Indiáni bez romantiky

V Jižní Americe je na devět set až tisíc indiánských jazyků (zdůrazňuji jazyků, ne dialektů) a tomu odpovídající počet národů, kmenů, podkmenů a rodů. A co národ, co kmen či podkmen — to odlišné zvyky, jiné představy o životě, kráse a umění, rozdílné fyzické typy a barvy pleti. Žijí tu Indiáni vysocí, malí, silní i hubení, tmaví jako černoši, hnědí, žlutí, ba dokonce i světlí jako my se světlezelenýma či modrýma očima. Původní obyvatelstvo jihoamerického subkontinentu se podle geografických podmínek obvykle dělí na dvě velké skupiny: Indiány horské a pralesní.

DOMOV V OBLACÍCH. Horští Indiáni žijí od Mexika po Chile na mexických náhorních plošinách, ve středoamerických Kordillerách a na ně nava­zujících jihoamerických Andách. V lec­čems jsou si podobní — ve způsobu obživy, oblékání i ve stavbách obydlí. Drsné prostředí hor — zabydlili je až do výšky pěti tisíc metrů — si vynutilo nejen teplá vlněná poncha, čapky, nejrůznější typy klobouků, šály a vlněné přikrývky, ale i kamenné či z vepřovic stavěné chatrče, často polopodzemní. Podobné přírodní pod­mínky provázejí i příbuzné kulturní znaky. Nedostatek půdy je naučil ob­hospodařovat drobná kamenitá políč­ka v údolí horských řek či na úz­kých terasách ve strmých stráních kopců. Brambory a kukuřice — to je společný základ stravy všech hor­ských Indiánů již po tisíciletí.

Jiné je to však s lidovou tvořivostí a uměním. Vzory a barevné ornamen­ty nádherně tkaných ponch, jejich střihy i způsob nošení jsou odlišné snad v každé vesnici. Máte-li štěstí zúčastnit se nedělního trhu anebo dokonce některé lidové slavnosti, pře­chází vám zrak z barevného opojení. Stanete se svědky živých odkazů mi­nulosti zasazených do rámce barvami hýřících krojů. K nevšední barevnosti přivedlo Indiány snad fádní prostředí — jednotvárné nahnědlé kopce bez jediného zeleného stromu či keře, zežloutlá tráva a jen tu a tam trsy trnitých kaktusů. Nedostatek barev v přírodě si nahrazují alespoň pes­trým oblečením.

Národy horských Indiánů se vy­značují pracovitostí — ať jsou to Kečuové (Peru, Ecuador, Bolívie), Chiochové (Kolumbie), Aymarové (Chile, Bolívie, Peru), Otavalové (Ecua­dor), Oaxacové (Mexiko) či další. Hory jim nedají nic zadarmo — a to je zde hlavní příčina vývoje od sběračsko-loveckých kmenů k vysokým horským kulturám. Pracovitost, řemeslná zručnost a stavitelské umění umožnily rozvoj jejich území a vznik velkých indiánských říší, jaké měli Aztékové, Mayové nebo Inkové, i vznik mnoha významných kulturních středisek jako Tíwanaco, Chimu, Mochica, Íca, Nazco, Chavín, Teotihuacan, Tula, Monte Aloán ...

Horští Indiáni zřejmě dosáhli v době Kolumbově kulminačního bodu. Bo­hužel, tvrdé vykořisťování horských zemědělců začínající už v dobách vysokých indiánských kultur, hlavně Inků, pokračovalo za dob španělské okupace a později. Mnohdy jsme svěd­ky stejně krutých podmínek i dnes.

Agrární reformy, jediná cesta k od­stranění jařma neofeudálních vztahů, nemají obvykle dlouhého trvání. "Světlou výjimkou zůstává jen několik zemí na kontinentě.

Vládcem horských Indiánů zůstává v řadě případů bílá nekvalitní pálenka, ona „ohnivá voda“, postrach severo­amerických prérijních Indiánů. Není proti ní účinná obrana a mnohdy ji ani vládní úředníci nehledají. Spíše naopak. Kulturní, ale i fyzická dege­nerace je často tragickým osudem jedinců i celých etnik. Indiánská silná vůle, s níž překonávají námahu a bolesti, nezmůže nic proti zhoubnému vlivu dříve neznámého vysokoprocentního alkoholu, stejně tak jako jejich organismus, imunní proti všem tradič­ním onemocněním, snadno podléhá našim nemocem — spále, chřipce, neštovicím.

Snad jedinou a poslední naději na záchranu původních Američanů je je­jich silný pocit příslušnosti k určité kmenové skupině, charakterizované především jazykem, ale i folklórem, lidovým uměním a řemesly se zako­řeněnými zbytky minulosti. Vzpomínky a ústní tradice se vymýtit nedají a jak říkali svého času kurakové Duchicelas (náčelníci jednoho ze starých kmenů porobených Inky) — „Vše má svůj konec, ale naděje žije věčně“.

„AŤ ŽIJE ZEMĚ INKŮ!“

Naděje národa, i když v částečně pozměněné formě, opravdu žije stále. V minulosti i současnosti jsou kroj, zpěv, hudba, tanec a jazyk, trado­vané od předků, projevem svobod­ného rozvoje určitého kmene. Nádher­ným příkladem naděje v lepší budouc­nost indiánů je slavnost starých Inků Inti Raymi, pořádaná pravidelně 24. července po více než osm století. Inti Raymi byl nejslavnější den Inků v roce, který oslavoval ukončeni skliz­ně kukuřice.

Jako každoročně pořádá se v pro­storách mohutných kamenných valů incké pevnosti Saqsaywaman, umně složených z velkých monolitů, tyčících se vysoko nad bývalým hlavním měs­tem říše Cuzcem. Již od časného rána se scházejí stovky a tisíce divá­ků a hledají nejvýhodnější místo na hradbách, které jsou za pár hodin pokryty záplavou vysokých bílých a černých klobouků Kečuánců či bu­řinek vzdálených Aymarů a špičatými čepičkami „chullos". K desáté hodině začíná slavnostní příchod inky — vládce všech, kterého nesou na vysokém trůnu a dopro­vázejí státní a církevní hodnostáři, kněžky chrámů zasvěcených Slunci a Měsíci, inkovy ženy, vojevůdci a „vo­jenské“ šiky různých „zbraní“, taneč­níci, zpěváci, pištci a hudci na velké mořské lastury. Jejich hukot, podobný vzdálené bouři, tvoří zvukové pozadí celé slavnosti a náboženského rituálu.

Pestrý průvod obleků — krojů při­tahujících oko všech přítomných ne­konečností kombinačních možností barev a geometrických ornamentů, ma­jících funkci třídní, sociální a hierar­chickou, doplňovaných zbraněmi po­dupávajících válečníků a obětními předměty v rukou panen Slunce za­halených dlouhými modrými tógami, kráčí se slavnostní vážností mezi hradbami a shromažďuje se na ši­roké plošině kolem inky. Převládá čer­vená barva a její odstíny. Taková je i barva krve, krve lamy, která je obětována po dlouhém projevu inky věnovaném všemu lidu říše Tahuantinsuyu.

Nejvyšší bůh Slunce — Inti — klesá po své dráze k horizontu za všeobec­ného tance, hudby, zpěvu a veselí kečuánského lidu. Kolem zní pouze stará indiánská řeč. Zdá se, že ko­nečně dozrál čas pro indiánskou re­nesanci. Nesmrtelnost indiánské rasy, její kultury a jazyka je cele obsa­žena v hrdém zvolání inky a všech přítomných: „Causachan Inti llaqtal!“ Ať žije země Inků! Ať žije země jejich dědiců!

VE STÍNU DŽUNGLE

Pralesní Indiáni jsou ti, kterým vět­šinou říkáme „praví Indiáni“ — s tvá­ří pomalovanou barevnými ornamenty, s péřovými náušnicemi, náhrdelníky z jaguářích tesáků, lovící lukem a šípy nebo jedovatými šipkami fou­kačky. Rozdíl mezi horským a pralesním Indiánem je diametrální. A to nejen ve způsobu života a oblečení, ale i v mentalitě. Pralesní se svým vzhledem částečně blíží naší předsta­vě Indiána spíše než horský.

Péřové čelenky pralesních Indiánů nesplývají až na záda, ale omezují se na ozdobu samotné hlavy. Ve všed­ní den ji nahradí prostá páska. Otev­řené prérie Severní Ameriky jsou to­tiž něco jiného než tropická džungle, jejíž neprostupnost omezuje i boha­tost denních ozdob. O to víc se věnují tetování a malování tváří. Moderní žena by se divila, kolik času, umě­leckého talentu a vkusu věnuje obyvatelka pralesa denně ozdobě své tváře. A ornamenty jsou vždy jiné a nové — jako výšivky lidové uměl­kyně. I indiánské ženy se chtějí lí­bit.

„Jsme Kofáni a toto je naše území,“ výhružně oznámí mluvčí Indiánů kaž­dému cizímu návštěvníkovi jejich osa­dy v amazonské džungli Ecuadoru. A tím je řečeno vše.

Jiné kmeny bohužel nejsou tak vnitřně silné, aby samy odolávaly vli­vům záporných stránek naší civiliza­ce. Podléhají epidemiím a alkoholu, které je decimují neuvěřitelně rych­lým způsobem. Většina z nich už ztratila sílu postavit se před bělocha a předložit své požadavky. A tak kůže kajmanů či jaguárů, nebo uzené maso divočáků a nasolené ryby prodávají nebo vyměňují za směšně nízké hod­noty.

Podstata celého „indiánského pro­blému“ má podobné kořeny jak na se­veru, tak na jihu amerického kontinen­tu. Zájmem imperialistických kolonia­listických mocností vždy bylo — po­čínaje Španěly, přes emisary Spoje­ných států až po nadnárodní mono­poly — smazat z tváře světa původní obyvatele Ameriky, zničit jejich kul­turu a vše, co by připomínalo sku­tečnost, že zde žili lidé, jimž tento bohatstvím oplývající kus naší plane­ty odedávna patřil.

DĚTI PŘÍRODY

Indiánská a bělošská mentalita, způ­sob života a chápání světa jsou roz­dílné, buď přizpůsobené životu v pra­lese a jeho zákonům či životu na asfaltových silnicích a jejich pravid­lům. Indián je přírodní tvor, člověk, jemuž je příroda vším — a tak se i chová. Zásadně přírodu nevykořisťuje. Bere z ní jen to, co právě po­třebuje k vlastnímu životu. Z našeho hlediska se zdá podivné, že třeba čas­těji neloví a neprodává víc kožešin nebo uzeného masa, z čehož by měl jistě prospěch.

,,K čemu?" zeptá se vás s nechápavou tváří. Jemu to stačí a pro koho má sbírat víc ořechů pará, ba­nánů, pro koho hubit zvěř v širokém okolí? Pro prodej? Ale vždyť on nic nechce!

Pralesního Indiána jen stěží pře­svědčíte, když na něm chcete něco, co on nepovažuje za vhodné. Někteří se mnou i neradi mluvili — prý se unaví. Mezi sebou však švitoří jedna radost a hlučný smích se rozléhá po osadě celý den.

Pralesní Indián se týdny plahočí džunglí a plaví po řekách, aby našel „svého“ jaguára. Pak se bez zvláštní­ho nadšení vrátí domů, žena mu připraví vařené banány s kusem opi­čího masa a život plyne dál. Slovo „děkuji“ a „prosím“ většinou neznají. „K čemu je to,“ říkají, „buď ti něco dám, protože ti to chci dát, anebo ne a pak žádné prosby nepomohou.“ Není to nevychovanost Indiánů, tako­vé jsou jejich mravy a kdo mezi nimi žije déle, pochopí je a zjistí, že mají své odůvodnění, své vlastní zásady.

Chce-li s nimi cizinec vycházet v do­brém, musí přijmout jejich způsoby a mentalitu, anebo s ní počítat a res­pektovat ji. Musí se naučit jejich so­ciální terminologii a s citlivým pří­stupem řešit pronikání naší civilizace. Lépe řečeno — přizpůsobit, modifi­kovat civilizaci v našem slova smyslu pro jejich prostředí, aby jim už nepři­nášela jen bolest, nemoci, utrpení a střelné zbraně na vybíjení zvěře a lidí.

A od Indiánů se můžeme i po­učit. Mnohá pýcha evropské civilizace se rychle rozplyne, když vám takový Indián z kmene Kofánů řekne: „Když jsi tak chytrý, běž do lesa a přines k obědu dva divočáky, nalov ryby a nasuš je a postav past na jaguára.“ Zjistíte, že znají ovoce, po kterém přejdou bolesti žaludku či zubů, listy, které urychlují srůst zlomených kostí, nebo kůru léčící neplodnost žen. Pak nejistě stojíte před polonahým Indiá­nem a jeho vědomostmi, kterým ne­jste schopni uvěřit. Zná farmakologické zázraky, zná tajemství přírody, umí je chránit. Jen on sám jí už rozumí a žije s ní v souladu.