Mrtví odcházejí

Zažít dnes slavnost mrtvých zvanou kuarup není nic výjimečného. Indiáni rádi sehrají za příslušný obnos celé divadlo se vší parádou. Mnislav Zelený je jedním z mála bělochů, který se rituálu zúčastnil v dobách, kdy byl celý obestřen dávkou tajemství.

Indiánské kultury mají celou řadu ob­řadů vztahujících se ke kalendářnímu a životnímu cyklu. Je zajímavé, že in­diáni Amazonie některé z nich spojují do jednoho kulturního fenoménu. Indiáni z povodí řeky Xingu, obecně zvaní xingúští, dokonce směšují dva obřady z jejich životního cyklu. Jedná se o slav­nost mrtvých - kuarup - a obřad dospí­vání, iniciaci. Dívky, které od poslední­ho kuarupu dostaly menstruaci, mohou vytvořit skupinu pro iniciaci. Xingúští indiáni tvoří pacifickou koexistenci čtr­nácti etnik. Jazykově patří k různým jazykovým rodinám, arawacké, tupiské a karibské, avšak kulturně tvoří jeden celek. Vedle stejných obřadů a ritů do­držují například i matrilokalitu, což zna­mená, že muži odcházejí žít do osady své manželky. Manželství tak společně s intertribálním ritem kuarup či zápasy huka-huka svým způsobem upevňují je­jich mezikmenové a mírové spojenectví. A kuarup, podobně jako yurupary či jiné obřady indiánů jsou součástí celé jejich kosmologie.

Slavnost mrtvých má svůj původ v my­tologii o jejich stvořiteli Mavutsinimovi. Ten se rozhodl, že navrátí život zemře­lým lidem oživením vyzdobených špal­ků ze stromu mavú. Za pár dní se špalky zvané kuarup už začínaly pomalu hýbat, i když tomu členové osady, v té době ještě zvířata, zpočátku nevěřili. Měli se všichni radovat, a ne lkát nad umírajícími. Špalky málem už už obživly, měly hlavu, ruce, tělo a chyběla pouze jedna noha, která byla ještě dřevěná. Avšak jeden z mužů, který přihlížel, nedodržel zákaz Mavutsinima o dočasném celibátu během obřa­du, a celé kouzlo touto nečistotou poka­zil. Kuarupy neobživly a navždy se staly jen symboly mrtvých, a ne živých. Lidé, které demiurg Mavutsinim stvořil, už neměli věčný život. Už neobživli při kuarupu, z kterého se stala jen slavnost. Pří­prava těchto špalků je základem slavnosti mrtvých. Součástí kuarupu pro zemřelé vážené osobnosti kmene, náčelníka, ša­mana nebo výjimečně pro jejich „bílého otce“ Orlanda Villas Boase v roce 2002, je i prezentace a iniciace panen a zápasy huka-huka. Souvislost iniciace dívek a po­hřební slavnosti je třeba hledat v symbo­lickém spojování začátku a konce, dvou hlavních slavností, kdy se mění podstata člověka. Kuarup je totiž oslavou života, smrti a duchovního vzkříšení. Iniciace je zase oslavou kvalitativní změny dítěte v dospělou osobu schopnou rozmnožo­vání. Z tohoto pohledu narození a svatba nejsou v cyklu lidského života brány za důležitý důvod ke slavnostem.

CESTY DO XINGÚ

Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi dramatický rituál s nádherně vyzdobený­mi a vymalovanými indiány, zlákal kuarup v posledních letech k řadě návštěv filmo­vé štáby a fotografy z celého světa. Osada se zaplní davy filmařů, fotografů a tech­niků s kolejnicemi pro kamery, balony, kulisami, cateringem, ubytovnami s le­teckým zásobováním. Klid a posvátnost je pryč. Zůstává jen adrenalinová atrak­ce pro bělošské diváky a snaha tvůrců se náležitě prezentovat v jejich bělošském světě. Bohužel se tím pádem prapůvodní intimita rituálu ztrácí a mění se ve folk­lorní aktivitu. Mýtus je ničen bělošským humbukem a kšeftem. Ještě donedávna byla totiž slavnost mrtvých bělochům až na malé výjimky naprosto nepřístupná. Navíc se o ní ani příliš nevědělo. Prvním bělochem, který ji asi viděl, byl cestovatel Karl von den Steinen, který do této ob­lasti přijel v roce 1884 jako první cizinec. Dalšími byli bratři Villas Boasové v roce 1943 při jejich famózní Expedici Ronca- dor-Xingú, která zahájila pochod Brazílie do vnitrozemí. Byli to právě oni, kteří se zasloužili o vytvoření Národního parku Xingú s 22 000 km2 v roce 1961, a tím zahájili i ochranu asi 2500 xingúských in­diánů před běloškou devastací. Právě Or­lando Villas Boas mě v roce 1989 poslal za náčelníkem Aritanou, vůdcem kmene Yawalapiti.

Aritana mne s tímto doporučením přijal, protože Orlando byl pro ně jaký­si bílý otec, který zachránil Yawalapitie před vyhynutím. V roce 1943 jich bylo pouze osmnáct. V době mého příjezdu jich bylo kolem sto deseti. Po několika měsících jsem byl dokonce adoptován ženou Ayrikou a adoptivním otcem se mi tak stal i její manžel, šaman Guňitze z kmene Kuikuru. Ayrika mi dala jméno Atapana. Účastnil jsem se každodenních činností kmene. S Warípirou jsem ry­bařil, s Tunuli vyráběl slaný popel potaš z modrých vodních hyacintů, s Jakao sbíral v lese ananasy, s dětmi vyhrabával ze země arašídy, se ženami nosil maniok, pekl placky beiju, každodenně se koupal nebo pozoroval Pajpualo při předení bavlny, Tuho Pesé při náročné výrobě opeření šípů ěi Guňitzeho léčení s jeho kouřením doutníků, tancem a zpěvem, který jej přiváděly do extáze. Ženy mi se smíchem daly ochutnat šťávu, kterou vymačkávaly z hořkých maniokových hlíz, aby byly jedlé. Naivně jsem se jich totiž zeptal, zda se nebojí, když jsou při strouhání hlíz jedovatou tekutinou celé potřísněné a náhodou by si jí lízly. Tím mi chtěly dokázat, že se nemusí smrti otravou obávat, a já byl náhle postaven před zkoušku. V tu chvíli jsem si vzpo­mněl na Alexandera von Humboldta, který, aby dokázal, že kurare působí jen v krevním oběhu, jed spolkl. Odmítnout jsem již nemohl, ztratil bych navždy svo­ji tvář. Olízl jsem ženám ruce pošpiněné bílou tekutinou. Byla pěkně hořká, jako mandle.

Časem jsem chodil nahý jako ostatní, a prošel jsem i krvavým rituálem rozře­závání ramene, který mi provedl sám ša­man tykvovitou škrabkou jajap. Guňit­zeho razantní uchopení mých rukou mi dávalo důvěru v jeho profesionalitu. S ničím se dlouho nepáral a rychlými pohyby mi rozřezal obě ramena sadou rybích zubů. Jednalo se zřejmě o piraní zuby, které kůži řežou jako žiletky. Krev mi stékala po rukou. Guňitze se pak sehnul k zemi, kde měl přichystáno pár listů. Sežmolil je v dlani a špinavě zelenavou tekutinou mi potřel ramena. V tom okamžiku krev přestala téct a ka­pat na zem. Také mi pomaloval nohy rybím ornamentem temnomodrým barvivem genipapo a hlavu mi nabarvil na červeno barvivem z rozdrcených se­mínek urucú proti zlým duchům.

POHŘEBNÍ RITUÁL

Jednoho dne se začal Aritana malovat černou a červenou barvou. Vytáhl své péřové ozdoby, pečlivě uskladněné v ja­kýchsi deskách z proutí a listí, a i jaguáří opasky. Skladoval ozdoby pro všechny muže, kteří si je k němu chodili vyfasovat. I já jsem dostal svůj příděl. Ostatní začali náčelníka bez velkých řečí napodobovat, malovat se a zdobit. Bylo jasné, že se chys­tal obřad. „Pajé Takuma, velký šaman ze sousední osady Kamayurá, zve nás i tebe na kuarup,“ řekl jednoduše Aritana.

Protože nebyl dostatečný počet dívek k iniciaci občas spojované s kuarupem, připravovala se jen samotná slavnost roz­loučení s dušemi zemřelých. Jednalo se o jejich tradiční intimní rituál, který si připravili pro sebe. Já, jako člen kmene Yawalapiti, jsem se tak jako první běloch na světě plnohodnotně a aktivně účastnil kuarupu. Nejdříve byla na pořadu složitá a dlouhá příprava všech účastníků, malo­vání těla nejčastěji rudou barvou z urucú a černou barvou z dřevěného uhlí, oblé­kání ozdob ramen, uší, krku, hlavy. Na­konec jsme si malovali nohy tradičním rybím vzorem symbolizujícím piraně, nazývané merexu, černou barvou genipapo. Ryby jsou totiž pro xingúské indiány životně důležité. Jsou totiž především ry­báři, a různé druhy ryb hrají logicky důle­žitou roli i v jejich mytologii.

Po řádném namalování a vyzdobe­ní jsem s ostatními vyrazil do lesa ká­cet posvátné kmeny stromu mavú. Byl jsem natřen celý na černo, kolem pasu měl jaguáří opasek a svazky bavlněných barevných nití mi chránily ohanbí. Dře­vo mavú je velmi tvrdé, kácení je proto náročné. Často nás vyrušovaly včely a sršně, což vždy bylo důvodem vše­obecného veselí a útěků před jejich ži­hadly. S několika metrovými kmeny na ramenou jsme vpochodovali do osady Kamayuráů. Ti nás již čekali s velkými nádobami žlutého zfermentovaného ná­poje z ovoce pequí. Pohřebiště mrtvých, jejichž duše čekaly na rozloučení již pár let, bylo tradičně umístěné před domem mužů ve středu osady, tvořené asi šesti velkými malokami. Pajé Takuma vše ne­nápadně organizoval. Začali jsme s těž­kými kmeny na ramenou tancovat pomalými a houpavými, jakoby medvědími kroky kolem pohřebiště. Vedle mne tan­covali muži z osady Yawalapitiů. Každý z nich měl na zádech v rudých a černých barvách vymalované nejrůznější zvířecí symboly. Nejčastěji jsem poznával anakondu, piraně, jaguára.

Rituál byl plný emocí a krásy. Jedna­lo se o velký spirituální zážitek, poslední setkání s dušemi svých známých, svých přátel, svých příbuzných. Obřad má za­chránit a přinést těmto duším posvát­ný klid a označit začátek nového života v osadě duchů. Kuarup tedy zemřelým navrací nový život. Kmeny mavú, ze kte­rých Mavutsinim vytvořil lidi, symbolizu­jí zemřelé. Při vzpomínání na významné osobnosti se kmen řeže na špalky, které se zdobí bílou hlinkou obrázky ryb a pe­řím. Po skončení obřadu se naházejí do řeky. My jsme kmeny začali rozsekávat na malé špalky, z kterých jsme stavěli Dům mrtvých. Někteří pracovali se sekerami, jiní, i já s mačetami. Aritana pod vede­ním Takumy vyryl do země pohřebiště tvar posvátného Domu mrtvých. Jedni vyhrabávali hlínu, jiní zasazovali špalky do země, další je stahovali liánami k sobě. Hodiny a hodiny namáhavé práce, na kte­rou indiáni nejsou příliš zvyklí. Tropické slunce nad námi nelítostně žhnulo. Cítil jsem, že Yawalapitiové i Kamayuráové toho mají tak nějak dost.

Slunce pálilo, a tak jsme se nalévali žlutavým hustým nápojem z plodů pequi. Všem tekl pot po zádech. Takuma spokojeně chodil kolem a vůbec nevy­padal jako nejdůležitější osoba. Ba právě naopak. Tak ovšem činí šamani. Nebyl vyzdoben ani namalován. Chodil v roz­trhaném triku a kalhotách od bělochů zřejmě proto, aby neupoutával pozornost zlých duchů. Ti nejváženější chodí totiž u indiánů co nejnenápadněji. Důležité jsou jejich duchovní schopnosti a znalos­ti, ne povrchnosti jako je oděv. Bylo po poledni, když kuarup vrcholil. Pozůstalí se sesedli kolem Takumy, tiše vzpomínali na zemřelé a lkali. Pajé jejich jménem rozmlouval s dušemi zemřelých a žádal je o konečný odchod do zásvětí. Od své smrti totiž stále přebývaly v okolí živých lidí a občas je lákaly k sobě. Do záhrobí se jim ještě nechtělo. Právě k tomu slouží kurup. Má jim usnadnit cestu k zahájení nového života v zásvětí. V případě, že se to šamanovi se všemi dušemi nepovede. Tehdy Takuma coby psychopompos od­vádí duše zemřelých do světa mrtvých. Špalky se pak naházely do řeky, zatímco my jsme se šli ochladit do jezera.

 

• Postup Brazílie do nepřístupného vnitrozemí symbo­licky spustil diktátor (později prezident)

Getúlio Vargas (1882-1954). Jeho cílem bylo zpřístupnit rozsáhlé plochy budoucím osídlencům, především z přelidněné Evropy. Byl iniciátorem expedice, jejímiž členy byli i Orlando Villas Boas se svými bratry.

• Vargas se dostal k moci v roce 1930, kdy byl dosazen armádou, která byla nespokojena s volebními výsledky. Prosadil větší práva zaměstnanců, získal si přezdívku „Otec chudých“. Možná překvapivě byl ale zapřísáhlým antikomunistou.

• Jeho ekonomické a spole­čenské reformy nastartovaly růst, ze kterého Brazílie těží do­dnes. Plantáže nahradil průmysl, počet obyvatel se od 40. let 20. století zpětinásobil. V roce 1951 byl už v regulérních volbách zvolen prezidentem. V roce 1954 však spáchal sebevraždu.