Mafie v Roraimě

Po své poslední cestě Brazílií jsem ztratil veškeré ideály. I v těch nejzapadlejších koutech jihoamerického kontinentu jsem narazil na mafiánské struktury. Ostatně proč ne. Vždyť Brazílie — nehledě na 100miliardový dluh — je země stále velice bohatá. Její bohatství leží v nerostech, v energii. Právě nyní probíhá tvrdý boj o vlastnictví půdy. Je skrytý v tropickém pralese a umírají při něm nejen lidé, ale i sám prales; následky vidíme na celé Zemi v klimatických změnách. Indiáni mají sice pravdu a právo na své straně, avšak zlato je stále mocnější než všechny zákony této Země.

Jel jsem z Acre do Roraimy, z jednoho bra­zilského státu do druhého daleko na severu, z jedné zlaté horečky do druhé. Ta v Acre pro­bíhala ve znamení obrovských kovových vorů a mohutných sacích zařízení hledajících zlato v bahnitém dně řek Madeira a Abuná. V Roraimě je spíše tradiční rýžování ve stylu aljašského Klondiku, i když silně ovlivněného techni­kou tlakové vody vodních děl a leteckou do­pravou. Pouze místo mrazů a zimy je tu vedro, místo medvědů hadi, místo omrzlin a kurdějí malárie a žlutá zimnice, místo psích spřežení sportovní letadla. Jen ti zatracení Indiáni se tu zase motají a překážejí.

Roraima, donedávna teritorium, patří dnes už do brazilské federace. Guvernérem byl jmenován Juca Romero Filho, ambiciózní mladík, původně prezident Národní indiánské nadace FUNAI, součást ministerstva vnitra. Tyto souvislosti jsou velice důležité. Indiánské území bylo vždy zdrojem volné půdy, zname­nalo přístup k nerostům, k bohatství, k moci. Vhodné posunutí hranic kmenů i tak nevyjas­něných území rezervací, různé změny či rozdělení je pro bělošského politika hračka, když jeho protějšky jsou Indiáni v čelence, kteří ne­umí číst ani počítat a náš svět ekonomiky a ob­chodu vůbec nechápou. Pochopí většinou, až když je pozdě. Prostě mají smůlu. Nechápou, že běloši si váží zlata víc než života ...

Již několik let bojuje osvícená část brazil­ské a světové veřejnosti o založení Národního parku Yanomamů. Jsou to doslova poslední svědci dětského věku naší planety. Poslední zcela svobodná etnická skupina se všemi ty­pickými projevy své kultury včetně neustálých bitek, přepadů a válek. Jednotlivé rody vedou mezi sebou nekonečnou válku, a přesto je to jediný kmen v Brazílii, jehož populace roste. Jsou prostě svoji. Žijí, jak jim to vyhovuje, a my nemáme žádné právo je poučovat.

Biskupství v Boa Vistě, hlavním městě Roraimy, je hlavním stanem odpůrců protiindiánské mafie. Pan biskup byl zpočátku nedůvěři­vý, vždyť pocházím z dosud komunistické ze­mě a do 17. listopadu chybí pár měsíců, ale přesto mi poskytl na dobu mého pobytu v Roraimě azyl v podobě ubytování v původním sídle misionářů ve staré budově prelazie. Do tichého a chladného pokojíka malého paláce jsem se vždy těšil. Dával mi pocit bezpečí a jis­toty. Okolní svět bělochů byl nepřátel­ský. Všichni si nově příchozí hned ,,ošacovali“. V prelazii dočasně žili dva advokáti, kteří hájili v procesech Indiány Macushi mající neustále problémy s latifundisty, dále Ari a Edgar, dva agronomové ze Santa Catariny, pracující na haciendě misie v Surumu u venezuelských hranic, a občas tu přespávali misionáři od In­diánů Wai Wai, Yanomamo či Macushi.

Catrimani je další indiánské území Yano­mamů, kde je spousta zlata a zlatokopů — garimpeirů. Je zde i letitá a známá misie ital­ských misionářů, odkud však byli všichni čle­nové na příkaz zdejší vlády vyhnáni. Po něko­likaletém úsilí se jich mohlo pár vrátit, aby udržovali alespoň nezbytný chod indiánské osady. Rozhodl jsem se Catrimani navštívit, ale sám Adalberto mne od toho odrazuje. Ne­jde o procházku růžovým sadem, těžko si mo­hu hrát na zlatokopa. Ani biskup není nadšen, čekají ho jen další problémy s bláznivým Evro­panem. Nemůže mi svolení k cestě na misii dát, protože má výslovný zákaz od vlády.

„Jsem v neustálé palbě kritiky všeho obyva­telstva. Všichni přece fandí zlatokopům, ni­kdo Indiánům. Povolení dává pouze FUNAI a vy ho zcela jistě nedostanete. Jste cizinec a ještě k tomu z komunistické země, novinář a etnograf, to je ta nejhorší kombinace.“

Druhý den odpoledne mne přijal šéf FUNAI v Roraimě. Kolem na stěnách visí mapy indiánských území se zakreslenými misiemi katolic­ké prelazie v Catrimani a Surumu, evangelic­kými misiemi, šestnácti zdravotními středisky řízenými FUNAI, základnami pomoci atd. Vše vypadá na papíře nadmíru pěkně, avšak sku­tečnost je podstatně jiná. Ležérně oznamuji, že jsem v přátelském vztahu s prezidentem nadace FUNAI panem Olivierou, s nímž jsem se párkrát sešel v Brazilii, že jsem mu věnoval knihu o Indiánech a on mě zase povolení k ces­tě do indiánského území v Xingu ve střední Brazílii a že chci jen na pár dní do Catrimani.

„K tomu potřebuji svolení ústředí,“ říká pan Nero.

„To je snad zbytečné, chci odjet pozítří a za pár dní jsem zpátky. Než by došla odpověď, jsem pryč z Roraimy. Ostatně pan prezident by stejně určitě souhlasil.“ A mávám mu před očima starým povolením do Xingu.

„No dobře, ale jen na pár dnů.“

„Jasně, maximálně na týden.“ V duchu si říkám, jaký je to nesmysl — vždyť jen cesta tam trvá možná týden.

„Posílám radiotelegram do Catrimani, že přijedete, O.K.?“

„Ou kej.“

V chodbě náhodně potkávám známou tvář. Usmívá se. No jistě, to je přece Davi Kopenaua. Svým způsobem hrdina Yanomamů a nositel ekologické ceny OSN Global 500 za rok 1988. Setkali jsme se v Altamiře. Je náčel­níkem yanomamské osady Demini.

„Co je nového, já jedu do Catrimani.“

„Tady raději ne,“ hlesne Davi. Zřejmě ví, co říká.

„Přijď ke mně, do Demini.“ Pronesl to, jako by mne zval z Flory na Balabenku. Dech se mi zatajil. Demini! Přímo pod tajemným pohořím Curupira, o kterém psal i pan Conan Doyle; místo tajuplných zvěstí o předpotopních zví­řatech, či mocném indiánském duchu Curupirá. „Pošlu pro tebe, do Catrimani, své muže. Cesta k nám totiž nevede. Pralesem je to kou­sek, jen tři dny.“

„Beru, Davi.“

„Naše osada je už malá. Od dob, kdy se začala stavět silnice Perimetral Norte a různé vojenské základny v okolí, polovina vesnice mi vymřela na neštovice. Všechny děti a ženy jsem poslal pryč, do hor.“

Davi mne objal.

„Čekám tě, tam si pohovoříme víc.“

Jako omámen běžím za biskupem. Je očividně rád, že na něj nepadá odpovědnost za mou výpravu.

„Dej si, synu, na všechny pozor a vrať se.“

Ve dveřích jsem se srazil s Adalbertem.

„Tak jedeš?“

„ Jedu. A ty?“

„Já odjíždím také. Nová akce, nová výpra­va do severních oblastí. Letíme do Parima. Chceš až do Demini?“ ptá se Adalberto, „ale vždyť nejsi zvyklý, Indiánům nestačíš. Denně šedesát až sedmdesát kilometrů v pralese, to není procházka po cestě, v matě neujdeš ani dvacet kilometrů! A co výbava? Musíš si kou­pit Expecifico Pessoa, tekutý protijed na uštknutí všech hadů a škorpiónů. My jsme čty­ři, vracíme se za sto sedmdesát dní, pošlu ti pak další část svého deníku, abys ho mohl u vás doma uveřejnit. Tady to asi půjde těžko. Ale pak už definitivně končím a vracím se do Sāo Paula.“

Od té doby jsme se už neviděli.

Nakupuji protijed a také si jdu píchnout po­slední injekci od svého samaritána, černocha a vedoucího drogerie Líder. Sepse, kterou jsem dostal při cestě po řece Madeira, je s ko­nečnou platností zvládnuta. Ptám se ho vždy, kolik jsem dlužen, vždyť z toho přece žije, ale pokaždé se zasměje a odpoví stejně: „Nic, nic, to je O.K.“ Injekce umí píchat dobře a hlavně má jednorázové jehly.

Nedokončená silnice Perimetral Norte BR 210 vybíhá ze silnice BR 174 Boa Vista — Caracaraí, kam jezdí autobus. Dál na Manaus je však už cesta zcela zničená a léta v dešťovém období nesjízdná.

„Jdu si pro jízdenku,“ říkám Patrizii.

„Nádraží je daleko, na okraji města, vezmi si naše kolo.“

Chvíli odmítám, pěšky je pěšky, říkám, je to jistota a pak se tu přece strašně krade, ale nakonec jsem byl o příjemné jízdě kolem napříč Boa Vistou přesvědčen. „Před nádražím kolo uzamkni na zámek!“ Asfalt několika ulic v centru města se rychle mění v hlínu a písek. Do Boa Visty nedávno přišlo deset tisíc garimpeirů vyhnaných z venezuelské strany hrani­ce, kam před časem zlatokopové z Brazílie v klidu přešli a dolovali zlato. Jejich drzost už byla nedozírná, věděli, že je chrání celý kom­plex řídících struktur zainteresovaných na ob­chodě se zlatem, samozřejmě na černém tr­hu. 90 procent zlata putuje totiž jako kontraband do okolních států, jen v té chudé Brazílii skoro nic nezůstane. Jenže venezuelská armáda je vyhnala a zlato, zařízení i vybavení zabavila. Deset tisíc lidí se vrátilo ože­bračených, a tak se tu nyní živí hlavně zloděj­nou.

Před nádražím kolo přece nenechám, hned by zmizelo i se zámkem. Tlačím je raději vedle sebe až k pokladně. Kupuji jízdenku a jen co jsem pustil ruce z řídítek, abych zaplatil, kolo zmizelo. Nacpalo se tam pár lidí a než jsem se jimi prodral, bylo kolo pryč. Pěkně mě to namíchlo. Dosud jsem měl v Brazílii štěstí, ale tohle si nenechám od těch zlatokopů líbit. Nejdřív jsem ho hledal. Prolézal jsem baráky uby­toven garimpeirů. Našel jsem tam zjevy jako ve filmu.

„Koho hledáš?“

„Alemāo,“ užívám rozšířenou přezdívku blonďáků, ale i Němců, jejichž kredit je zde pěkně vysoký.

,, Já jsem Alemāo,“ zvedl se k mému překva­pení z jednoho lůžka asi ve čtvrtém lágru chlap jako hora s blonďatým knírkem a tetováním na prsou. Vedle něj ležela puška a revolver.

„Tak to bude asi nějaký omyl,“ pravil jsem a utíkal pryč, což mi bylo ostatně na roz­loučenou také doporučeno.

Změnil jsem taktiku. Začal jsem sledovat garimpeiry na ulicích. Většina svá kola zamy­kala. Asi po dvou hodinách přišla chvíle po­msty. Kolo zůstalo chvíli bez pána, naskočil jsem tedy a vzpomínal na dobu, kdy jsme jez­dili cyklistické školní závody Praha — Jevany a zpět. Vjel jsem do tiché zahrady biskupské prelazie a šel si koupit štětec a půlkilovku čer­vené barvy. To kolo mělo totiž jednu vadu: by­lo modré, a já musím vrátit červené.

CESTA DO CATRIMANI

Krosna váží téměř patnáct kilo, musím nést dary a jídlo na dva dny. Vystupuji 250 kilome­trů na jih od Boa Visty. Sám. Nikde ani živáčka. Jen bílí ptáci s křikem létají nad bažinami. Vyrážím na cestu po kamenité Perimetral Norte. Je to opuštěná varta. Mraky se válejí nízko nad zemí, občas prší, je vlhko jako ve skleníku. Před nedávnem začalo období dešťů. Není zrovna čas na výlety. Po pár kilo­metrech hledám něco k zvlhčení patra. Oříšky kešu jsou náramně šťavnaté a vím, že nejsou jedovaté. S chutí je vysávám, ale připadám si jako opařený. Rty mám doslova spečené, spálené. Teprve po čase jsem zjistil, že šťáva těchto plodů má vlastnosti kyseliny. Indiáni si s ní dokonce vypalují bradavice. Po patnácti kilometrech toho mám dost. Cesta vede na­horu a dolů, přesně tak, jak mi říkal Adalberto. Nahoru a dolů. Blížím se k osamocené haci­endě. Zvou mě na oběd. Pokračuji v dalších kilometrech. První kamión mne veze do osady Sāo José. Poslední stopy po civilizaci. Prší. Dál nejdu a čekám na povoz. Tady prý jezdí jen zlatokopové, říká mi jeden ze zdejších míšenců. K večeru zastavuje malý valník plný garimpeirů a jejich nářadí.

„Kdo jsi?“

„Garimpeiro, parta mě vyslala na průzkum po zemi, ostatní letí do Catrimani letadlem. Jmenuji se Alemāo.“

„Dobrá. My jedeme k Černé řece. Nase­dej.“

Slovo dalo slovo. Vymýšlím si, jak mohu, abych stačil rozhovoru a dotazům, které se sypou ze všech stran. Oťukávají si mne. „Dřív jsem dělal v Acre, tady teprve začínám,“ za­motávám se stále víc. Noví „přátelé“ mi uka­zují pušky se zářezy.

„Indiáni jsou zvěř!“ prohlašují a čekají na mé souhlasné zasyčení. Asi jsem důkladně nezasyčel zlostí. „Musejí se střílet! Kolik jsi jich dostal? Já už deset!“ a s nadšením vyprá­ví o cestě kolem venezuelských hranic před několika měsíci. „My sem neseme pokrok a oni nám překážejí! My jsme nositelé civiliza­ce, oni jsou zvěř!“ Netuším, zda mou hru už prokoukli nebo ne. Přijíždíme k řece.

„Ti bídní páteři nám podpálili most! Ale my je převezeme! Uděláme si vor. Je tu dost su­dů, dřeva a prken. Jsme přece pionýři,“ vykři­kují a skotačí na břehu, jako by se chtěli vzá­jemně ubezpečit o svých schopnostech. Na­hoře u auta zazněl typický pokřik Indiánů.

„Yanomamo! Na ně!“ Všichni se chápou zbraní. Utíkám s nimi na vysoký břeh, kde parkujeme. Děsím se masakru a indiánské odve­ty. Mám štěstí. Je to pouze jeden Indián s manželkou na lovu, ten není nebezpečný. Má v ruce dlouhý luk a pár šípů. Je nahý, přes rameno má zavěšen síťovaný hamak na spa­ní. To je jeho domov na cestách. Je to můj prv­ní Yanomamo.

Stmívá se. „Kolegové“ rybaří a chystají se ke spánku na valníku nebo pod ním. Jsem na­víc a ke všemu se v jejich společnosti necítím dobře. Odcházím do nedaleké usedlosti. Roz­vrzaná vrata na hřebík mne vpouštějí do pr­kenné boudy. V první části je skladiště krámů a nářadí, v druhé se nachází kuchyň s postelí. Je tu i několik prasat. Vyháním je na dvůr mezi koně a krávy, „uzamykám“ vrátka na hřebík a chystám si hamak se sítí. Cítím se jako nez­vaný host. Je mi úzko, zvlášť když vidím plnou díži mléka a vejce na poličce. Tady někdo byd­lí. Slyším dupot koní a pokřik jezdce. Rychle ven a sbalit hamak! Je však již pozdě. Muž se ženou vcházejí a rozčileně mě vyhazují. Ať prý jdu do stodoly. Je tma. Nad pytli kukuřice roz­tahuji hamak a zalézám pod moskytiéru. Jsem v ní jak v pasti. Nemám dobrý pocit, abych mohl klidně usnout. Venku řehtají koně, štěbe­tají kachny a bučí krávy. Sleduji dvě okna, vlastně dvě velké díry, v nichž se občas na světlejším pozadí hvězdnatého nebe ukáže temný obrys zvířecí hlavy. To je ten lepší pří­pad, říkám si, jako bych ještě čekal nějakou návštěvu. A už je to tady. Slyším hlasy. Dvě postavy nahlížejí oknem dovnitř. Jeden má na ramenou pušku.

„Alemāo, jsi tady?“

„Jo. Co se děje?“

„Jsi v pěkném průšvihu. Za chvíli přijde manžel té ženy, ke které jsi se nastěhoval. A on je ostrý chlapík, pěkný matador! Žena mu řekne, co se stalo, aby to nebylo na ní. To víš, tady není Rio nebo Sāo Paulo. Tady stačí jen vejít do ženské ložnice a nedej Bůh se do­tknout její postele — a ty, jak víme, ses tam pěkně vyvaloval. To už nikomu nevymluvíš. Žárlivý manžel tady musí chránit svou čest tvrdě a tys dostal jeho ženu.“

„Co je to za blbost? Co mám dělat?“

„Přišli jsme tě zachránit. Joāo, ten tmavý, říkal, že jsi správný chlap, tak pojď k řece.“

Je to léčka, nebo podraz? Komu mám vě­řit? Tady nebude nikdo nikoho v životě hledat. Natož v řece! Tady člověk prostě zmizí. Ale jdu s nimi. Jsou mi přece jenom o něco bližší než rozzuřený statkář. Pro jistotu odcházím s nimi. Nemám rád pušku v zádech. „Já tu ne­udělám krok bez flinty,“ říká jakoby mimocho­dem Cristobal a já si vybavuji jeho deset vrubů na dřevěné pažbě. U řeky nás čekají. Pije se kořalka, opékají ryby. Je po půlnoci, zase začíná pršet. Kumpáni zalézají pod igelity a celty na valníku, já se choulím do hadrového hamaku na pískovém břehu. Za chvíli jsem skrz naskrz. Leje celou noc a já sleduji každý podezřelý pohyb i zvuk. Přiznávám si strach ze statkáře, který může přijít po cestě odsho­ra, z Yanomamů za řekou, ale i z garimpeirů, jež přestala bavit moje hra a podvody. Pro všechny případy jsem vlastně nepřítel. Jen příroda a zvěř žijící nočním životem mi nevadí.

Ráno je vše příjemnější. Dáváme se do stavby voru. Svazujeme sudy, připravujeme fošny pro nájezdovou rampu. Moc šikovní ne­jsou. Prkna různých délek nejsou schopni uspořádat tak, aby se mezi nimi kola pod pod­vozkem nevzpříčila. Fyzice moc nerozumím, ale tohle by u nás zvládl žák sedmé třídy. Opět si zvyšuji reputaci a po šťastném přeplutí řeky mne parta láká, abych s nimi pokračoval k Čer­né řece. Se smíchem odmítám. Ten mne však přešel u další, tentokrát železné závory za mostem nad divokou řekou Arajaní. Tak to je ona kontrola nadace FUNAI, potažmo minis­terstva vnitra, na cestě do Catrimani, před níž mne varovala Patrizie. Narážím na neprůstřel­ného míšence, který plní rozkaz nikoho cizího nepustit. Vysvětluji mu, že mám povolení šéfa roraimské FUNAI, ovšem marné, když nemám nic v ruce a on zase žádnou radiostanici, aby se o mém povolení dozvěděl.

„Povolení je sice možná v Catrimani, ale ne tady. Zlatokopové mohou dál, ale vy ne; ne­máte brazilskou identifikační kartu, tak jste pro mne cizinec a musíte zpět!“

To snad není pravda, všechny úředníky jsem zvládl, a tady neprojdu? Kolegové se loučí. Spěchají. Řidič chevroletky se asi za hodinu vrací od Černé řeky a vezme mne zpět do Boa Visty.

„Určitě se vrať s povolením k nám na Čer­nou řeku, čekáme tě,“ volají ještě Joao a Cris­tobal.

Povídám si s Indiánem Taku, který se tu ná­hle zase objevil. Získávám od něj jeho velký luk a dva šípy. Je to můj první a zatím poslední Yanomamo, ale i tak to stálo za to. V noci přijíždíme do Boa Visty po třech hodinových opravách motoru uprostřed džungle, kde jsme narazili i na letadlo zlatokopů, jež se tu včera zřítilo.

Biskup mne vítá s úsměvem, což dosud nečinil. Začal mi věřit. Den v tichu a pohodě mého pokojíčku v paláci prelazie mi stačil. Ari s Edgarem mě bez problému zlákali k cestě na sever do Surumu. Indiánská osada Miang byla vypálena a srovnána se zemí a Indiáni Macushi vyhnáni. Roraima má i druhou část konspirace — jde tam o půdu pastvin a vládne tam mafie statkářů.