Nový svět lidí

4/ ZEMĚ BIZONŮ A VIDLOROHŮ

Prérie a pláně patří mezi hlav­ní kulturní oblasti Nového světa Lidí. Nacházejí se uprostřed Se­verní Ameriky a běloši tyto stepi nazývali ještě v 19. století Vel­kou americkou pouští. Nízkostébelné pláně jsou krajem sucha, který zabírá pruh podél Skalna­tých hor až k 98. poledníku. Za touto neviditelnou hranicí až k Mississippi a Velkým jezerům se rozkládá vysokostébelná pré­rie, kde bizoní tráva dorůstá do 1,5 m i výše. Prérie je i kraj blizardů, tornád, cyklónů, krupo­bití, činuku...

Prérie vznikaly koncem posled­ní doby ledové, kdy docházelo k vysušování. Pro dějiny Indiánů bylo významné 17.—18. století, zlatý věk prérijních Indiánů, kteří již poznali koně. Tehdy nastal velký pohyb při zabydlování pré­rie. K prvním příchozím však po­čítáme Pónie a Vičity ve 14. sto­letí, Mandany, Arikary a Hidatsy v 15. století, Osedži, Ponky, Omahy, Komanče, Černonožce, Čejeny a Arapahy v 16.—17. století a Vraní Indiány, Kríe, Dakoty, Šošony, Nes Persé a Odžibveje v 18. a 19. století. Tato směsice hovořila různými jazyky siouxskými, kadoskými, algonkinskými, athabaskými, juto-aztéckými, a právě proto mezi nimi vznikla společná posunková řeč.

Život na prériích bez koně byl svízelný, ale když Indiáni získá­vali koně v 16.—17. století od Španělů, stal se mnohem pří­jemnějším. Prostor se zmenšil a kočovný lov bizonů a vidlorohů přilákal nové příchozí. Mohutná zvířata, která žila v stádech o mnoha desítkách miliónů hlav, dala základ jejich způsobu živo­ta. Dovedně zpracovávali maso, kůži, kosti, šlachy, rohy i kopyta. Vyzdobená lebka bizona visela v každé osadě, neboť bizon byl symbolem víry ve velkého Manitoua.

Velký lov koncem léta začínal Bizoním tancem. Muži v maskách neúnavně tančili dni a noci a „lákali“ tak velká zvířata k osa­dě. Každý měl své místo ve spo­lečnosti i při lovu. Členové vá­lečných společností řídili nejen hon a dodržování nepsaných zá­konů, ale i hájení zvěře v době rozmnožování nebo pastvy. Lovci v letních táborech doplňovali ústroj, nářadí, zbraně i sněžnice pro zimní lov, ženy sušily maso a vyráběly pemikan. V zimě se živili ojedinělým lovem a spíš žili ze zásob pemikanu, což je název konzervovaného masa a ovoce.

Ženy drtily sušené maso na prášek a míchaly s morkem, tukem, jahodami, borůvkami, jalovcem a dalšími bobulovinami.

Jak přišlo jaro, sbalili stany týpí a putovali v malých skupin­kách. Muži lovili jen pro okamži­tou spotřebu, ženy vařily v kádích z bizoních žaludků, do kterých vhazovaly rozpálené kameny. Lé­to bylo časem výbojů a válek. Horkokrevní mladíci, aby získali slávu a obdiv dívek, vyjížděli na krádeže koní i stovky mil. Ženy se věnovaly malbě na kůži, výro­bě plášťů, leggín, mokasínů, vá­lečných košil, které zdobily výšiv­kami z ostnů, losích žíní nebo později skleněnými korálky z čes­kých a italských skláren. K nej­cennějším ozdobám patřily mléč­né zuby jelena vapiti.

Tehdy se také scházeli muži k slavnostem, Tanci Slunce, po­radním shromážděním a volbě náčelníků. Bizoni se zatím neru­šeně pásli, tloustli a opět se blížil velký hon. Tanec Slunce byl výraz nového roku - znovuvzkříšení Slunce, ale i mužské síly, která Slunce zastupovala. Byla to zkouška odvahy dospívajících chlapců i dobrovolníků z řad bo­jovníků. Tanečníci pomalováni symboly vody - v podstatě to by­la slavnost deště - začínali sebetrýznění čtyřdenním půstem. Pak si nechávali naříznout na pr­sou kůži, do které jim zahákli pro­vazy, a tak je vytahovali do vzdu­chu. Tam viseli, dokud neupadli do bezvědomí nebo dokud se kůže nepřervala a oni nespadli na zem. Tanec Slunce byl nejmasovější slavností severoamerických Indiá­nů až do konce 19. století, kdy převládl Tanec duchů. V rezerva­cích byl zakázán, ale v 70. letech 20. století byl opět povolen.

Větší důraz než na péřové če­lenky, které nosili pouze při slav­nostech a v bojích, kladli indiáni na účes. Děti se odmalička připravovaly na tvrdé životní podmínky. V noci spaly bez přikrývek, v zimě se denně válely nahé ve sněhu. Kolem 12—14 let je čekala iniciace, slavnost dospělosti, tvrdá zkouška síly, odvahy a fyzické bolesti (Tanec Slunce). Po iniciaci se blížila svatba. Největší zájem byl o udat­né bojovníky a nejlepší zloděje koní. Když si muž přivedl další ženu, neměla(y) mu to původní manželka(y) za zlé, měla(y) o po­lovinu práce méně. Prérijní Indiáni si své postavení, získané původem, mohli vylepšit odvahou lovce a válečníka, sebemučením při Tanci Slunce, úspěšným snem či viděním, které se vyplnilo, ne­bo darováním majetku někomu jinému.

Nejvyšší válečná vyznamenání nebyly jen známé skalpy, ale především kúpy („coup“). Bylo to označení válečné dovednosti a odvahy, kdy se nepřítele pouze dotkli, aniž ho zranili, nebo mu vzali koně, péřovou čelenku či leggíny, vysvobodili přítele ze za­jetí nebo protivníkovi hodili při boji své zbraně, tomahavky nebo pušky. Indiáni totiž zpravidla vál­čili pro slávu a hrdinství a často nechtěli ani zabíjet.

Náčelníci, ať váleční, nebo mí­roví, měli vždy jen hlas doporu­čující. Nikdy nemohli jednotlivce k ničemu donutit. Každý následo­val náčelníka jen z momentálního zájmu a z vlastního přesvědčení, že náčelník rozhodl dobře. Byla to přirozená autorita, která mezi nimi vládla. Náčelník měl jediné právo: jít první do boje. A když jej následovalo jen málo spolubojovníků, „něco shnilého bylo ve státě dánském“ a za čas byl zvolen nový náčelník. Byla to vpravdě role nevděčná. Náčelník musel být i štědrý k svým lidem, co měl, rozdal, musel je umět bavit, zpívat, tancovat, vždy krá­čel osobním příkladem. Všichni jej vlastně stále kontrolovali, a když se jim nelíbil, neměl žádnou naději dovolávat se starých úspěchů a vyznamenání. Indián vždy soudil současný stav, který ho zajímal. Vážil si sice rad sta­řešinů, ke kterým se mohl úspěš­ný náčelník přiřadit, ale pouze odvaha, síla a moudrost vedly muže k náčelnictví. Příklad šošonského Washakiho platí vše­obecně v zemi Lidí. Byl náčelní­kem dlouhá léta, a když dosáhl sedmdesáti let, mladá opozice mu dala na vědomí nutnost nové volby. Washaki buď mohl místo přepustit, nebo dokázat svou statečnost a schopnosti svých let. Na dva měsíce zmizel, a ze své válečné stezky přinesl šest čerst­vých skalpů. Byl náčelníkem i na­dále.

Indiáni, i když byli odmalička válečnici, neradi vedli dlouhé války. Měli rádi rychlé přepady, ale dlouhá obléhání je nebavila, jako ostatně vše, co trvalo dlou­ho. S bělochy prohrávali i proto, že každý měl právo na vlastní rozhodnutí, každý z mnoha pohla­várů stovek klanů, tlup, rodů a osad. Nikdy mezi nimi nezavládla jednota. V polovině 19. století začíná rezervační období. Indiáni jsou zaháněni do rezervací, kde hynou jen z hlubokého stesku. Známé jsou útěky Josefa, náčelní­ka Nes Perséů, do Kanady nebo Čejenů z Indiánského teritoria. Čejeni prosluli válečnými společ­nostmi (např. Blázniví psi nebo Kojotí válečníci) a na čas byli spojenci Dakotů při slavné bitvě na Little Big Hornu v r. 1876, ale rezervace je neminula. Malý Vlk a Tupý Nůž unikli s 300 Čejeny a utíkali 1200 km, pronásle­dováni 12 000 vojáky. Byli po­chytáni, ale znova uprchli a bo­jovali. Tupý Nůž utíkal osmnáct dní o hladu se svým synem a vnukem sněhem zapadlou kraji­nou. Jedinou potravou jim byly vlastní mokasíny.

Dakotové se dělí na východní Santíe, centrální Janktony a Tetony, typické prérijní Indiány. Významnými náčelníky byli Rudý Oblak, Déšť v Tváři, Bláznivý Kůň, jenž vedl bitvu na Little Big Hor­nu, a Sedící Býk, duchovní vůdce a medicinman.

Prérijní Indiány nehubily jen války a pochody do rezervací, ale hlavně zákeřné epidemie, proti kterým byli mocní medicinmani bezbranní. Jen v r. 1780 vyhubily neštovice 17 000 Indiánu ka­nadských prérií a epidemie v le­tech 1835-60 zdecimovaly celou třetinu prérijních Indiánů USA! Alkohol byl další krutou metlou bělochů, ničící vědomí i sílu kdysi hrdých majitelů prérií a plání.

1.      Nový svět lidí, Svět v obrazech, č. 24, 1988