Indiánské SOS

ANI PO NĚKOLIKAMĚSÍČNÍM POBYTU V PERU jsem nevěděl nic o přítomnosti nějaké etnické skupiny Ece'xe v pralesním departementu Madre de Dios. Tato část země je i v samotném Peru na okraji zájmu a jen málokdo ji zná. Z československých čtenářů jen ten nejhloubavější by našel název této skupiny mezi posledními pracemi lingvisty Čestmíra Loukotky, i když poněkud v jiné ortografické podobě.

Díky peruánské archeoložce a etnografce Conchitě Gonzálesové del Río se moje pozornost obrátila směrem k studiu právě jejich posledních osad. Pravdou totiž je, že mimo několik zpráv dominikánských misionářů a ces­tovatelů, postrádáme o nich jakékoli studie etnografické, lingvistické, historické či antropologické.

Ece'xe je etnická skupina, která má svůj vlastní jazyk, kulturu a historii. Denominační název těchto obyvatel znamená v jejich řeči „Lidé", ale všeobecně jsou zná­mější pod španělským názvem Huarayo. Dříve jich byly desetitisíce, jak praví staré zápisy kronikářů a misionářů, dnes jich žije v Peru asi 230 a na bolivijské straně asi 240. Největší a dnes jediná a také čistě huarayská vesnice je Palma Real. Leží na pravém břehu řeky Madre de Dios, asi 20 kilometrů proti proudu řeky od bolivijských hranic.

BÍLÁ CIVILIZACE KOUZEL ZBAVENÁ / Větší část Indiánů Ece’xe sice poznala život bělochů, ale přece nepocítila touhu jej napodobovat a žije nadále podle svého životního stylu a svých představ.

Vnější prvky materiální kultury Indiáni sice rádi přejímají, je to však spíše zvědavost, která rychle vyprchá a mizí. Někteří, většinou mladí příslušníci skupiny, však přesto podlehnou „kouzlům“ našich vymožeností a rodný prales opustí. Je to však začátek jejich konce.

Zažil jsem nejednu historku na podobné téma v praxi kmene Ece'xe. Indián Bokoko ulovil jaguára a výhodně prodal jeho kůži přímo v hlavním městě Puerto Maldonado za oficiální cenu. 6000 solů na ruku je i pro Peruánce pěkná hromádka peněz, ale chudák Bokoko neví, co má s ní dělat. Ale od toho tu jsou přece obchodníci, kteří mu vnutí, co chtějí prodat. A protože Bokoko je dítě pra­lesa, zvědavé a hravé ve své podstatě, veze si domů na dně své kanoe nejmodernější typ gramofonu Philips s ně­kolika šlágry na deskách.

Z jeho chatrče hlaholí do zeleného pralesa Rolling Stones a přehlušují vřeštění opic maquisapa. Celá vesnice po­slouchá, ale když baterky vyčerpají poslední energii, vez­me Bokoko hudební skříňku a bez dlouhých řečí a roz­mýšlení ji hodí z vysokého břehu do proudu temněhnědé Madre de Dios. A opět se svobodně a naplno rozezní vřískot opic maquisapa . . .

Neboť jejich to bylo a dosud je království odpradávna a jen těžko, velmi těžko může naše civilizace konkurovat svými výdobytky tomuto zcela odlišnému prostředí se svými zákony. Jen oni sami, obyvatelé pralesů, rozumějí svému kraji a jen oni sami umějí využít své okolí, přírodu, rost­linstvo, stromy, zvířata, půdu, řeky a vzduch. Jen oni sami umějí ovládat svou přírodu, ale nikdy ji nepodmaňují, neničí, nevykořisťují, nedrancují, a tedy jen oni sami by měli i rozhodnout o jejím budoucím osudu.

ZACHRAŇTE JEJICH ŽIVOTY / Bohužel, jen málokdo se ptá na jejich soud a Indián sám nikdy nekřičí o pomoc. Málokdo dbá o ochranu prostředí pralesů, které se během krátké budoucnosti změní v přeplněné betonové silnice a města lačnící po bohatství, ale dusící se v škodlivých zplodinách a odpadcích. A již skoro vůbec nikdo — nepočítám-li ty nadšence, kteří nemají právo rozhodování a řízení osudu těchto území a lidí — nejeví zájem a aktivitu o budoucí existenci indiánského kmene pralesů Jižní Ameriky. Průmysl a monopoly jsou mnohem dravější a rychlejší než zásady humánnosti.

Času je proto namále a každá práce s dobrým úmyslem mezi Indiány Amazónie je vítaná. Bohužel, není podobných nadšenců hodně.

Po tříměsíčním studiu všech materiálů o huarayském etniku a jeho prostředí Madre de Dios jsem co nejrychleji spě­chal za „mými“ Indiány Ece'xe. Ano, od té chvíle to byli moji Indiáni, do kterých jsem se zamiloval, aniž bych je ještě viděl. Ten vztah se upevnil po čtyřměsíčním pobytu mezi nimi, uprostřed amazonských pralesů.

Běloch, snažící se pochopit jejich život, musí být především velice pokorný a trpělivý, jinak hrozí nebezpečí ze všech stran. Jak jsem si mezi nimi připadal ubohý!

K čemu mi byla moje civilizace v tomto území! K čemu mi byla znalost kvadratické rovnice, když jsem nebyl scho­pen ulovit divoké prase pecari. K čemu mi byl řidičský průkaz a znalost silniční dopravy, když bych v pralese po chvíli zabloudil a bídně zhynul? K čemu mi byla znalost fyzikálních zákonů o rozpadu atomového jádra, když jsem nebyl schopen rozdělat oheň dvěma dřívky? K čemu by mi byl revolver Grand 38, když jsem neuměl vyrobit obyčejný luk a šíp? Nevěděl jsem, kde žijí chutné želvy, kde roste jed barbasco na ryby, kde rostou vhodné palmy na výrobu střech, neznal jsem, kde pod neprůhlednou hla­dinou plují velké ryby zúngaro, nevěděl jsem, kdy a kde se vyskytují nebezpeční canero a na jeden metr mé oči nedokázaly rozeznat prudce jedovatého hada.

Nebýt mých Ece´xe, kteří byli opravdu výborní, musel bych se ihned vrátit. Jistěže byly i mezi námi komplikace, protože žádný neznámý běloch není vítán s otevřenou náručí, ale později se vše napravilo a žil jsem mezi nimi jako doma.

ČEKÁ MNE NÁČELNÍK RAMAYO / Po krátké přestávce v Puerto Maldonadu se vracím do Palma Realu s mo­torovou kánoí pohraniční stráže a přistávám u jejích břehů asi za sedm hodin plavby. Starý náčelník Ramayo Edoy Biashemo i ostatní mne už čekají. Za ty uplynulé tři měsíce společného života si na mne a moji přítomnost docela zvykli a nedivili by se, kdybych tu zůstal navždy Vesnice se skládá ze dvou částí, oddělených pralesem. Bydlím v dolní části, v chatrči Sewiwi Biaeja, kde s jeho ženou Wuinasi žijí jejich děti Saona, Chipoay, Sejeneni a Jísha, dále její matka Shawetewi s manželem Wuiyo Soníwa, dcerou Isabel a schovankou Sapahewa. Mimo nich patří k domu všudepřítomná opice „ichahí“, několik papoušků, tukan, želvy v ohradě, volně pobíhající slepice a psi.

Kousek nad námi sídlí v osamocené chalupě kouzelník Yohahé, ale s ním nenám zrovna dobré styky. Naopak si cením vztahu s náčelníkem Ramayem, který se stal be­zesporu mým nejlepším informátorem a současně učitelem huarayštiny. Je tak trochu hrdý na to, že se učím jejich řeč právě od něho. Byl to i on, který mne zachránil před nebezpečným osudem, který mi připravoval kouzelník rozezlený mým zásahem do léčení Indiána Shanokwa.

Ale i ostatní se stali mými učiteli, ten mne vzal na lov ocelota, jiný na lov opic, ryb či sběr housenek, mladý Shanokwa právě stavěl osmimetrovou kánoi hluboko v pra­lese, Bokoko mne učil vyrábět šíp a připevňovat důležité opeření, jeho syn mi vydělal kůže pumy a ukazoval mi, jak se vypínají, Wawejewa stavěl právě svůj nový domov, děti mne vzaly na sběr barevně se lesknoucích brouků nebo na šťavnatou cukrovou třtinu, syn kouzelníka Yohahé mi dlouhé hodiny vykládal nádherné mýty a pro nás roz­todivné zvířecí bajky, žena kouzelníka Sapasía mi před­vedla pletení košíků, žena Shanokwy mi ukázala nádherné rohože, bývalý náčelník Meshi mi věnoval svou péřovou čelenku a jeho žena mi na míru „ušila“ tradiční oděv cushma z lýka stromu Ficus.

Dnes sice chodí Ece’xe v košilích a kalhotách, misionáři je naučili mluvit Španělsky a trochu počítat, ale jinak jsou to praví a nefalšovaní pralesní Indiáni. Jejich řeč nezanikla, mezi sebou jinak nehovoří, a proto teprve když jsem jim začal trochu rozumět, začal jsem i pomalu chá­pat smysl jejich života.

DĚTI PŘÍRODY A KANIBALISMUS / Indiáni jsou opravdu dětmi přírody, žijí s ní v důsledné shodě, téměř až sym­bióze, znají její sílu a tajemství. Bílý člověk zde jen ne­schopně trčí, kazí co může, a není divu, že i příslovečná indiánská trpělivost dosáhne svého maxima a promění se ve vyrovnávání účtů. Kdo poruší jejich zákony, nemá právo se vymlouvat na indiánskou krvelačnost.

Tři roky před mým příjezdem tu zabili Francouze a Švýcara, novináře a fotografa. Vyrazili si do pralesa. Prý, co to udělá. Po několika dnech hladovění dorazili na yuková políčka Indiánů, vrhli se na ně bez ohledu na to, co tomu řeknou majitelé. Ženy zděšeně utekly, ale muži po návratu z lovu vetřelce zabili.

Sestra Sewiwi Biaeja, hezká a usměvavá třicátnice, žije ve vedlejší chatrči. Je stále dost krásná, i když je matkou devíti dětí, ale ve svých dvanácti byla kráskou lákající nejednoho mladého Indiána. Když se však k ní připletl Japonec Miura, který zde občas rybařil, není divu, že musel přijít o hlavu.

Ne, moji Ece'xe nejsou vůbec krvelační, spíše naopak. Vlastně všichni Indiáni jsou přátelští, když se ovšem i s nimi jedná přátelsky. Přesto však člověk-běloch je dnes prostě bílý odvěký nepřítel a stačí nepatrná chyba, ško­dolibost, porušení skupinových zákonů, aby přátelství zmizelo a tento handicap se změnil v tichou střelu šípu s kostěnou špicí na opice.

Kanibalismu je už dávno odzvoněno, ale přesto mi trvalo téměř dva měsíce, než jsem na podobné téma navázal debatu. Ramayo to už jednou nevydržel a zavzpomínal si na své mládí před třiceti, čtyřiceti lety . . .

EXISTUJE PRO NĚ BUDOUCNOST? / Pro všechny pralesní Indiány Jižní Ameriky asi těžko vyjde slunce naděje. Doufejme, že alespoň některé etnické skupiny budou uchovány a stanou se rovnoprávnými členy naší společ­nosti. Posledních 110 Ece’xe v Palma Realu a dalších 120 jedinců roztroušených v džungli Madre de Dios v Peru, nebo již žijících ve společných sídlech s bělochy a mestici, jsou v poměrném klidu a necítí se ohroženi. Ovšem stačí jedna epidemie neštovic či chřipky, jako v roce 1963, a zbude jich jen třetina.

Peruánská vláda se však v posledních letech stále více zajímá o budoucí osud indiánského obyvatelstva i ze samého pomezí svého státu. Sám jsem se přesvědčil, že to vláda myslí opravdu a vážně: konkrétní pomoc ministerstva zemědělství při rozvoji pěstování nových plodin, případně i založení dobytkářství v Palma Realu, pomoc při odprodeji kůží za oficiální ceny (dříve to byl jeden z hlavních způ­sobů vykořisťování Ece’xe soukromými obchodníky) nebo očkovací akce proti TBC a neštovicím, kterou jsem pocítil na vlastní kůži.

Ramayo doufá, že se k nim brzo vrátím. Na rozloučenou mi řekl, abych doma o nich vyprávěl, o tom, jak mne učil jejich řeč, jak mi zpíval staré rytmy, jak vzpomínal na své mládí, jak mne zasvěcoval do jejich života a že jistě dobří lidé mi doma řeknou: „Na, tady máš pušku dvaadvacítku a přines ji tomu starýmu dobrákovi Ramayovi!“ A zatím on mi bude sbírat kajmaní zuby a mušle na náhrdelníky, kůže jaguárů, ocelotů a pum, peří paucarů na čelenky.

Chtěl jsem mu to slíbit, ale jeho indiánská řeč nezná slova slibů, zná jen činy.