Salvador

SVĚTOVÉ DĚDICTVÍ

„Bahia má 365 kostelů . . “ zpívá se v pís­ničce Dorivala Caymmiho. Trochu to pře­hání. Ve skutečnosti je jich „jen“ tři sta. Salvador je prostě zasvěcen Všem svatým, Todos os Santos (čti tuduš uš santuš). Stavěli jej evropští Portugalci, afričtí čer­noši a američtí Indiáni. Každý přinesl svůj vklad k výstavbě města, které je dnes kul­turním dědictvím celého lidstva.

Křestanství přivezené Portugalci si po­nechalo pouze svou formu; svůj obsah ztra­tilo při styku s černošskou vírou voodoo ze západní Afriky. Salvador, nazývaný často Bahia, byl hlavním přístavem a překladištěm živého černého zboží. S ním však přijel i rytmus, smích, tance, tajemné obřady, které přetrvaly staletí. Posvátných míst černoš­ského ritu zvaného zde candomblé je ve městě na 500-600! Jsou to stánky afrobrazilského fetišistického kultu, kde katoličtí svatí byli synkretizováni v orixás (čti orišás), duchy přírodních sil.

Salvador založil Tomé de Souza, první guvernér Brazílie, na břehu zátoky Baía de Todos os Santos (název od Ameriga Vespuciho) v roce 1549. Až do roku 1763 byl hlavním městem zámořské kolonie portu­galské koruny. Primát mezi brazilskými městy Bahia sice ztratila, ale navždy se stala matkou všech brazilských měst. Stala se městem umělců, malířů, spisovatelů, socha­řů, zpěváků ... Je také největší turistickou atrakcí Brazílie: kdo nebyl v Salvadoru, nezná Brazílii. Tak se to praví v nejednom turis­tickém sloganu, ale kupodivu mají tentokrát pravdu. Salvador je místo, kde Brazílie nej­silněji projevuje jak negroidní kulturu dáv­ných předků, otroků z Afriky, tak i portu­galské koloniální umění, zejména architektu­ru a urbanismus. Většina z 1,5 miliónu obyvatel města jsou černoši a mulati. Síla černošské duchovní víry ovládá nejen myš­lení obyvatel, včetně bílých, ale i jídlo a oděv.

Již sto let po založení se muselo město bránit invazi Holanďanů, kteří Salvador na krátkou dobu obsadili. Boje o nezávislost probíhaly v tehdejším středu města, v dneš­ních čtvrtích Lapinha a Soledade. Vše je zde malinké: kostelík Nossa Senhora Sole­dade, úzké uličky s nízkými domky, jejichž členité a barevné fasády pamatují koloniální doby. Prudké serpentiny klesají k pobřeží s nádherným trhem Feira de São Joaquim. Velká morfologická členitost skalnatého po­břeží i vnitrozemí umožnila udržet tradici portugalských měst rozdělených na horní a dolní část. Ta horní se opravdu rozkládá 60-70 metrů nad úrovní moře, ale i nad úrovní dolního města. Nahoře se stavěly kostely, kláštery a paláce, dole tržiště, na nichž se obchodovalo s otroky, ovocem, masem, rybami, keramikou, dále přístavy, mola, skladiště, doky a chatrče lidí.

Ten, kdo viděl slavný brazilský film Olé, os cangaçeiros, neopomene navštívit starý hřbitov Cemitério v nedaleké čtvrti Quintas. Pro Čecha je jeho návštěva dvakrát zajímavá. V bělostných pohřebních stěnách pod číslem 17 čtete sto let starou zprávu: JAZIGO PERPETUO DE CLEMENCE KALAS, N. IN BOEMINA 4. VIII. 1850, M. IN BAHIA 13. VI. 1889, NA SHLEDANON! Člověk se maně zamyslí, zda by se našel někdo, kdo by zařídil převoz ostatků slavné pěvkyně našeho národa. O kus dál, v malé hrobce jsou pochováni bandité cangaçeiros s jejich vůd­cem Lampeónem, vlastním jménem Virgolino Ferreira, který zahynul v roce 1949. Hlavy těchto banditů byly mumifikovány a vysta­veny v antropologickém muzeu až do února 1969, kdy dcera vůdce lupičů požádala vládu státu Bahia o svolení pohřbít je.

Historické centrum se po čase z Lapinha přesunulo výš na hřebeny pobřežních skal, nad pozdější přístav, jehož vjezd chránila kruhová ostrovní pevnost Forte São Marcelo z poloviny 17. století. Na pobřeží byl done­dávna malý, ale velice rušný trh Mercado Modelo. Přímo v přístavu malých bárek Rampa de Mercado se prodává mouka, maniok, kukuřice, rýže a ovoce. Právě odtud je zajímavý pohled na město. Vpravo stojí kostel Nossa Senhora Conceição do Praia z roku 1549, obložený portugalským mra­morem. Vlevo se tyčí elegantní a štíhlá linie vysokého rychlovýtahu Lacerda z roku 1873, jež spojuje dolní a horní město. Ještě dál vlevo stojí známý kostel Santa Teresa, kde jsou nyní instalovány nádherné a vzácné sbírky sakrálního muzea. Svislé stěny lze překonat dvěma lanovkami-zubačkami. Mezi skalami jsou vidět vysoké koloniální domy s pestře malovanými fasádami, které jsou však ve velice špatném stavu, s pro­padlými stropy. Čiší z nich vzpomínky na bujarý život dávných let, ale i bída dneška. Zdviž vás zaveze do středu náměstí Tomé de Souza s radnicí. Zde se na vás vrhnou do žlutava odbarvené cikánky, aby vám popřály vše nejlepší v Bahii, pokřižovaly vás a ne­kompromisně vyžadovaly odměnu ve výši asi jednoho oběda. Není jednoduché se jich zbavit, sešlou na vás všechny ďábly a zlé duchy.

Tudy protancovávají i hlavní karnevalové skupiny přicházející v proudech zprava z ná­městí Castro Alves, kde stojí hlavní tribuny. Nechme se unášet karnevalovou sambou a lambadou. Z každé uličky na vás dýchnou minulá století, z chůze Bahianos vyzařuje rytmus černošského dávnověku v moderní podobě reggae, frevo, samby . . . Usměvavé Bahijky v mnoha nažehlených sukních, s ba­revnými náhrdelníky a v turbanech vaří na otevřených ohništích bahijská jídla, pestrá barvami i chutěmi. Bahia se pozná i vůní a chutí. Základem zdejší kuchyně je palmový olej dendé, cayenský červený pepř a mořští garnáti. Xinxins (šinšins) je pikantně okoře­něné kuřecí dušené maso s garnáty, acarajé jsou fazolové placky a populární vatapá jsou garnáti a malé rybky s kokosovým mlékem.

Na konci náměstí Praça da Sé vstupujeme do katolického centra Brazílie s pěti kostely. Přímo proti nám stojí bazilikální katedrála z roku 1567 s malovaným stropem a hrob­kou třetího guvernéra Brazílie Mem de Sá (1572). Pod přilehlým náměstíčkem Anchieta (nazvaném podle jednoho z prvních misio­nářů v Brazílii) stojí kostel zasvěcený sva­tému Františkovi a klášter z let 1703-1708. Upoutají masívní sochařské a kamenické práce ve stylu portugalského koloniálního baroka jak v bohatých portálech, tak i ve vnitřním vybavení, včetně silně zlacených oltářů. Stěny ambitu jsou zdobeny portugal­skými kachlíky modré barvy s monumentál­ními biblickými výjevy. (Kachlíky s barev­nými ornamenty zdobí nejeden kostelní a světský portál.)

Podél kostelů São Domingos a São Pedro dos Clérigos vejdeme do uličky Rua Alfredo de Brito. Milovníci drahokamů zde jistě najdou ten pravý dárek, nechybějí tu ani obchody se starožitnostmi i současnou lido­vou keramikou Bahie. Tomu všemu vévodí obrázky naivistů, i když v posledních letech poklesla jejich naivita a stoupl neblahý vliv modernismu, reklamního umění s moderní adjustací, takže jsou často spíš paskvilem a kýčem. Po kočičích hlavách občas kluz­kých od tekoucích pomyjí sestupujeme k pra­vému architektonickému vrcholu koloniální Brazílie — náměstí Largo Pelourinho. Na mírném svahu pitoreskní žluté, zelené, modré a červené, místy sice už omšelé, ale stále okouzlující dvoupatrové domky, čer­nošský kostel Nossa Senhora dos Prêtos z 18. století, se soškou černého sv. Antonína, a starý jezuitský seminář Palácio Ferrão. Jen do údržby tohoto komplexu vložilo UNESCO již několik miliónů dolarů.

„Je to nejkrásnější náměstí Brazílie,“ říká Jorge Amado. Slavný brazilský spisovatel i celá jeho tvorba jsou úzce spjaty s tímto městem. Nedávno založil nadaci, jejíž dům stojí právě na vrcholu náměstí. Do stěny modrého domu jsou vsazeny kachlíky se slovy Amada: „Toto náměstí Pelourinho je srdce Bahie a celé Brazílie …“ V rozlehlé budově je uloženo mnoho dokumentů z jeho života, spousta fotografií spisovatele ve spo­lečnosti slavných literátů světa. Snad stojí za zmínku, že titulek k jednomu jeho snímku z Dobříše z roku 1949 byl upřesněn: J. Ama­do nesedí se dvěma neznámými českými spisovateli, ale s J. Hanzelkou a M. Zik­mundem.

Na Pelourinho jsou i klubovny karnevalo­vých škol Filhos de Gandy, llê-Ayê či Olodum. Mají zde sklady oděvů, hudebních nástrojů a materiálu na alegorické vozy. Olodum pořádá i během roku kursy pro děti a semináře pro dospělé o černošském umě­ní, vydávají zde tiskový občasník Do Olodum. Tady se obvykle karnevalový proud rozlévá do uliček klesajících do spodního města kolem ulice Baixa dos Sapateiros, část po­kračuje horem kolem kláštera Carmo z roku 1585 s bohatou sakristií a dál až k pevnosti Santo Antonio. Máme-li štěstí, můžeme cestou narazit na vystoupení macúlêlê (africký boj s tyčemi) či na slavnou capoieru (čti kapoeru). Je to kombinace tance a osobního souboje s prvky obrany i útoku; její kořeny i s hudebním doprovodem mají původ v Angole. Rychlá práce rukou a nohou s akrobatickými přemety má stále mnoho vyznavačů. Toto umění není jen turistickou atrakcí, ale zneužívá ji i zdejší podsvětí. Bohužel právě pouličních bitek, šarvátek a přepadů je v Salvadoru stále více. Některá místa jsou nebezpečná nejen pro cizince, ale i pro místní Bahianos (čti bajanos). Často se stává, že vás místní obyvatelé na ně upo­zorní. Vždyť i bohatí si zde museli vytvořit vlastní ghetto, kde si chrání své majetky, po­stavení i životy za neprodyšnými zdmi svých malých království v čtvrti Morro lpiranga nad majákem a pevností Forte de Santo Antonio da Barra z roku 1696.

V posledních letech se stal pro Bahianos symbolem Salvadoru kostel Nosso Senhor de Bonfim na vzdálenějším poloostrově zá­livu Todos os Santos. Cesta k němu vede kolem kostela Boa Viagem z roku 1712, který je obložen kachlíky s námořními výjevy. Každoročně se zde 1. ledna koná slavnost námořníků s loďkami, bárkami, vory jangadas (čti žangadas) i moderními jachta­mi. Za malou pevností Forte de Monte Serrat, která je jakýmsi šperkem vojenské architektury koloniálních let, stojí na skalnatém výběžku líbivá kaple Nossa Senhora Monte Serrat z 18. století.

Kostel Bonfim byl vystavěn roku 1754 na Svatém vršku a je opravdu zvláštní ukázkou prolínání křesťanství a pohanství. Celá Bahia je vlastně jakýmsi amalgámem dávných černošských praktik voodoo a kato­licismu. Uvnitř kostela se nachází místnost přeplněná kuriozitami, hlavně voskovými ex voto ve tvaru lidských nohou, rukou, jater, ledvin, očí, zubů atd. s patřičným písemným doprovodem díkůvzdání a modliteb za uzdra­vení. Církevní hodnostáři se neustále stavějí proti pohanské slavnosti mytí schodů koste­la, ale bezvýsledně. Vždy v úterý před třetí nedělí v lednu se scházejí svaté matky ve svítivě bílých krojích s nádobami na hla­vách k mytí širokého schodiště před koste­lem. V sobotu následuje hlučná oslava patro­na města Našeho Pána Bonfima, doprová­zená tanci a zpěvy.

A tím se vlastně rozjíždějí každoroční série slavností a procesí, neboť „město už bylo řádně uleželé“, jak říká bahijský umělec Carybé. 2. února všichni Bahianos s konvo­jem lodí směřují s květy, voňavkami, mýdly na pobřeží čtvrti Rio Vermelho k oslavě Královny moří lemanjá, za doprovodu mohut­ného doprovodu samby na pevnině. Pak už jsou všichni Bahianos řádně nažhaveni na karneval.

Kdo hledá v Salvadoru trochu klidu, najde jej na poněkud vzdálenějších plážích u Forte da Barra či v čtvrti Ondina, kde začíná otevřené moře, jako např. Rio Vermelho, Amaralina, Pituba, Armação, Piatã nebo na ostrově Itaparica.

Večer můžete na opuštěné pláži pozorovat lov na velkou rybu chicharro. Voda jako by se náhle vařila. Výkřik „Peixe! Peixe!“ (čti pejše) upozorňuje, že se konečně objevila očekávaná ryba. Do mužů čekajících na břehu jako když střelí. V běhu položí dlouhou vydlabanou kánoi do vln jako staří Indiáni Tupinambové a do vody vhodí hák se slepi­čím peřím. Slunce zapadá do moře vedle bělostného hotelu Meridién, zatímco spo­kojení rybáři se vracejí s úlovkem domů.