Výkřiky z Amazonie

O Amazonii se opět mluví na nejrůznější úrovni národní, te­dy brazilské, ale i mezinárodní.

Nejde jen o módní vlnu, která za čas opadne? Pochybuji. Jde tu o přežití všech. Jistě, sami máme dost vlastních ekolo­gických problémů, zatím nás nevzrušují problémy na druhém konci světa, zhoršující se stav největší tropické džungle. Ze­mě je však kulatá a točí se, takže i nás by zasáhly důsledky ekologické katastrofy, která se rodí kolem Amazonky. Ještě je čas!

Amazonie je obrovské území tropických deštných lesů, ale i přilehlých lesních oblastí Brazilské a Guayanské vysočiny, spa­dající do mohutného povodí Amazonky o rozloze téměř sed­mi miliónů kilometrů čtverečních (ovšem včetně sousedních států). Díky rozlehlosti a poměrné ne­prostupnosti lesů nedošlo k naru­šení života původních obyvatel nejen v době conquisty, ale ani po mnoho desítek let později, ojediněle až dodnes.

Jenomže přírodní bohatství Amazonie stále víc láká ekono­micky myslící bělochy. Dostávají se zde do rozporu s Indiány a pří­rodou. Indiáni jsou totiž svým způsobem života přirozenými ochránci svého životního pro­středí, ovšem sami mnoho nezmohou. Běloši se od dob kolonizace až dodnes dovolávají srovnávání hustoty obyvatel v in­diánských a bělošských územích. Na každého Indiána v Amazonii připadá šest kilometrů čtvereč­ních. Kdyby si všichni Brazilci nárokovali stejný podíl, měla by Brazílie jen 1,4 miliónu obyvate­le, anebo by musela mít rozlohu o velikosti pětinásobku všech kontinentů. Nikoho už nezajímá, že způsob života Indiánů vyžadu­je podstatně větší území než po­třebuje běloch, který žije z vý­sledků práce intenzívní výroby.

Obojí je pro Indiána nepochopi­telné, protože obojí, ať chceme nebo ne, ničí životní prostředí, které je pro Indiány nenahradi­telné: „Co bolí Zemi, bude bolet i syny této Země…“

Vnitřně tuší, že by si jakouko­liv zvýšenou činností, neřku-li prací, začali podřezávat pod sebou větev. Počítají se za tvory pralesů bez jakýchkoliv výhod a výjimek, nezdůrazňují nadřaze­nost člověka. Indián nikam ne­spěchá, neboť ví, že jediná jistota je smrt a to ostatní je jen výplň čekací doby. Z ničeho si proto nedělá vrásky, ani kdyby chtěl, nemá z čeho (rozuměj Indiána bez negativních vlivů civilizace). Vrcholem je pocit svobody, neo­mezované ani náčelníkem nebo kouzelníkem. Nejlépe se cítí na toulkách pralesem a po hladi­nách řek.

To nechápe běloch. Chce vydělá­vat peníze a žít stále lépe a rado­stněji. Indián chce žít, jen jak žil jeho otec a děd. Pro život v prale­se bylo už vše vymyšleno, náš přínos bude pouze negativní. Už to, že jsme v Amazonii, je pro ně špatné. Natož když hodláme těžit z pokladů země.

* * *

Projekt Transamazonské dál­nice byl velkolepý a do světa ha­lasně vytrubovaný. Nadšení z dobývání Amazonie podlehli skoro všichni. Džungle měla být rozdě­lena a pokroku se chtěla postavit slavobrána. Jen pár lidí tehdy va­rovalo před přílišnou ukvapeností, před slibnými plány. Půdu pralesa nelze používat obvyklým způsobem k zemědělské výrobě. Za pár let se tenká vrstva humu­su a živiny z popela spálenišť vy­plaví. Půda zchudne a ztvrdne. Nastane degenerace půdy, začne eroze. Agrární reforma prováze­ná dělením půdy podél silnice ztroskotala. Přes devadesát pro­cent pralesů má neúrodnou pů­du! Lesy skupovaly velké firmy a statkáři z jihu Brazílie. Do záso­by. Transamazonská dálnice zva­ná už Transmiseria je z většiny neprůjezdná. Mění se v zarůstají­cí bahiniště. Chudí lidé z Nordes­te přilákaní vidinou zemědělské samostatnosti zkrachovali. Viděl jsem město Altamira uprostřed pralesa státu Pará. Většina lidí ži­je v chýších bez světla a vody, živí se lovem a rybolovem jako Indiá­ni. Je to ztracená varta.

V pralesích je živo jen tam, kde se rabuje bohatství: dřevo, zlato, diamanty, drahé kameny. Nic z toho Indián nechápe a nic z toho nezíská, jen nemoce a smrt.

,,Má smůlu, má se přizpůso­bit,“ řekl mi jeden garimpeiro (zlatokop), kterých je v zemi na 600 tisíc. ,,Pokrok si žádá své!

Éra Serra Pelady se 14 tunami zlata ročně skončila. Díra je zato­pena vodou a jen s největším úsi­lím se vytěží na 800 kilogramů ročně. Projížděl jsem kolem a sledoval překutou půdu, pyra­midy hlušin a bahna. Většina vy­razila do Acre na Madeiru a do Roraimy. Tam vypukla pravá zlatá horečka. Jel jsem do Acre. Na soutoku Mamoré a Abuná (počátek Madeiry) bylo těsno. Stovky zlatokopů horečnatě po­bíhaly v bahně a ve vodě, stlou­kaly lodě, svařovaly obrovské roury na stavbu vorů, přinášely zásoby, sací stroje, motory. Mo­hutná sací ramena vysávala bah­no na pročišťovací lavice. Lesy a okolí se kácely, vody řek a ovzduší se zamořovalo rtutí.

Jel jsem do Roraimy. Tady byl spěch na letišti v Boa Vistě. Teh­dy bylo a dodnes je nejfrekvento­vanějším letištěm Brazílie. Čtyři sta padesát letadélek s jedním či dvěma vrtulemi je stále ve vzdu­chu. Dopravují otrlé muže do pralesů nebo je vezou zpět. Sa­mozřejmě se platí zlatem. Peníze dávno ztratily cenu. Muži kácejí stromy, vysekávají přistávací dráhy, hrabou díry; připlete-li se Indián Yanomamo, odstřelí ho jako zvěř. Yanomamo mají sice svůj park, ale je takticky rozdělen na devatenáct ostrůvků, aby zla­tokopové mohli nerušeně pro­cházet, i když si z narušení nejas­ně vytyčených hranic nic neděla­jí. Vždyť pronikli i do Venezuely! Jen sama přítomnost bělochů je smrtelným nebezpečím pro Indi­ány.

,,Od té doby, co sem přijeli děl­níci na stavbu silnice Perimetral Norte, vyhynulo na spalničky ví­ce než polovina mých lidí, “ svě­řuje se Davi Kopenaua Yanomami, náčelník osady Demini pod pohořím Curupira a nositel ekologické ceny OSN Global 500 za rok 1988. Stavba silnice už byla opuštěna. Vede odnikud nikam. Občas ji použijí zlatokopové. Použil jsem ji také, abych se do­stal do Catrimani, kde je prý nej­více zlata. Šel jsem pěšky a po dvaceti kilometrech jela první dodávka plná zlatokopů. Přisedl jsem a hrál úlohu zlatokopa, i když ne příliš dobře.

Zlatokopové pronikají i tam, kam ještě nedorazili ani brazilští vojáci. Budují zde linii letišť k ob­raně severních území. Většinu vojenských základen však využí­vají zlatokopové.

Jsme ti praví pionýři, nositelé pokroku, “ chlubili se cestou.

,,Přinášíme civilizaci!

Indiány je třeba střílet, je to zvěř!

Zlato je mocná čarodějka i koncem dvacátého století. Vět­šina obyvatel Roraimy Indiány už odepsala. Pět tun zlata měsíč­ně, zatraceně! Co je to proti něja­kým devíti tisícům nahých Yanomamů. Indiány brání pouze cír­kev. Však taky zdejšího biskupa Aido Mongianiho v noci na 1. ledna 1989 přepadli v ložnici čty­ři maskovaní muži a s nožem na krku mu přáli do Nového roku: „Jestli budeš pořád chránit Indi­ány, příště tě podřízneme!“

Voda řek je zvolna otravována rtutí. Na gram zlata je třeba dva gramy rtuti. Jen horní tok Tapajós je znečišťován 30 tunami rtuti ročně! Brazílie se bouří. Na 1 800 tun rtuti, která vyvolává genetické mutace u zvířat i lidí, uniklo do ovzduší a řek Amazonie v období 1980 až 1982.

* * *

Statkáři ocení pouze okamžitý výdělek, letecky vypalují pralesy, z letadel vysazují trávu capim. A pak přichází dobytek. V Ama­zonii je nyní 22miliónové stádo na 5 miliónech hektarů pastvin. Ve jménu pokroku a zisku. Po čase ale na půdě přestane růst i tráva. Začátek ke vzniku pouští.

Nejdřív je zničen Indián, pak prales a teď i pastvina. Pracovní­ci botanického oddělení Muzea Emilio Goeldi v Belému studují možnosti takzvaných invazních rostlin, které by vytvořily nové zalesnění. Mají jich už přes šede­sát.

Ukázkovým neúspěchem pas­tevectví v Amazonii je 14 000 hektarů území obchodní skupiny Matsubara. Pasou se zde černí buvoli, potřebují ale stokrát více pastvin než na jihu Brazílie. Na výrobu jednoho hamburgeru ze 125 gramů hovězího masa je tedy nutné zničit sedm čtverečních metrů tropických lesů.

Brazílie přišla v roce 1987 o 125 000 kilometrů čtverečních pralesa, nejvíce v státech Rondônia, Mato Grosso a Pará. Kouř z vypalování jen v Rondônii za­plavuje atmosféru oxidem uhliči­tým více než všechny světové sopky. Astronomická čísla s tra­gickou příchutí.

Kolonizace Rondônie pokra­čuje závratným tempem. Před deseti lety zde žilo 150 000 obyvatel, dnes desetkrát více. V roce 1975 bylo v Rondónii dvacet čtyři milióny hektarů lesa.

V prvním roce kolonisté vypálili 122 000 hektarů, v třetím už 419 000 hektarů a v roce 1983 dokonce 1,4 milióny hektarů. Celkem je zničeno téměř třicet procent lesních porostů, tedy sedm miliónů hektarů. A to vše v rozporu s osmi zákony, šesti dekrety, třemi smlouvami a dohodami, které měly být sledová­ny, kontrolovány a pokutovány tisíci zaměstnanci mnoha brazil­ských organizací a institucí jako Seplan, Seagri, Emater, IEF, Sudeco ...

Letiště v Porto Velho (Rondô­nie), Rio Branco (Acre) a Cuiabě (Mato Grosso) zahalily v srpnu a září 1987 tak silné mra­ky kouře z pálených lesů, že je na několik dní vyřadily z provozu. Oficiální čísla ale uvádějí pod­statně nižší číslo, pouze 20 000 kilometrů čtverečních za rok 1987, do dnešních dnů celkem 251 400 kilometrů čtverečních. Statistiky se shodují jen v tom, že tempo vypalování a kácení roste. Odborníci z brazilského institutu rozvoje lesů hovoří o 100 000 ki­lometrů čtverečních. Údaje jsou získávané rozborem fotografií ze satelitu NOAA-9. Rozdíly jsou i v číslech o celkovém zničení Amazonie. Americký ekolog O. Feamside uvádí 400 000 kilome­trů čtverečních Amazonie. Vý­sledky satelitu Landsat-6 však udávají 600 000 kilometrů čtve­rečních, tedy 12 %, jinými slovy každých pět vteřin je zničen pra­les o rozloze fotbalového hřiště. Odborníci se nemohou ani do­hodnout, kolik bylo už zničeno, natož aby kácení a vypalování pozastavili. Vyděšeni byli i ostří­lení astropiloti Discovery při po­hledu na Amazonii z ptačí per­spektivy svého letadla.

Dva tisíce kamiónů převáží v Amazonii pokácené stromy převážně bez dokladů a na černo.

V městě Paragominas v státě Pará je zřejmě největší koncentrace pil na světě v počtu 403, které zpracovávají i zakázané dřeviny.

Slovo ekologie je v těchto ob­lastech považováno za nepřítele číslo jedna. „Vždyť je toho prale­sa ještě dost.

Na výtky ze zahraničí jsou ně­kteří Brazilci velmi citliví. Kdo by také nebyl? Jenže Amazonie stále hoří.

Můžeme si ve své zemi dělat, co chceme. Vám se to radí,“ říkají na adresu protestů za ochranu Amazonie zejména z USA, Holandska, Norska, NSR, Anglie, Japonska. „Vy jste si své lesy vykáceli už dávno. Prů­myslová revoluce vám tak zajisti­la pokrok a blahobyt. Neupírejte ho nyní nám, neomezujte náš ekonomický rozvoj!

,,Máte pravdu, že jsme si vypá­lili lesy,“ odpovídá Thomas Lovejoy, ředitel zahraničního oddělení Smithsonovského insti­tutu v USA. „ Dopustili jsme se chyby, ale proč se z ní nepoučit? Proč chybu opakovat?

Nepoučujte nás o ochraně pralesů, staráme se o ně již čtyři sta let, zato vy jste odpovědni za 22 procent zamoření atmosféry oxidem uhličitým, za ozonové dí­ry. Sovětský svaz zakuřuje oxi­dem uhličitým ovzduší z 18,8, zá­padní Evropa z 14,7 %. A naše Amazonie „přispívá“ vypalová­ním lesů jen 5,5 %. Pravdou však je, kdyby se vypálily všechny lesy, zvýšil by se podíl na 25 %.

* * *

Muzeum Emílio Goeldi v Be­lému podniká mnoho důležitých akcí. V květnu 1989 jeho pracov­níci pořádali mezinárodní semi­nář na téma „Původ a adaptace původních obyvatel Amazonie“. V červnu organizovali kursy o „Lidské ekologii obyvatel Amazonie“ a o „Etnografických metodách ekologických vý­zkumů". V červenci pořádali I. mezinárodní kongres etnobiologie. Darell Posey zahájil jednání:

Nechceme přivolávat pozor­nost této planety jen k ochraně přírody, ale předvést, že indián­ské národy nejsou pouhými osíd­lenci území. Oni mají klíč k po­znání bohatství přírody a vědí, jak ji využít, aniž by zničili život­ní prostředí.

Deklarace z Belému říká: alar­mujeme svět, že tropické lesy mi­zí, že mnoho druhů rostlinných, zvířecích je na pokraji vyhynutí, že indiánské kultury jsou ničeny, že přírodní národy jsou držitelé 99 procent genetických zdrojů světa, že existuje úzký vztah mezi kulturou a biologií...

Etnobiologie je odrazem těch­to snah a názorů a v Amazonii ji prosazuje právě D. Posey, který řídí projekt „Kayapó". Etnobiologický výzkum Kayapů probíhá od roku 1977 v rezervaci Gorotire. Tam však probíhal vývoj po­někud rychle. Na území osady, kde žije osm set Kayapů, se našlo zlato. Přišli zlatokopové, ale ne­plnili dohodu o deseti procen­tech z výtěžku vyplácených Indi­ánům. Platili jen jedno procento. Ozbrojení Indiáni je vyhnali a rozhodli se jednat s brazilskou soukromou bankou Caixa Eco­nómica. Zisk se brzy dostavil.

V osadě Gorotire stojí vedle chý­ší z palmového listí satelitní přijí­mač televizních programů. Indiá­ni vlastní na dvacet ledniček, de­vadesát rozhlasových přijímačů, stovku televizí, dva video přehřávače, čtyři dodávkové automobi­ly Ford, jednomotorové letadlo Minuano, generátor elektřiny na 1 800 kW,

Je to opravdu jejich štěstí? Všichni chtějí zpívat moderní písničky a oblékat se jako zpě­vačka Xuxa v televizních progra­mech pro děti. Večer nechodí spát, sledují telenovely a ráno vyspávají, Tradiční rytmus tisíciletí je narušen. Indián začíná být z kulturního hlediska likvidován, i když náčelník Canhonc nosí pé­řovou čelenku.

* * *

Plán „2010" firmy Elektronorte pro Amazonii představuje vý­stavbu sedmdesáti vodních přehrad a pohltí mnoho indiánského území. Přehrada Tucuruí na středním Tocantinsu zaplavila 246 000 hektarů. Vyrobí sice osm miliónů kilowatů, ale stejný je počet problémů. Přehrada Balbina v kraji Indiánů Waiwai je úplným fiaskem. Světová banka nazvala přehradu ekologickou pohromou, z pěti turbín pracují jen dvě, takže původní záměr zá­sobovat Manau není splněn. Pře­hradní jezero zaplavilo území ja­ko hráz Tucuruí, ale vyráběné energie je třicetkrát méně. V obou případech v jezeře hnijí stromy, uvolňuje se metan, který zabíjí ryby.

Na řadě byl projekt Kararao na Xingu pod Altamirou. To již přetekl pohár hořkosti a Indiáni povstali. Nehodlají postoupit dalších 7 326 kilometrů čtvereč­ních hydroelektrámě, z které nic nemají. Kayapové zorganizovali setkání v Altamiře, kde došlo i k jednání s představiteli federální vlády a společnosti Elektronorte. Přijeli náčelníci dalších dvaceti etnických skupin Amazonie a představitelů Indiánů Mexika, Peru, Kanady a USA. Přijely i desítky zástupců tisku a televize z celého světa.

Chceme, aby se nejednalo o nás bez nás!

Ničte si svou zemi, chcete-li energii, my ji nechceme, k niče­mu nám není.

Nechceme váš pokrok. Stejně kolem vidíme jen bídu a špínu.

Nechceme vaše přehrady!“ volali náčelníci.

Bylo to ohromující setkání svou atmosférou, poprvé spolu vystoupily jindy nepřátelské kmeny. Naklonilo si všechny přítomné žurnalisty. Z Východu tam nebyl nikdo, zřejmě je nám osud Amazonie lhostejný.

Světové organizace bijí na po­plach. Brazilci říkají, že kapitalis­tické státy chtějí Amazonii internacionalizovat a samy ji ovládat: „Amazonii neprodáme,“ četl jsem články v brazilských novi­nách. „Nebude to druhá Aljaška ani Lousiana!

Mezinárodní banka pod tla­kem mezinárodních organizací ochránců přírody, například Přá­tel země, Přátel Amazonie, kayapského náčelníka Payakana a americké vlády poprvé nedala Brazilcům slíbenou půjčku na stavbu asfaltové silnice BR-364 přes stát Acre k hranicím Peru, aby zamezila přílivu obyvatel, a tím i následnému ničení přírody.

K internacionalizaci Amazo­nie však už dávno došlo prode­jem území nadnárodním trustům jako VW, Mitsubitschi, Merck, Bayer, Ford, které se nikdy příliš ekologicky nechovaly. Ekologic­kou katastrofu představuje zná­má akce multimiliardáře Ludwika na řece Jari nebo na území Fordlândie.

* * *

Nikoho z nás asi nevzrušuje, že v Amazonii je ohroženo deset procent druhů ptactva a patnáct procent druhů rostlin. Mizí mod­rá ara, osm druhů opic (napří­klad uacari), garnáti... Za posledních dvacet pět let zmizelo ze světa milión druhů s rychlostí je­den druh za patnáct minut! Amazonie vede!

Amazonie však nejsou zelené plíce Země, jak se zpravidla traduje. „Lesy jsou příliš staré, a ty již atmosféru neobohacují o kys­lík a samy nepohlcují oxid uhliči­tý. To dělají pouze mladé, nedo­spělé stromy,“ vysvětluje Paulo Alvim, profesor fyziologie a rost­linné ekologie z USA. A tak pa­dá jeden z mýtů. Plícemi Země je mořský plankton, který dodává devadesát procent kyslíku.

Vypalováním lesů Amazonie však vzniká skleníkový efekt, je­hož obrovské následky na celou Zemi již známe. Současně vyhy­nou tisíce druhů rostlin a zvířat, z nichž mnohé ani neznáme. Každý den jich mizí z povrchu Amazonie třicet. Je celkem prav­děpodobné, že by se mezi nimi našlo mnoho léčivých plodin a léků, možná i proti rakovině. Tuto možnost ostatně předpo­kládal náš cestovatel a znalec In­diánů Alberto Vojtěch Frič před osmdesáti lety. Nikdo jej nikdy nebral vážně.

K pochopení bohatství Ama­zonie další srovnání. Jen v pro­storu o velikosti pouhé boty člověka existuje na 1 500 rozličných rostlinných a zvířecích druhů! Šest z každých deseti druhů na světě obývá tropické lesy. Dvacet pět procent všech farmaceutic­kých esencí pochází z tropických lesů.

Likvidací pralesů bychom zni­čili indiánské kultury tropických lesů, zmizí vědomosti těchto ná­rodů spjatých s přírodou a jejím tajemstvím. Poslední výzkumy ekologů publikované v roce 1989 hovoří, že pouze prales o rozloze alespoň sto hektarů je schopen si zachovat vlastní charakter, udržet vnitřní mikroklima a přírodní pochody nutné k pře­žití tropického lesa. Menší plo­chy jsou odsouzeny k zániku.

* * *

Brazílie přilákala pozornost světa i smrtí Chico Mendésa, no­sitele ekologické ceny OSN Global 500 za rok 1985. Chico byl seringueiro, sběrač kaučuku, již ze čtvrté generace sběračů žijí­cích stále v pralesích Acre neda­leko Peru a Bolívie. Seringueirové žijí jako Indiáni, lesy neničí, starají se o ně, neboť je živí, a proto se bouří proti statkářům z jižní Brazílie, kteří před mnoha lety skoupili vlastně celé Acre a postupně ho vypalují. Seringueirové jim překážejí. Komplikují jim život, a proto je vyhánějí pryč nebo je jednoduše zabíjejí najatí pistolníci. Je zde rušno. Měsíčně prý zahyne jeden až dva sběrači. V zájmu pokroku. Chico Mendés začal svůj dvanáctiletý boj v syn­dikátu sběračů v městě Xapuri. Boj za obhajobu svých kamará­dů, boj za ochranu lesů, boj za práva Indiánů. Seringueirové a Indiáni našli společnou řeč. Dne 22. prosince 1988 v 17,45 zasáhla Chica Mendésa střela z pušky o kalibru 12. Vraha najal statkář Darli a Alavarino Alves da Silva. Všichni věděli, o co šlo a čí to byl záměr, přesto chytit vraha bylo pro brazilskou policii skoro nepřekonatelnou překáž­kou. Novinář Carlos Eduardo Novaes po několika měsících na­psal: „Jak chceme chránit Amazonii, když nejsme schopni ochránit jednoho člověka před ohlášenou smrtí a pak zajistit vraha?" S ironii dodal: ,,Prodej­me Acre Anglii a za týden Scotland Yard dostane vraha za mří­že."

Celý kulturní svět se bouřil. Chico Mendés se stal hrdinou moderně smýšlející Brazílie, symbolem a mučedníkem ekolo­gů. Stal se nejznámějším Brazilcem na světě, Paul McCarthy o něm nazpíval vlastní písničku, Dustin Hoffmann nebo Robert Redford budou natáčet film o je­ho životě a vdova Ilzamar pokra­čuje v jeho boji dál.

Jel jsem do Xapuri, abych po­znal místo vraždy, setkal se s Ilzamarou a vedením odborů, které patří k nejbojovnějším a nejdů­slednějším v Brazílii. Moje jméno dostalo v návštěvní knize číslo 1165. Dřevěná chatrč pod koru­nou stromu „beija mi“ je cílem mnoha novinářů a ekologů. Pro­hlížím si jeho ceny a diplomy od společnosti Lepší svět, od národ­ní federace Wild Life. Humanis­tou roku se stal až po smrti, 31. 12. 1988. Povídám si s Ilzamarou, jeho bratrem Zuzou, součas­ným předsedou syndikátu Jorgem Gomesem Pinheirem. Kres­lím si místo vraždy a spím v hamace v jeho domě, v jeho pokoji, společně s indiánským strážcem, který spí s prstem na spoušti pušky.

* * *

Americký senátor Timothy Worth, původně prezident World Wildlife Fund, obhajuje výměnu brazilského zahraničního dluhu za mezinárodní program, který by zajistil ekologickou ochranu Amazonie. Brazilská vláda to považuje za vměšování do vnitř­ních záležitostí. Podobný obchod však už byl uzavřen s Kostarikou, bylo jí odpuštěno 5,4 miliardy dolarů, s Ekvádo­rem a Filipínami.

Jsou v tom bezesporu i jiné zájmy," poznamenal k návrhu ministr obrany generál Leônidas Pires Gonçalves.

Problém je v tom, ze vojáci si vždy myslí, že je ve všem nějaký komplot," komentuje odpověď ministra agronom a ekolog José Lutzenberger ze státu Rio Gran­de do Sul, nositel „alternativní Nobelovy ceny“ z roku 1988 vy­psané švédskou nadací Dobře žít. „Je jasné, že Amazonii máme chránit my, Brazilci, ale měli by­chom to uskutečnit urychleně, než to udělá někdo jiný.

Nechceme založit meziná­rodní amazonskou rezervaci, “ří­ká Thomas Lovejoy, „hodláme podpořit vznik brazilské nadace v Brazílii, s brazilskými odborní­ky, podle brazilských zákonů fi­nancované zahraničními pro­středky. Chceme mít jen kontrolu nad tím, jak se peníze utrácejí na ochranu Amazonie a nemizí na jiné potřeby či do kapes jednotliv­ců.

O našeho Indiána je dobře postaráno, “ tvrdí oficiální zprá­va, „vždyť na každého z 221 000 Indiánů celé Brazílie připadá 495 hektarů, zatímco u vás v USA jen 28 hektarů.“ V letech vlády pre­zidenta Sarneye bylo vytyčeno 31 miliónů hektarů indiánských území, zatímco v letech 1880 až 1985 jen 12 miliónů hektarů. Problém je v tom, že plantážníci a mafie kolem zlata a dřeva neberou hranice vážně a jejich styky jim zaručují beztrestnost.

Názory mestických caboclů Amazonie však nejsou také příliš příznivé. Gilson Monteiro říká

v časopise Veja: „Na severu země jsme vždy byli považováni za ci­zince. Nikdy se o nás nemluvilo, jen když se objevily skryté labo­ratoře nakromafie nebo se podni­kaly invaze do indiánských úze­mí či byla zabita významnější osobnost jako nyní Chico Mendés, což Brazílie zpravidla obje­vila až po alarmu v zahraničním tisku. Vše je otázkou propagace, emocí a módy. Když se v Riu po­topila loď Bateau Mouche, byla z toho aféra, když umírají tisíce lidí v době povodní v Amazonii každý rok, bere se to za samozřejmou daň oblasti. Cítím se cizincem ve své zemi a je mi jedno, kdo bude platit ochranu Amazonie, hlavně ať už začne!

Ochránci Amazonie jsou růz­ní, někdy se mi opravdu zdá, že je za vším ještě něco jiného. Zpěvák Sting se zamiloval do amazonských lesů a zpívá o tom po celém světě. Ekologické písně le­tí. I Sting jde s dobou. Rockový zpěvák vzal po setkání v Altamiře Raoniho, náčelníka skupiny Txecahamăeů na turné po světě. Shání peníze na rozšíření Národ­ního parku Xingu. Payakan od­mítl jet spolu. Sting však měl štěstí, Raoni svým exotickým zje­vem je větším lákadlem pro divá­ky než ostatní Kayapóvé. Jeho dolní pysk natažený na dřevěný kotouč a barevné malování s če­lenkou se pěkně vyjímají na foto­grafiích. Výtečná věc, ale proza­tím má z toho něco jen Sting.

Raoni je spíš silný a slavný vá­lečník a nerozumí bělošskému světu. Megarom již leccos prohlédne a Payakan chápe ještě víc. Ten k Stingovi také neplane lás­kou, což jsem viděl na vlastní oči při svém setkání s nimi v Altamiře.

* * *

Nejsem přítelem extrémních řešení. Ochrana amazonského lesa by neměla znamenat vytvoření nedotknutelného skleníku, jak žádají radikální ochranáři. Jistým řešením, příkladem pro využívání přírodního bohatství Amazonie, je projekt Carajá pa­třící druhé největší státní společ­nosti Brazílie CVRD. Zabrané území pralesů je sice obrovské (jih státu Pará u Serra Palady), ale samotné doly železa (největší na světě) a manganu včetně plo­chy pro železnici, sklady a zpra­cování zabírají jen 444 hektarů, což je 0,11 procent celkové plo­chy. A těžit se tu bude po 400 let! Jaký rozdíl proti nesmyslnému vypalování! Firma založila vě­decká oddělení zoologie a bota­niky, nehledě na výstavbu mode­lového městečka pro zaměstnan­ce se sociálními vymoženostmi. Byl jsem svědkem, jak muž, který zabil papouška, byl disciplinárně před všemi potrestán propuště­ním z práce. Pracují zde dva tisí­ce lidí a ročně se odtud vyveze třicet pět miliónů tun železné ru­dy za půl miliardy dolarů.

* * *

Na ulicích brazilských měst se prodávají trička s brazilskou vlaj­kou, na níž ubývá zelené barvy. „Neberte nám lesy!“ Trička jdou na dračku. Ekologická móda za­chvátila trhy na náměstí Republi­ky v Sao Paulu, na Lago do Cari­oca v Rio de Janeiru na Ver-o-Peso v Belému, po celé zemi. U nás podobná trička dosud neuvidíte.