Poklad Inků v Llanganátech

Llanganáti se staly pojmem mezi všemi dobro­druhy a hledači pokladů a jejich vysněným cí­lem. Bohužel již méně mezi vědci, archeology a historiky. Legendy se muži čisté vědy vždy trochu báli, nevěřili jí anebo nemohli věřit, aby se nekompromitovali před světem svých kolegů. Bylo by jistě zbytečné uvádět, kolikrát legendy a staré mýty přivedly vědce či spíše vědecké laiky na správnou cestu, ale nedůvěra zřejmě stále trvá.

Amerikanisté se dosud poměrně málo věnovali okrajovým oblastem incké říše Tawantinsuyu, speciálně pohraniční zóně na východě. Zde, ať již v Peru nebo Ecuadoru, se impérium stýkalo s indiánskými etnickými skupinami amazonské ní­žiny. Hranice měly tehdy úlohu obdobnou jako dnes, každý kmen si urputně hájil svá loviště, své území. Proto i tato část musela být z incké strany střežena.

Východní svahy And vždy byly tajemným, mys­teriózním územím, velice nebezpečným a těžko dostupným, místem jako stvořeným pro tajné skrý­še či úkryt v době nebezpečí. A právě v této ob­lasti leží město inckých uprchlíků před španěl­skými dobyvateli, slavné Machu Picchu, nedobyt­ná skalní tvrz Ollantaytambo chránící údolí Urubamby otevírající se na východ nebo vojenská bašta a celý komplex Inga-pirccy kontrolující po­hyb z východní strany v jižním Ecuadoru. A zde leží i záhadami opředené Llanganáti, dosud ne­poznané místo na mapě světa.

Tuto východní oblast — inckou provincii Antisuyu — si Španělé nikdy nepodrobili a dodnes je prakticky neznámá díky neuvěřitelně špatným přírodním a klimatickým podmínkám, s jakými se na světě setkáme jen málokde. Devadesát pro­cent dní v roce jsou Llanganáti zahalené mraky. Neustále prší a přitom je zima. Expedice Boschetti-Andrade v roce 1933 nazvala Llanganáti ecuadorskou Sibiří. Stovky a stovky úzkých hřbetů se strmými stěnami divoce zvrásněnými vodní erozí a prorostlými křovinatou a pichlavou sub­tropickou džunglí znesnadňují pohyb a orientaci. Hřebeny se spojují a rozdělují, vše si je podobné, všude tečou říčky a bystřiny, padající vodopády se hluboko zařezávají do terénu a na každém kroku se rozkládají jezera a laguny.

Všude je bahno, voda, zima, nad krajinou se válejí mraky přecházející v přízemní mlhu, nikde není jediného živoucího tvora. Llanganáti jsou ponořeny do nezvyklého, přízračného ticha. Přes tuto svoji nedobrou pověst však zažily Llanganáti vedle asi 70-80 výprav hledačů pokladů i první vědecké expedice. Prvním vědeckým průkopníkem tu byl roku 1863 anglický botanik Richard Spruce a roku 1873 německý geolog Guillermo Reiss. Americká botanička Barclayová a především ně­mecký geolog Walther Sauer odsud přinesli v 50. letech první solidní vědecké informace. Jednou z posledních byla expedice anglických univerzit roku 1969 s komplexním vědeckým obsazením. Většina těchto výprav však skončila neslavně, ne-li přímo tragicky. Například výpravě ze Spojených států v roce 1974 bylo nutno po několika málo dnech vyslat na pomoc záchranné vrtulníky.

Největší expert na incký poklad a na oblast Llanganát je bezpochyby Luis Andrade z Ambata. Je známý jako důsledný metodik a neodraditelný optimista, který oblast navštívil více než 50krát. Na jeho unikátních fotografiích jsou vidět jasné linie inckých silnic. Kde se tu vzaly a k čemu sloužily? Hlavní komunikační spoj mezi Quitem a Cuzcem, dvěma hlavními městy říše, silnice Capac-ňan (Královská cesta) vedla stře­dem And. K čemu tedy byly tyto východní cesty? K tajným přesunům vojsk? K tajným předáváním zpráv pomocí běžců „chasqui“? K tajné kontro­le severních území? Anebo k utajené výrobě me­talurgických výrobků včetně zlata? Musíme si uvědomit, že takový kolos, jakým byla Tawantinsuyu, musel vést dvojí politiku, veřejnou a tajnou. A to vše mohlo neznámé a nepřístupné východní území splnit. O existenci incké silnice hovoří i nej­starší plánek a popis cesty k pokladu od pátera Valverdeho.

Historicky potvrzenou skutečností je cesta inc­kého generála Ati Rumiňahuiho s 15 000 lama­mi naloženými zlatem určeným k vykoupení vlád­ce Inky Atahualpy ze španělského zajetí. Na polovině cesty z Quita do Cajamarky však přišla zpráva o jeho smrti. Rumiňahui veškerý poklad uschoval na různých místech podél silnice, ale hlavně v nepřístupných horách Llanganát tak, aby ho již žádný běloch, cizinec a nepřítel je­jich země, nedokázal objevit.

Přesto však existují případy, kdy se část po­kladu našla. Říká se, že určité množství vlastní františkánský řád, a další rod Puga Pástora, bý­valého starosty města Latacungy, jednoho z prv­ních hledačů. Páter Valverde též přivezl do rod­ného Španělska množství zlata a předal infor­maci svému králi, který přikázal starostovi Lata­cungy a Ambata hledat poklad. Král byl však da­leko a jako většinu příkazů Jeho Veličenstva plnili i tento jeho služebníci především ke své­mu vlastnímu prospěchu.

Puga Pástor svůj poklad odkázal dědicům pátého pokolení. Jednou z nich je paní Violeta Aguilar de Cáceres žijící v Limě. V r. 1965 prohlá­sila: „Mám dokumenty Skotské banky, které mluví o depozitu 460 miliónů liber šterlinků ve zlatě. Patří asi 120 potomkům naší páté generace. Ten­to dokument, který stvrzuje uložení pokladu ve Skotské bance, je podepsán bývalým majitelem banky Sirem Francisem Mollisonem a kapitány Fanningem a Doiggem, kteří jej přivezli z Jižní Ameriky do Skotska.“ Co obsahovaly bedny lodi „El Pensamiento“, na níž poklad putoval do Evro­py? Zlato a stříbro v kusech, množství smaragdů a jiných vzácných kamenů, šperky a klenoty, zlatý prach, korále, zlaté masky, incké vázy.

V jednom archívu města Latacungy jsem našel jeden z několika starých opisů Valverdova popisu cesty k pokladu. Podle Luise Andradeho ob­sahuje řadu topografických omylů, které prý on již rozřešil, ale mnoho výprav z toho důvodu bloudilo a zahynulo. Ale vypravme se na chvíli s těmi, kdo věřili ve svou šťastnou hvězdu.

„Po opuštění města Píllaro zeptejte se na Maya a budete spát vysoko nad ní a tam se ze­ptejte na kopce Guapá, z jejichž vrcholů se dí­vejte na východ takovým způsobem, že město Ambato budete mít za zády a odtud uvidíte kop­ce Llanganátis, které jsou formované do trojúhel­níku a kde je jedna zelená laguna vytvořená lid­skou rukou, kde staří Inkové ukrývali zlato, jímž měl být vykoupen Inka, který zahynul. Odtud ze stejné hory Guapá uvidíte zalesněnou horu Sangorimos a za ní Flechas a tyto kopce vás pove­dou, ponecháte-li je stále po levé straně. Jděte přímo z Guapá podle udaných směrů až přijdete k jezeru Anteojos (jmenuje se Brýle, protože ve středu má nos vytvořený výběžkem země), odtud opět uvidíte kopce Llanganátis, jako jste je viděli z Guapá. Jezero necháte po levé straně a budete spát na planině nedaleko „nosu“ a zde zanechá­te též zvířata, protože dále nebudou moci projít. Jděte pěšky stejným směrem, najdete velkou čer­nou lagunu, kterou necháte nalevo, sestoupíte dolů do soutěsky kudy padá silný proud vody a na něm je most ze tří kmenů a neexistuje-li již postavte si nový a přejděte. Pokračujte krátce pralesem a najděte si nocleh. Po noci pokračujte stejným směrem až přijdete k další soutěsce, suché, ale velmi hluboké, proto ji pozorně pře­jděte po svém vlastním mostě, který si postavíte. Na druhé straně přejdete pastviska, a dojdete ke kaňonu mezi dvěma hřebeny, kde je incká cesta. Odtud uvidíte vstup ve formě tunelu, po­dobný dveřím kostela, opustíte kaňon a půjdete dlouhou cestou, kde bude mnoho bažin živených vodou, která vytéká od úpatí kopců Llanganátis a je v nich spousta kusů zlata, kterých si můžete vzít do rukou kolik chcete. Při výstupu na horu nechte peřeje po své pravé straně, vystupte na vrchol a bude-li vstup uzavřen rostlinami od­straňte je a najdete vstup. Po levé straně musíte vidět Guayará, jak nazývali staří Inkové pec, kde slévali kovy a která je posázena zlatém. K dosa­žení třetího pohoří pokračujte dopředu. Ztratíte-li směr, hledejte řeku tekoucí vpravo, podél břehů pokračujte až ke kaňonu, přejděte jej a vystupte na horu po pravé ruce a takovýmto způ­sobem se nemůžete žádným způsobem ztratit.“

Jak prosté! A přitom mají Llanganáti, jako malé ohraničené území, na svém svědomí snad nej­více životů v dějinách hledání pokladů.

Poklad Inků v Llanganátech