Před dávnými a dávnými časy, za devatero horami a devatero řekami jsme žili, kdy ještě slovo něco znamenalo a mnohdy stačilo jen k potvrzení dohod, smluv, jednání. Každý si stál za svým slovem, protože to byla jeho vizitka, s kterou kráčel po celý život.

Vizitka, na kterou byl člověk hrdý a nemusel na ni mít žádný titul vpředu ani vzadu. Vizitka, s kterou, když končil svoji životní pouť, odcházel rovnou vzhůru, ať již jsme přesvědčeni, že do nebe či do jiných světů. S psaním začaly různé čáry máry, prostě papír snese hodně a šíbři se v tom uměli pohybovat ke svému prospěchu. Pak se z ničeho nic objevil internet a všichni se radovali a tleskali ručičkami a hýkali nadšením, tedy jak děti, tak i někteří dospělí, kterým vše docházelo poněkud pomaleji.

Netušili totiž se svým dlouhým vedením, asi jako já, který jsem nijak nehýkal, co všechno to představuje, jaké obrovské možnosti se tady nabízejí. „To je pokrok,“ hlásalo se kolem dokola, „ to vám umožní cokoliv a také jakékoliv spojení po celém světě. To je ta pravá globalizace. Nikdo nebude odstrčen. Všichni mohou demokraticky participovat.“ Všichni budou vědět o všem, ale i o všech. Všechna tajemství světa se odkryjí. Začaly vznikat různé sociální sítě, všichni se stávali přáteli všech. Všichni sdíleli všechno. Zdálo se, jako by se jednalo o hotový ráj.

Mozek atrofuje

Jsem asi skeptik ke všemu novému. Možná to jde s narůstajícím věkem, říkají mi děti. Zkušenosti mne však varovaly, že prakticky vše, co se vynalezlo lidským rozumem, se nakonec, někdy v budoucnu, obrátilo proti nám. Těch příkladů je spousta, a tak jsem se začal bránit všeobecnému nadšení z internetu a všech těch sítí prakticky od počátku. Jistě, je to fajn, že si odpověď na cokoliv najdu na internetu, že si vygůgluji mapu městečka na konci světa, kam se chystám na cestu. A tak všichni začali rejdit po internetu a vyráběli si i diplomové práce, úlohy do školy a nikdo se neptal, kdo to vlastně pro internet vyrábí. Je to prostě jednodušší a bez námahy. To je bohužel dnešní měřítko většiny populace. Zisk bez námahy.

Internet lidi sice přibližuje, i když se de facto neznají. Internet lidi i rychle shlukuje k veřejným akcím, z čehož vzniká silná politická nátlaková síla. Dřív musela probíhat časově náročná veřejná agitační aktivita, nákladně lidi svolávat, rozšiřovat pamflety a dnes jedním klikem a hurá. Moje skepse tím zjištěním rychle vzrostla a současně i strach ze snadného zneužití. Kdokoliv může kohokoliv vhodně a chytře zmanipulovat a zorganizovat podle svých potřeb. A místo pravdivého slova může beztrestně rozšiřovat nepravdy, lži, pomluvy. A tak novodobí šíbři, které nikdo vůbec nezná, mohou vhodně manipulovat s náladami po celém světě. A samozřejmě i s volebními hlasy. Lidé totiž v sobě mají stále zakódováno, že věří slovu někde vyřčenému, někde napsanému. „Vždyť jsem to četl na internetu, tak to musí být pravda,“ říká mnoho lidí. A tak se k sobě kupí lidé s jedním přesvědčením a jiní se kupí s jiným. Vznikají tak ty postfaktuální bubliny, o kterých píše Jan Macháček, které si vytvořily své virtuální světy. Sdílí se, ale nediskutuje se.  Bohužel doba předběhla zakořeněné zvyky, a tak jsme se rychle dostali do područí anonymních sociálních sítí internetu. 

Ano, žijeme v prolhaném světě, kde lež se již nepovažuje za hřích či zlo jednoduše i proto, že se dá jen stěží odhalit. Ano, žijeme v prolhaném světě, kde se pravda jen stěží prosazuje, kdy i z toho důvodu dochází k rozpadu námi těžko budované demokracie procházející nyní znatelnou krizí. Souvisí to i z nadmíry našeho blahobytu, který nám sice zabezpečuje materiální blahobyt, zato přináší duchovní prázdnotu. Chceme stále víc a vše mít větší, a netušíme, že je to cesta do pekel vedoucí jen k pomíjivé spokojenosti a štěstí. Dostáváme se tak do kolotoče, ze kterého se jen těžko vystupuje, protože na to jsou nastaveny všechny veličiny naší společnosti.

Světem už pomalu nevládnou nadnárodní korporace a řetězce, jak jsme si na jejich moc už docela zvykli. Kdepak místní vlády, ty se už před časem staly nejdříve jejich loutkami, aby se nyní dostaly do závislosti na vygenerovaném mínění sociálními sítěmi, Twiterem, Facebookem, či jak se další jmenují. A kdo je nemá, není rovnoprávný občan, nic neznamená, jako by nebyl. Podobně, jako kdo si před časem nepořídil mobil. Pozor, ten mám, takové to „pádlo“, už i já z nutnosti, ale kdo nemá mobil chytrý, mobilus sapiens, s třeba dvěma stovkami funkcí, tak není člověk.

Obávám se, že nějací novodobí mocipáni ze svých „hradů“ skrytých ve virtuálních sítích, kteří jsou rovnější než my ostatní, si mohou s námi tahat jako s pindíky na šachovnici. Je to zejména tím, že jsme líní a přijímáme tyto vynálezy řešící úlohy, s kterými jsme si dřív museli namáhat své mozky. Již řadu let proti tomu brojím, ale vypadám směšně, zpátečnicky. Vždyť taková kalkulačka, kterou má každý po ruce, vše počítá rychleji než náš mozek, tak je to přece pro nás jasná výhoda, ne? Ne však každá výhoda je z genetického hlediska výhodou. Ať chceme nebo ne, náš mozek, který je nastaven k tomu, aby řešil, pomalu tím atrofuje, stává se zbytečným. Můj přítel zubař mi na to nedávno řekl, že si občas projíždí zpaměti násobilku, aby mozek udržoval v činnosti.  Je to směšné? Sudoku a křížovky mají dnes jako nikdy předtím své jasné opodstatnění.

Tuším bouři, aniž je sebemenší mráček na obloze

Řada mých negativních reakcí na technologické zázraky z poslední doby vycházejí z nejasného tušení, co nás, tedy lidstvo, kvůli tomu čeká v budoucnosti. Pomáhají mi k tomu zkušenosti ze života amazonských indiánů, kteří jsou naším pokrokem nedotčeni a žijí si stále dobře, jako před tisíci lety. Jistě, dosáhli jsme obrovského pokroku, vybudovali jsme nedozírné a opravdu nádherné stavby, létáme do vesmíru, řešíme vznik světa, klobouk dolů. Indiáni nic takového nemají a nebudou mít. Jsou ale šťastní, čistí, přirození. Duchovně vyrovnaní se životem i smrtí. My se v tom plácáme, i když jsme proti nim superbohatí. 

Můj strach dnes sdílí a děsí i odborné kapacity. Já jen nebezpečí tuším, jako indián tuší plížící se zlo vyhladovělého jaguára nebo blížící se bouři, aniž je sebemenší mráček na obloze. Léta upozorňuji, že neustále zrychlující se technologický pokrok je cestou k záhubě. Nevítám s nadšením nové a nové modely chytrých telefonů, chytrých hodinek, chytrých ledniček, chytrých materiálů, s jednoduchým tvrzením, že předáváme chytrost technologiím, čímž se o ni připravujeme neboli hloupneme. Odborníci to však dovedou precizně, vědecky formulovat, jako neurolog Martin J. Stráský.

Právě jeho nedávný rozhovor v Lidových novinách mé tuchy vědecky podpořil. Technologie s globalizací jsou kritické pro další evoluci lidského mozku. Závislost na internetu a sociálních sítí likviduje fungování jeho určité části s úpadkem schopnosti komunikace, IQ a řešení problémů. Tím, že někdo řeší za nás problémy, ať už internet nebo sociálně zabarvená společnost, odpadají v našich mozcích určité neurologické trasy, říká pan Stráský. Dochází vlastně k deevoluci. K tomu u amazonských indiánů nedochází, nikdo za ně neřeší problémy, chovají se přirozeně, protože stále používají své neurologické trasy, i když nemají život pohodlný jako my. Mizení některých neurologických tras v hlavě se přirozeně geneticky dědí, takže, jak dodává pan Stráský, za pět generací může mít lidstvo zásadně jiný charakter. Potěšilo mě, jak přední neurolog odborně vysvětluje můj pouhý, „lidový“ názor opouštění naší přirozenosti jako cestu k zániku. Také mě potěšilo zjištění, že už Albert Einstein prohlásil, že naše lidstvo zničí technologický pokrok.

DEN bez technologických vymožeností a „zázraků“

Nechci se vracet o pár století zpět, ale pokusme se ten horečnatý technologický pokrok poněkud zpomalit. Třeba tím, že nebudeme zpovykaní z každého nového typu mobilu, počítače, sociální sítě, které nám budou zase něco z našeho rozumu ukrajovat a z naší přirozenosti, která ještě zbyla, nás budou přesouvat dál do virtuality, nepřirozenosti. Nenechme atrofovat náš mozek, pokoušejme se občas obnovovat ty cestičky v mozku, o kterých mluvil neurolog Stráský. Zkusme jej víc používat a neutíkat k lehčím, náhradním variantám. Ano, myšlení bolí. Podobně jako běhání, plavání, lyžování, chůze, které nám zase pro změnu umožňují udržovat naši svalovou hmotu v aktivní činnosti. A kdo by i na to rezignoval, pak by se nemusel už ani narodit.

Zkusme nějaký den v týdnu omezit naše používání kalkulaček, mobilů, počítačů, sociálních sítí. Snažme se místo virtuálních přátelství, vytvářet přátelství v reálném světě a v reálném čase. Tedy z očí do očí. Tak jako dřív budeme vědět, s kým máme co do činění. Snažme se pobavit s přáteli a známými ústy, z očí do očí a ne pomocí odosobněného klikání prstů, aby nám náhodou časem neodumřel ústní otvor. Snažme se jim vyjádřit své emoce mimikou tváří a ne posláním smajlíka, kterého považují za zrůdnost v osobních vztazích, aby nám náhodou v nějaké další generaci líce neodumřely. Jen čekám, až se mezi smajlíky objeví ten, který bude vyjadřovat sexuální akt, abychom na něj klikli a měli to odbytý, ale jen aby nám pak neodumřel…..

Tím vším i zamezíme našemu ovlivňování neznámými šíbry schovanými v anonymitě internetu i s jejich nepravdami a lžemi. Tím i obnovíme víru v slovo a prolhanost dnešní doby, na které stojí řady firem, podnikatelů i politiků, začneme omezovat. K tomu by se měla čelem postavit i sama vláda, jestli má ovšem ještě nějakou moc, a měla by odhlédnout od stigmatizovaných čtyř ročních volebních období do vzdálenější budoucnosti lidstva, tady i našeho národa. Obávám se, že je to moc netíží. Rád bych touto cestou inicioval myšlenku vyhlášení dne bez technologických vymožeností a „zázraků“.  Podobně jako den bez aut. Navrhuji, ať vláda vyhlásí den s návratem k přirozeným hodnotám, k svému rozumu, k svému slovu, k svému vlastnímu názoru, nepřevzatého, nesdíleného, neokopírovaného. Tak, aby z nás nebyly jednotně smýšlející davy tvorů kráčející k tzv. superspecies, podobné mravencům, kde, jak říká pan Stráský, není tvorba, ale jen existence. Nebuďme mravenci s vyšeptalými mozky, kteří jsou náchylní pro jednoduchá řešení i v politice!