ČAJ, ČAJČAJČAJ, ČÁJ

rozléhá se po palubě lodi již třetí den. Monzunové období již údajně podle všech Indů odeznívá, ovšem rozbouřené moře tomu zrovna neodpovídá. To ale nikoho příliš nevzrušuje, paluba je plná lidí, kterým ke štěstí postačí pouze přeslazený čaj nebo kafe a rozhovor s přáteli. Indové jsou dokonalí v tom jak „přežít“ den, půlku totiž jednoduše prospí a druhou proklábosí. Zlaté pravidlo praví: Vše bude, ale až zítra.

 

Tak tomu bylo i s našimi lístky na Andamany. Den co den jsme navště­vovaly velice příjemného brahmína, který nám vždy ochotně nabídl čaj, ale nikdy nám neprodal lístky. Vždy tu byl nějaký ten administrativní pro­blém. Překonat indickou byrokracii, na to musí mít člověk silné nervy a být dostatečně vytrvalý. Konečně až pátý den jsme napůl vyhrály. Teď se ješ­tě prodrat na loď a bude vyhráno úpl­ně.

 

ŠVÁBI LEZOU NA TVÁŘI

Dny na moři vůbec neutíkají. Kolem nic jiného než modro, dokonce i naše loď je modrá! Modrá až na ty pohy­bující se hnědé skvrny v podobě švá­bů. V podpalubí v tzv. bunk class, kde jsme ubytovány, se to jimi jen hem­ží. Je zde široký výběr od nejmenších až po deseticentimetrové. Indové nepo­hnou ani brvou, když jim sem tam nějaký ten šváb přeběhne přes obli­čej, ale tak otrlé ještě nejsme. Koneč­ně poslední noc!

Směřujeme na emigrační odděle­ní, kde probíhá kontrola pasů a všech nutných povolení k pobytu. V Port Blair, hlavním městě andamanských a nikobarských ostrovů, je povolená lhůta k pobytu pouze čtrnáct dní. Ale lze tu zůstat až měsíc. Když na to při­jde... Člověk v Indii nikdy neví, kaž­dý říká něco jiného a pevně si stojí za svým. Za pokus to ovšem stojí.

„Bylo by možné prodloužit naše vízum na čtyři týdny?“ Zkoumavý a důležitý pohled úředníka. Škrt, přepsáno, přerazítkováno a přede mnou leží „lejstro“ s žádaným prodloužením. „Ača, madam, monzuny teď špat­né, ale brzy konec. Přejeme vám hez­ký pobyt v Port Blair.“

 

KAŽDÝ BÍLÝ JE MILIONÁŘ

„Madam, madam, centrum dale­ko, daleko, vy muset vzít rikša, ne moc peněz, vy bohatá madam. Ača. Bakšiš, 2 rupie madam...“ Každý cizi­nec, obzvláště pak bílé pleti, je tady milionář a není možné místní pře­svědčit o opaku. Je pravda, že jejich životní styl je naprosto odlišný od našeho, a tudíž vlastnit 1000 rupií, což je 1000 Kč, je pro ně jmění.

Hledáme hotel. Kouká-li z toho kšeft, nabídky srší.

„Madam, velice levné, pojďte madam, my ukázat vám další pokoj. Ne šváby, pouze 60 Rs, pojďte, pojď­te madam.“

 

DOBROU CHUŤ, LIDOŽROUTI!

Andamany a Nikobary se skládají asi ze tří stovek ostrovů rozprostře­ných uprostřed Bengálského zálivu. Odlišnost těchto ostrovů od Indie je jak etnická, tak i geografická. Mezi prv­ní objevitele patřil i Marco Polo. V 19. století byly ostrovy připojeny k Velké Británii a během druhé světové války obsazeny Japonci. Od roku 1947 jsou Andamany a Nikobary součástí Indie. Nepřístupnost těchto míst stále zaru­čuje neporušenou krajinu, průzračná voda, deštný prales, flóra a fauna, to vše dohromady utváří tropický ráj. Tak­to asi musely vypadat i Maledivy před­tím, než byly objeveny pro turisty. Vzhů­ru do míst, kam česká noha „nepáchla“! Ostrovy jsou z velké části neobydlené, nebo zde žije původní obyvatelstvo. Jawaraové a Ongeové jsou podle místních pověstí nejnebezpečnější. To je lákadlo! Copak vydat se za nimi? A tak vyplouváme z Phoenix Bay Jetty plny euforie nechat se sežrat lidožrouty.

 

KŠEFTY S BRÝLEMI

Směřujeme autobusem do vesnice Tin, což v hindustánštině znamená tři. Úderem třetí hodiny se vesnice pro­bouzí k životu a začíná neskonalý mumraj kolem rybího trhu. Rybáři stále nosí čerstvě ulovené ryby, které jim doslova mizí pod rukama. Nemůžeme se dočkat, až si na pláži rozděláme oheň a jednu z těch červených ryb s modrými tečkami si opečeme. Není nic lahodnějšího než čerstvá ryba, puri a čaj. K méně příjemným momentům pobytu pak patří placení v místním hotelu Delfín.

V Indii je 300 rupií docela dost peněz, a hoteliér na nás chce za sedm nocí 2700 rupií! Máme pro něho zcela jiné řešení.

„Chceme vám nabídnout něco lep­šího než peníze!“ začneme obezřetně. Hoteliér okamžitě zbystří pozornost a rozhlíží se. „Tady ne madam, šla za mnou.“ Aje náš! „Dáme vám brýle za to, že spát tady. Výměna. Brýle za sedm přenocování.“ Snažíme se domluvit rukama, nohama, jak jen to jde. „Vy vydělat moc rupis, vy pronajímat brý­le turistům.“ Neklidně po nás pokukuje. „Ale to já nemohu. To ne můj hotel, to všech, to státu.“ Po krátkém přesvědčování o výhodnosti vlastnit potápěčské brýle na korálových ost­rovech, je rozhodnuto. Obchod je zpe­četěn. Poslední letmý pohled na mé patnáct let staré, modré, milované a do poslední gumy využité brýle. Celá Indie je postavena na korupci i v takto malém měřítku.

 

POLICIE RYBY PEČE

Druhý den se ocitáme opět na trhu. „Tamtu modrou, nebo tuhle rudou s vypouklýma očima? Tak kterou?“ pokřikuje kamarádka Johanna.

Výběr je opravdu pestrý, tak jako paleta barev, která je naším jediným měřítkem. Někdy až oči přecházejí z té nádhery. Dnes to vyhrává ryba s balonovýma očima. Míříme si to hned k ,naší‘ restauraci s poněkud složitým názvem Dhanalakshmi. Naše předchozí opékací akce na pláži totiž neskončily vždy úspěšně, raději jsme se proto staly stálými zákaznicemi zde. Vnitřní výzdoba je typicky indic­ká - plakáty vypodobňující indické bohy. Ganesh, Krischna či Lakshmmi, nikdo z nich nesmí chybět.

Sadhana náhle vybíhá ven a křičí na nás: „Ne madam, sorry madam, policie dnes přijít. My nesmět vám nic vařit.“ Překvapeně na ni koukáme a nechápeme ani trochu, co se děje. Ale když i její manžel nám odmítá upéct naši rybu a vykřikuje: „Policie, poli­cie, vy bez víza zde, špioni!“ je nám ouzko. Chvíli to trvá, než se věc začí­ná vyjasňovat. Vypadá to s námi ble­dě. Po dobrém toho asi mnoho nezmů­žeme. Hrozíme tedy, že si budeme stěžovat a horliví policisté se rázem proměňují v neviňátka. Už jen ta sva­tozář jim schází. Dokonce se sami nabízejí, že nám tu naši syrovou rybu upečou. Nechat si upéct rybu indic­kou policií, to si přeci nemůžeme nechat ujít!

Foto Petra Zelená