tělo poraženého nepřítele se pojídalo, aby jeho určité schopnosti přešly na vítěze podle zákonů imitativní magie. Tento druh kanibalismu se už nepraktikuje, zato rituální endokanibalismus, tedy pojídání zemřelých příbuzných, má stále své významné postavení v určité části Jižní Ameriky. V případě, že navštívíte třeba Janomamy, můžete mezi nimi uvidět šedivé banánové placky, které ztratily svou žlutou barvu přimísením popela zemřelých příbuzných." 

Oběť je věčná 
"Jídlo jako obětina je v Andách velmi rozšířené," poznamenává Atapana. "A nejen v dávných dobách inků jako součást velkých obřadů, ale dodnes. Nejběžnější obětinou je koka. Kamkoli horský indián jde, má s sebou v malé taštičce kokové listy. A prochází-li těžké průsmyky nebo přechází ledovce, vždy utrousí pár lístků. 
Dodnes se obětují i malá morčata. Nikdy nezapomenu, jak jsem se na svatého archanděla Michaela toulal v Andách a potkal pár jezdců nesoucích mezi sebou tyč s navěšenými pískajícími morčaty. Obětinou je však z hlediska indiánů i každé kouření tabáku, které provádí sám šaman." 

Jídlo jako nutnost: Sám v džungli a hladový 
"Indiáni Eceejové v peruánské části Amazonie Madre de Dios mi před lety vyprávěli o dvou běloších, rádoby dobrodruzích," vzpomíná Atapana. "Jeden Švýcar a jeden Francouz chtěli dokázat, jací jsou frajeři, a napsat adrenalinový článek. Vydali se do džungle jen tak, jak přežijí. Nic však neznali, a tak hladoví došli na políčka Eceejů a vrhli se na tam pěstované ovoce. Nějaké ženy s křikem utekly. Pak přišli muži a ty kluky zabili. Ti dva nejenže neznali z pralesa nic, i když je tam vše, ale ani netušili nic o sexuálních zónách indiánů. Vtrhli na sexuální zónu žen, což pro indiány jednoznačně znamená, že přišli zneužít jejich ženy. A tak měli podle svých zákonů právo je zabít. Indián v pralese najde k přežití vše: palmové ovoce, palmové výhonky, kořínky, drobné živočichy, mravence, pavouky, motýly, želví vejce, rukou může chytat ryby či vyrobit pasti na větší živočichy, v jistých liánách najde vodu."