Ve společnosti duchů a posvátné drogy

Po celá desetiletí svět vzrušuje kmen Yanomamů a láká zkušené antropology tradiční kulturou amazonských deštných lesů, které se nemíní jen tak vzdát. A to přesto, že v těchto končinách operují tisíce garimpeiros, hledačů zlata a diamantů, kteří se neštítí vyvražďovat tyto děti přírody a otravovat jim vodu rtutí.

Podle některých odborníků Yanomamové patří ke zbytkům nejstaršího obyva­telstva Jižní Ameriky, které se usadilo na území mezi Venezuelou a Brazílií před 20 000, možná i před 50 000 lety, a klasifikují je jako paleoindiány. Jsou údajně „nejčistší" skupi­nou, tedy bez afrických či evropských genů. Dělí se na čtyři základní skupiny: Guiaca, Shiriana či Sanema, Guajaribo a Shamatarí a ty zase na řadu klanů. Jejich kultura i jazyk jsou prakticky jednotné.

OSUDOVÉ SETKÁNÍ

V počtu kolem 8000 jedinců obývají území asi 60 000 km2. Žijí pod nakloněnými střechami obrovských kruhových šapunů, v jejichž stře­du je dostatek prostoru na obřady, tance, vá­lečné souboje se sekerami a inhalování halu­cinogenních drog.

V roce 1989 jsem se seznámil s jedním z jejich nejvýznamnějších náčelníků, Kopenahou od řeky Demini. Poznali jsme se v brazilské Altamiře na 1. setkání brazilských šamanů a náčelníků, kteří se snažili zabránit stavbě obrovité přehrady na řece Xingú. Kopenahua byl vyznamenán cenou Global 500 za boj za záchranu amazonských pralesů, stej­ně jako Chico Mendés. Snad právě proto oba zabili nájemní vrazi.

Kopenahua mě tehdy pozval mezi „své". Pohyboval jsem se po jejich území a dostal jsem nádhernou sbírku péřových ozdob a dvoumetrových luků a šípů s jedovatými hroty. Indiáni vypadají mysteriózně už jen kvůli hrozivému pomalování a zdobení. Po­věstní jsou také válečnými tanci, krvavými bit­vami mezi jednotlivými klany, kradením žen a prakticky neustále žmoulají v ústech kus ta­báku.

ADEPT NA ŠAMANA

Budoucí šaman shapori se před iniciací uchýlí do samoty a zcela omezí kontakt se ženami, které jsou překážkou magického procesu ko­munikace s duchy. Půst je další důležitou sou­částí přípravy. Pije pouze šťávu z cukrové třti­ny a vodu, inhaluje posvátnou drogu yopa či ňopa a dnem i nocí se učí rituální zpěvy vyhá­nějící zlé síly.

Samotný obřad trvá i měsíc. Jedině šaman - instruktor uvádějící adepta do tajů schválí, zda má schopnosti spojovat se se zlými duchy. Není výjimkou, že ve snaze zvítězit nad konkurenty, získat u šamana větší autoritu a dokázat všem odvahu, umírá v důsledku předávkování nebo kvůli přílišnému oslabení těla dlouhodobým půstem. Naopak, není-li s „učitelem“ spokojen, může odejít k jiné sku­pině a pokusit se o štěstí tam.

ZLO SE DALEKO ZAHODÍ

Šaman u Yanomamů plní funkce jako u jiných etnik. Členy komunity zasvěcuje do obřadů a ritů, vychovává shapori, ústním podáním udržuje tradice, víru a mýty, léčí, dokáže na dálku zabíjet nepřátele, ale současně je i náčelník, což je významná zvláštnost mezi indiánskými kmeny.

V jedné skupině však může existovat i několik šamanů. Jejich autorita se dělí podle znalostí a magických zkušeností komunikovat s duchy, stejně jako schopností cestovat až na Péribo (Měsíc), kam míří i duch Měsíce Omayali, který krade lidské duše.

Na svoji roli se musejí neustále připravovat, malují se, užívají omamné látky, zpívají rituál­ní zpěvy umožňující dialog se zlými duchy hekuras, kteří přinášejí nemoci, jež na ně nepřá­telští čarodějové posílají mocným foukáním.

Při každém léčení je pro šamana nejdůleži­tější pomalování těla a inhalování yopa. Pak se­dí před nemocným na bobku, brumlá rituální zpěvy, kolem jeho těla pohybuje rukama, aby v určitém okamžiku jakoby nashromáždil zlo do dlaní, a daleko je zahodí. Sugesce, exaltace, ex­citace, společně s efekty sakrální drogy jej při­vádějí do transu, provázeného úporným zvracením, jež je však považováno za nezbytnou součást ceremonie. Při uzdravování druhých mu pomáhají dobří duchové zvířat, tapíra Shamaliwe, ptáka Ibalube či kajmana Usalue.

DO POSLEDNÍHO POPÍLKU

Ve veškerých aktivitách je zřejmá snaha šama­na obětovat se ve prospěch svého lidu. Při obřadech mnohdy dokonce ztrácí vědomí, ale pak stejně dál pokračuje v boji se zlými hékuras či na cestě na Péribo. Pokud „pacient“ zemře, často se to posuzuje tak, že šaman za­bloudil při pronásledování Omayali.

Ostatky se umístí do jakési rakve z větví do koruny stromů, kde zůstávájí pár dnů, ale i několik měsíců, než dojde na akt zpopelnění. Rituál začíná hlasitým nářkem příbuzných pomalovaných pohřebními barvami a šamanskými zpěvy ovládanými mytickým duchem Yurupari. Rodinní příslušníci přistupují k zemřelému úplně nazí a naposledy se ho dotýkají. Pak ho spálí na ohništi a co zůstane, to ve velkém, červeně pomalovaném a peřím ozdobeném hmoždíři rozdrtí na jemný prášek, který smí­chají s vodou a vypijí.

Část popela uschovají, neboť za čas proběh­ne kolektivní obřad. To je už po lítosti a všichni se veselí. Ženy sbírají zralé banány, muži loví opice, tapíry, kapybary, ptáky paujily a přichá­zejí i vzdálení členové rodiny a přátelé. Prášek z ostatků se smíchá s banánovou hmotou a našedlou placku snědí všichni příbuzní zemře­lého. Ostatní pozvaní si pochutnávají na peče­ném masu a banánových plackách. Ona šedivá je jako privilegium nabídnuta jen vybraným jedincům.

Zbytečky popela v urně opět smíchají s vodou a vypijí. Vše se musí zkonzumovat; to je povinnost příbuzných. Pohřební obřad je nejtypičtějším znakem yanomamské kultury. Duše zemřelých pore odcházejí do přírody a reintegrují se do ní ve formě oblaku, deště, blesku či větru. Věta: „Když zemřeš, nesníme tě,“ patří mezi největší urážky.

OMAMNÉ PRALESNÍ DARY

Posvátná halucinogenní droga se v jazyce Ya­nomamů nazývá epená, což znamená opilý. Existují čtyři druhy. Jeden umožňuje šama­nům, ale i ostatním mužům a výjimečně také ženám rozveselit se, zpívat a tancovat. Další slouží ke zkouškám odvahy mladíků při přátelských zápasech. Třetí druh umožňuje dostat se do transu, při němž mohou komunikovat se zlými duchy. Poslední, nejsilnější varieta vzniká smícháním s další drogou rajara, mezi Yanomamy známou jako jisiomu. Ta je ovšem velmi nebezpečná i pro samotné šamany, kte­ří ji používají ke zdokonalení svého umění a věří, že jsou díky ní schopni vydávit i kosti nepřátel. Časté užívání však způsobuje smrt.

Základní surovina k výrobě yopa se získává z rostlin Mimosa acaciodes, Anadenanthera peregrina či Piptadenia peregrina. Etore Biocca uvádí, že jeden druh omamného prostředku se vyrábí ze semen a druhý z kůry těchto bylin. Ty se rozdrtí na jemný prášek, smíchají s vodou a vzniklá pasta se podle potřeby skladuje.

Profesor Marini-Bettólo dodává, že „yopo obsahuje alkaloidy působící na nervový systém podobně jako bufotenin nebo dimetyltryptamin“. Rovněž konstatuje, že doplňkovou suro­vinou při výrobě jsou Virola cuspidata či Viro­la calofiloidea. Zdá se, že Yanomamové připravují posvátnou drogu z několika rostlin rodu acacias a piperáceas, bohatých právě na alkaloidy.

VEJDE A NEUŠKODÍ

Odpolední seance spočívá v tom, že si vždy dva muži pomocí až metrového dutého ráko­su vzájemně foukají yopo přímo do nosních dírek. Šaman, který začal inhalovat jako první, ostatním ukazuje cestu k mimosmyslovému vnímání, duchům a poznávání nepřátel. Je to také způsob jakési modlitby k silám, které ovládají jejich svět. Během obřadu si muži tiše vyprávějí historky, mýty a vtipy.

Yopo je silné médium při oživování mytic­kých zkušeností a jejich předávání mladým. Ti se začínají motat, potit, kašlat, jejich oči se zbar­ví doruda a jsou jakoby skleněné, tmavý sekret jim teče z nosu, z úst se řinou zpěněné sliny, zvracejí. Dostávají se do transu, celé hodiny se pohybují tanečními rytmickými kroky a brumlají rituální jednoslabičné nesrozumitelné fráze, a to až do úplného vyčerpání. Jen vyvolení - šamani - jsou schopni užívat yopo ve velkém množství, aniž by se zbláznili či zemřeli.

Veškerá kultura a ústní slovesnost Yanoma­mů se přenáší na další generace právě prostřednictvím vlivů této psychotropní látky. Omámení yopem je jediný psychický únik indiánů z každodenního života, který naše civili­zace není schopna napodobit, aniž bychom se nestali závislými otroky zákeřného zlozvyku ohrožujícího zdraví i mentální rovnováhu. Za celé stovky let jim yopo nikterak neuškodil na těle či duchu, navíc se na něm nestali závislý­mi, protože nepociťují abstinenční příznaky, i když ho celé měsíce nepožívají. Pod vlivem této posvátné drogy nepáchají žádné amorální nebo kriminální činy.

Yanomamové s yopem žijí možná i několik stovek, či tisíc let a vlastně přežili všechny moc­né a slavné kultury, naši možná nevyjímaje.