Mnislav Zelený - Atapana
Lidové noviny, 30. května 2011

Indiánské děti jsou nejšťastnější

Před časem proběhla zpráva o výzkumu britské univerzity v Yorku o nejšťastnějších dětech v Evropě. Žijí prý v Nizozemsku a my jsme na 14. místě. I když jsou to bělošská pravidla a mezi 43 kritérii je dětská úmrtnost, obezita, bída, podmínky bydlení, riziková chování, atp., jsem přesvědčen, že indiánské děti Amazonie žijící hluboko v pralesích a daleko od našeho světa, jsou ty nejšťastnější děti na světa a určitě by vyhrály i tuto statistiku. A protože se blíží den dětí, avšak nejen proto, dovoluji si pustit na veřejnost tyto mé zkušenosti z Amazonie. 

My bojujeme za přežití každého narozeného mimina, což indiáni ve svém popisu svých zvyků nemají. My kolem každého dítěte hopsáme, abychom mu snesli doslova modré z nebe, což indiáni nemají v popisu svých zvyků. My nutíme děti k nějaké naší výchově, k jídlu, k spánku, k hraní a pořád k něčemu, což indiáni nemají v popisu svých zvyků. My děti mydlíme, čistíme, sprchujeme, myjeme, pulírujeme, aby neměli na sobě ani smítko prachu či špíny, což indiáni nemají v popisu svých zvyků. My děti milujeme a neustále to proklamujeme, vysvětlujeme či virtuálně vyjadřujeme slovy, což indiáni nemají v popisu svých zvyků. Oni totiž příliš nemluví, ale zato činí. A přes tuto naší lásku jsou mezi námi stovky a stovky případů týrání dětí, či dokonce mučení, což indiáni opravdu neznají a nechápou. Tisíce našich dětí žije na ulicích v tlupách zlodějů či narkomanů nebo i v teroristických bandách, což indiáni opravdu nemají v popisu svých zvyků. 

My nutíme naše děti do škol, do vzdělání, což indiáni nikdy nenutí. A přes tuto naší veškerou snahu, aby naše děti vyrostly v řádné občany, vyrůstají nám zloději, podvodníci, kriminálníci, lupiči, vraždící maniaci...., což mezi indiány žijícími podle svých zákonů nenajdeme. Takže se zdá, že jejich výchova dětí je mnohem účinnější, mnohem citlivější, mnohem produktivnější? 

Jistě nelze srovnávat nesrovnatelné, zvyky a výchovu v rozdílných kulturách, protože právě proto jsou rozdílné, že se jejich členové jinak chovají a i jinak vychovávají své děti. My jsme přesvědčeni o pravdivosti naší výchovy podložené tisíci knihami, výzkumy, vědeckými ústavy a disertačními pracemi, manželskými poradnami, radami psychologů i psychiatrů. Indiáni o své pravdě nemluví, ani ji nemají vědecky podloženou, pouze se jedná o tisícileté zvyklosti založené na přirozenosti a instinktech, ne nepodobné zvířecí říši. 

To my jsme se oproti nim v poslední době velmi změnili. Rodiny již například nemají deset či patnáct dětí, jako dřív a tak nutně vznikly statistiky o dětské úmrtnosti jako součást našeho pokroku a smělých zítřků. My prostě zbožňujeme statistiky, grafy a čísla, neboť v nich vidíme, jak se máme dobře, jak se máme rádi a jak jsme šťastni a jak roste náš blahobyt. Jde o to procento úmrtnosti kojenců snižovat a dokazovat si na něm náš pokrok a schopnosti lékařské vědy. Ta musí bojovat o každého jedince, protože rodiny prostě nerodí jako dřív. Tenkrát našim babičkám taky moc nevadilo, když se všech patnáct dětí nedožilo dospělého věku, tak jako dosud u amazonských indiánů. Oni si pochopitelně žádné statistiky dětské úmrtnosti nevedou a nic si nedokazují, protože zájem o pokrok nemají, neboť podvědomě cítí, že jim nic dobrého nepřinese. V jejich vysoké dětské úmrtnosti až k 30% nejde o nic krutého, jde prostě o přirozený výběr, který se přirozenou cestou stará o přežití těch nejsilnějších, nejzdravějších a nejschopnějších jedinců, kteří jsou schopni překonávat nástrahy tvrdé přírody a současně i tím jejich genové vybavení člověčenství netrpí. Ostatně tak, jak to vidí v Matce přírodě, která je pro ně jedinou autoritou, jediným guru jejich existence i výchovy dětí. A tam, jak i my víme, vše funguje. 

My si chceme žít bohatě a pohodlně zaplaveni všemožnými moderními vymyšlenostmi a „vyfikundacemi“ pokroku, které zaplevelují náš život i naše životní prostředí, v kterém pak není dostatek místa pro dostatek dětí, z kterých by se budoval pevný a zdravý národ. Je pak přirozené, že se každý strachuje o svého jedináčka a celá lékařská koncilia s moderními přístroji se snaží udržet jej při životě za každou cenu. A právě z tohoto strachu vyrůstává i celá pokřivenost naší výchovy dětí. Není to dobrá cesta z hlediska dlouhého horizontu pro naše lidstvo. Bude slabé, nepevné, stále více trpící na různé alergie a ztráty imunity, odkázané na hromady léků, antibiotik, drog a pomocných biomechanismů. Důkaz těchto slov zná každý, kdo nevychovával jen jedináčka. Už jen o to druhé a třetí děcko se rodiče tak nestrachují a nehopsají kolem něj. 

Indiáni Amazonie, kam jezdím již přes čtyřicet let, vychovávají své děti bez velkých řečí, až nám to připadá, že je vlastně nevychovávají. Dodejme: podle našich představ. Mrňata pobíhají po osadě, všude vlezou, a přesto se jim skoro nic nestane. Jsou nestále ušmudlaná, ušpiněná, že by se naše matky nad nimi slitovaly. Hrají si s kamínky, dřívky, větvičkami, lístky, se zvířátky. Vypadají uboze proti našim načinčaným napucánkům v šatičkách, ale nikdy jsem je neviděl plakat nebo zlobit, nikdy nevřískaly a neházely se vztekle o zem, nikdy nezlobily své rodiče, nedělaly jim naschvály a vždy byly usměvavé, pohodové a šťastné, ostatně tak, jací jsou i jejich rodiče. Pro zájemce by neškodilo si přečíst od Jean Liedloffové Koncept kontinua, Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti (Praha 2007). 

I nám již nedávno došlo, že například trochu špíny neuškodí, ba naopak, dítě se tím od narození zvyká na své životní prostředí a vylepšuje si tím svoji imunitu ne nepodobnou systému očkovacích látek. Budeme-li děti držet v bavlnce, v přílišné čistotě a až v sterilním prostředí, pak sebemenší závan přinese zcela všední, běžné baktérie a alergie, které jej mohou pěkně potrápit. Ne náhodou právě všelijaké alergie u dětí se stále více stávají další závažnou hrozbou. 

Indiánské maminky vychovávají své ratolesti k absolutní volnosti a tak si i přirozeně zvykají na nebezpečí a úskalí života, kterým se podvědomě a instinktivně vyhýbají. My tyto instinkty jsme odjakživa potírali a nahrazovali jsme je rozumem. Ten rozum však při dospívání bereme velmi pomalu a celá léta uběhnou, zatímco by měl „pracovat“ právě ten vnitřní instinkt, který lidé zdědili z dávných dětských věků naší Země. Nyní je samozřejmě pozdě nechat děti „jen tak“, protože instinkty zhusta ztratily. A přesto jsem přesvědčen, že indiánští rodiče své děti milují možná i více než my, i když se to třeba na první pohled nezdá. Matky své děti například neodstavují tak rychle jako v naší civilizaci. Cítí, že teplo jejich těla blahodárně působí na formování vyrovnanosti osobnosti jedince, tak jak to vidí třeba u opic, lenochodů, žab či jiných zvířat, a proto děti nosí na svém těle i několik let anebo než přijde na svět další mimino. Viděl jsem matky chodit na daleké cesty horami s dětmi na zádech v oblasti And či na boku v pralesích Amazonie. Před časem jsme přišli na to, že na tom taky něco je a tak se různé krosničky či šátky u nás staly běžnou záležitostí a vybaveností matek. Jenže s tím rozdílem, že indiánské matky je téměř neodkládají. Letos jsem byl s celou yek´wanskou osadou Boca de Nicharé v pralesích Venezuely na společném rybolovu s jedem barbaskem. Šli muži, ženy, děti, mrňata. Ženy si je držely na svých bocích i v složitých situacích v řece, na kluzkých kamenech, a ještě při tom druhou rukou lovily sítí udušené ryby. To bychom u nás asi těžko spatřili. 

Pamatuji si ještě na neuvěřitelný okamžik dokumentující indiánskou lásku k dětem, kdy se udělá vše pro jeho potřebu a za jakékoliv situace. V roce 1972 jsem žil pár měsíců u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico. Jednou se ženy vracely z pralesa s velikých nákladem suchého klestí na zádech a s dětmi zavěšenými v šátcích na boku. Právě přecházely volně ležící kmen přes hlubokou propast s divokou říčkou a balancovaly, aby jej přešly, když tu náhle jedna ratolest dostala žízeň. Matka nelenila, zastavila se uprostřed nad propastí, přisunula ho k prsu a několik minut balancovala i s klestím na zádech, aby nespadla. Už bych viděl naší milující matku, jak by mu řekla, no přece chvilku počkáš, ne? A ani bychom v tom nevidělo nic špatného. Ano, dítě tady může všechno, je králem, může provést jakoukoliv neplechu a nic se mu nestane, nepohrozí se mu a ani se na něj nezvýší hlas. Děti jsou prostě volní jako jejich rodiče, jako ptáci, a když to třeba návštěvníci nepochopí a z neznalosti zvýší na děti hlas, je to jejich konec a okamžitě jsou při nejlepším vykázáni pryč. Jenže přestože má dítě absolutní volnost, jen výjimečně provede nějakou hloupost, protože od malička má v sobě zakódovanou jakousi loayálnost vůči své společnosti, vrozený respekt. Vlastně od malička se děti chovají jako členové společnosti, i když ještě neprošli iniciací, a to proto, že se s nimi jedná jako s dospělými. 

A protože jsou matky stále v jiném stavu a stále rodí i samo kojení probíhá dlouhodobě, i několik let. Není zvláštností, jak jsem pozoroval u indiánů Eceechů v peruánské Amazonii v roce 1973, že přijde i desetiletý syn k matce a ve stoje si cucne se svým mladším bráškou. Proč ne, je to přece zdravý, že? Právě zde jsem žil asi osm měsíců v jedné chýši, kde s mnohačlennou rodinou žilo i pár malých opiček chápanů. Propojenost světa lidí a zvířat, která reflektuje jejich filosofii, že všichni jsme tady na této planetě bratři a sestry, mi dokumentovala matka rodiny snad každodenně a v praxi tím, že z jednoho prsu pila její holčička a k druhému přihopkala opička a taky si dala. Taková praktická a nijak komentovaná a proklamovaná aktivita vychovává děti k lásce k přírodě. Když chtěl jít asi pětiletý Saona do pralesa, nemohl sám, vždy se k němu automaticky připojil starší brácha, který šel před ním a chránil jej z nových ještě neznámých nástrah. Samozřejmě matka nezvládne celou početnou chasu a tak zcela přirozeně o něco starší sourozenci se starají o ty mladší. Desetiletá holčička tahá už na svém boku o pár let mladší sestřičku a hraje si tak téměř nevirtuálně na maminku. A tak to jde dokola. 

Indiáni by nikdy nemohli pochopit, že v naší tak vyspělé civilizaci jsou lidé, kteří jsou schopni své vlastní děti trýznit či někteří si touto cestou léčit své duševní úchylky, kdy je znásilňují či dokonce vraždí, jen, aby si ukojili své libido, své ego. My vychováváme děti v rámci rodiny, vlastně v ústraní. Indiánské děti jsou vychovávány nejen svojí matkou a otcem, ale vlastně celou komunitou. Kamkoliv přijdou, všude se cítí doma, všude jsou pohoštěny. A nikde se nemusí obávat sexuálních deviantů. Všichni s ním zacházejí jako s dospělým, žádné ťuťu ňuňu. A to se nám také nezdá, protože právě to ťuťu ňuňu považujeme za projev lásky. Je to strašná povrchnost, je to kočičí láska, projev nerozumu. 

Vychovávat děti neznamená mít nějaká pravidla a poučky, na která jsme my zvyklí, ale přirozeně vést děti k přirozenosti.