Kararao

 

Belém je prý klíčem k Amazonii. Sedím na náměstí Republiky před Divadlem Míru, Teatro da Paz, s růžovou fasádou. Je němým svědkem zašlé slávy období kaučukové horečky. „Naše divadlo je mnohem hezčí než Opera v Manáusu," chlubí se místní obyva­telé. „Anna Pavlovna zde tančila v březnu 1918."

Indiáni na to mají asi jiný názor. Listuji v novinách z Ria, Sao Paula, Belému. Hlavní událostí je beze­sporu první setkání indiánských národností povodí Xingu v Altamiře od 20. do 25. února. Indiáni chtějí jednat s bělochy v míru. Mír je i v názvu zdejšího divadla bělochů. Zvykli jsme si v poslední době na mnoho setkání na nejvyšší úrovni. Toto setkání se mezi ně jistě také zařadí, i když to bude setkání dvou rozdílných civilizací, dvou roz­dílných lidských ras, dvou roz­dílných věků dějin Země a nebudou tu jednat žádní prezidenti.

Přijel jsem do Belému v sobotu a netušil, co se v Altamiře chystá.

 

Setkat se s náčelníky asi třiceti et­nických skupin v doprovodu dvou tisíc válečníků slavnostně vypará­děných na jednání s bělochy je pří­liš atraktivní, abych se nepokusil o změnu svého plánu cesty. Do Altamiry směřují desítky novinářů a televizních štábů z celého světa, přijedou zástupci mnoha ekolo­gických skupin (Přátelé Země, Přátelé zeleného pralesa atd.), zelených stran, ale i zpěvák Sting. Právě on jednal před Altamirou dokonce s prezidentem Sarneyem

o založení ekologické rezervace o rozloze 240 000 km2 kolem sou­časného Národního parku Xingu. Prohlásil, že sežene ve světě dost prostředků, aby mohl celou akci fi­nancovat a uvést v život novou bra­zilskou nadaci, která by rezervaci řídila, Sarney je totiž proti jakému­koliv zahraničnímu vměšování do problematiky ochrany přírody Amazonie, která stále více a více zneklid­ňuje celý svět.

Co vlastně Indiány vyprovoko­valo k jednání v Altamiře? Je to pro­jekt hydroelektrárny na řece Xingu pod Altamirou. Hladina zaplaví 12 000 hektarů na území Kajapů, po­dobně jako se to stalo s územím In­diánů Gavioes na řece Tocantins stavbou přehrady u Tucuruí. Nejde jen o zaplavení, ale především o další infiltraci bělošského světa, zemědělců, turistů, garimpeirů, kteří mění jejich tradiční život. Indiáni Ga­vioes tehdy údajně dostali odškodné 40 miliónů cruzeirů, za což si nakoupili auta, televize, videa, postavili si domy a přijali bělošský způsob života, o to Indiáni z povodí Xingu nestojí. Chtějí jednat s před­staviteli společnosti Elet kronorte a brazilské vlády o zrušení projektu.

„Přicházíme v míru“ říká náčelník Paiakan, který je hlavním a všemi uznávaným mluvčím celého Xingu. Právě včera prodělal operaci slepého střeva v belémské nemoc­nici. Televize přenáší jeho rozhovor: „Nechceme válku s bílým mužem. Chceme jednat!" Náčelník leží na lůžku, a protože zítra odlétá do Altamiry, manželka mu kreslí černými linkami slavnostní malování po celém těle.

Altamira je pouze 460 kilometrů od Belému, ale autobus se „brodí" mezi dírami zničené transamazonské silnice a přes rozpadlé mosty přes třicet hodin. Lodí je to pár dní. „A navíc je vše vyprodané, včetně letů," říká mi přítel Edwardo, novinář z deníku Provincia do Para. „Je tam celý svět, hotely i soukromé domy jsou nabité, ceny vyletěly na trojnásobky. Altamira na takové me­zinárodní setkání prostě nemá infra­strukturu, ale pokusím se." Letím v úterý čtyřmístným aerotaxi prona­jatým 7. televizním kanálem Belému. Denně vozí čerstvě natočené kotouče filmu. Dvě hodiny letu nad ostrovem Marajó, řekami Guamí, Tocantins, Xingu.

Altamira se stala hlavním městem ekologických protestů, hlásí titulky novin. Sportovní hala je „narvána" Indiány a bělochy. „Bílí nás provokují už pouze názvem," prohlašují Indiáni, „název přehrady Kararao je pro nás posvátné slovo. Je to válečný pokřik, který se jindy nesmí používat!" Napětí vzrůstalo již během soboty, obránci přehrady s transparenty „Chceme přehradu, jsme pro pokrok a energii!" pocho­dovali městem. V místě, kde jsou ubytování Indiáni, se ozvala střelba. Indiáni rázně žádali o zajištění bezpečnosti. Vláda státu Para vys­lala z Marabá a Belému dvě stě vojáků, ze Santaremu šedesát poli­cistů. Vražda ochránce Amazonie Chico Mendese je stále ještě příliš čerstvá. Pohled na Indiány je ohro­mující, do jejich černě namalo­vaných tváří, na zářící čelenky z per arů, amazoňanů a dalších vzácných ptáků džungle, na jejich luky, šípy a mohutné kyje. Sedí na zemi před předsednickým stolem, kolem no­vináři, za nimi běloši podporující boj Indiánů. Za stolem Paiakan, José Antonio Muňiz, zástupce Elektronorte, indiánští náčelníci, prezident právě založeného Národního institutu pro životní prostředí a pří­rodní zdroje Amazonie Fernandez Cesar Mesquita, zástupce vlády. Protlačuji se ke stolu a sedám si na zem před Indiány. Právě nade mnou stojí Paiakan s mikrofonem a uvádí dalšího řečníka Kano.

„Byl jsem vychován matkou, otec mě naučil lovit, rybařit a jíst palmito. My nevíme, co je to ta vaše energie. Co nám přinese?" Podupává tanečními kroky Kajapů, poskakuje, prudce vyráží slova, která Paiakan překládá. „Nepřijímáme žádnou přehradu!" Děsivý ryk souhlasu pří­tomných Indiánů, zvedání kyjů a luků. Běloši tleskají. Kano předvádí válečný tanec. Přímo nade mnou se míhá jeho oštěp s kostěným hrotem. Sem a tam, míří k hlavě zástupce firmy Elektronorte. Ten se jen potí. Paiakan ukončuje jeho tanec. Tu však vyrazí další horkokrevný mluvčí. „Vaše sliby jsou na nic! Vše, co jste nám říkal, je lež!" Davový pokřik Indiánů a potlesk bělochů. Paiakan opět zasahuje a uklidňuje dav zvednutou rukou.

„Nepřišli jsme válčit! Přišli jsme jednat, chceme mír!" Uznalý potlesk všech oceňuje jeho až státnický nadhled. Indiáni se však jen těžko ovládají. Každý jedná individuálně a emotivně. Již dlouho pozoruji mla­dou Indiánku s rudě natřenou tváří. Má neustále zvednutou mačetu. Tváří se zle a můj úsměv ji jen těžko hledá. Teď to přišlo! Čekal jsem to. Vyrazila s mačetou k zástupci Elek­tronorte a spolu s ní desítky kamer a novinářů. Tušili, že to bude na ostří nože. Přibíhá ke stolu, pleská ho mačetou do tváří a krku a chrlí záplavu slov. On se pro ni stal symbolem všeho zla bělochů. Nenávist jí srší z očí. Nebezpečná situace. Kamery vrčí, blesky fotoaparátů za­chycují každý pohyb. Byla to nejdra­matičtější situace z celého jednání v Altamiře. Celá Brazílie viděla večer v televizi nefalšovanou nenávist k bělochům. Paikan je však vynikající a situaci opět zvládl. Věděl, že ho ne­zabije. „Byl to pouze rituál zabíjení." Paiakan je přirozený vůdce a dnešní Brazílie nemá lepšího indiánského politika.

„My máme naše staré tradice," říká, „nechceme si je zničit. Narodil jsem se na řece a chci, aby i moje děti na ní žily. Nechceme žádnou přehradu. Není to válka! Je to ukázka naší kultury. My nechceme žádnou válku na světě." Potlesk a výkřiky všech přítomných jsou jeho odměnou.

Celé shromáždění hlídají indiánští válečníci. Stojí kolem dokola, šípy neustále zasunuté v tětivách, při­pravení okamžitě vystřelit. Nevěří policistům, kteří zde také patrolují, protože nevěří žádnému bělochovi.

Přisedám si k divoké Indiánce. Voní barvivem uruku a genipapo.

Mačeta je ostrá. Konečně se mi z ní podařilo vyloudit úsměv. Bere své dítě do náruče a kojí. Všichni kolem sedí na palmových listech rozložených na betonové podlaze. Některé ženy pokuřují dýmky, děti si hrají, muži si zapalují cigarety zapa­lovačem, který si jeden z nich uvázal do svazku barevných nití zdobících jeho záda. Jiný pak nosí moderní hřeben z umělé hmoty nebo krabičku cigaret Hollywood. Jeden z náčelníků Kajapů drží na rameni videokameru Panasonic a vše natáčí. „Je to pro nás doklad pro další boj s bělochy." Děti Kajapů mají vyholený pás vlasů nad čelem a celé tělo hustě pomalované černými vzory. Skupinky podle osad se zvedají, zpívají a tanči. Další před­stupují a vzrušeně vykládají o svém životě a podvodech bělochů.

„Ty jsi běloch, já Indián," vy­světluje jeden z nich. „Ty máš děti, já mám děti. Chci čistou řeku, ne špina­vou, řeku s rybami, les se zvěří a ovocem, abych mohl lovit, jíst a žít. Proč to děláte tady? Proč si to neuděláte někde blízko vašich do­movů!" Ohromný potlesk. „Nechci přehradu! Jinak bude válka!"

Paiakan vytlačuje novináře od stolu, aby Indiáni mohli volně mluvit a tančit. Sedím už natrvalo mezi Kajapy a ukazuji jim svoji knihu o bra­zilských Indiánech. Líbí se jim a mně se líbí mezi nimi. Každý má jinou čelenku (barevně i tvarově), každý má své vlastní malování tváře a těla a své ozdoby.

„ ... pět let již mluvíme o této přehradě a stejně se nic neděje," snaží se je uchlácholit José Antonio Muňiz, „začneme až za dalších pět let..." To však neměl říkat. Byla to jeho poslední slova v Altamiře.

„ ... to znamená," vpadl mu do řeči Paiakan, „že počítáte s naším koncem do pěti let! Za pět let už nebudou žádní Indiáni, aby vám překáželi!" Potlesk a „řinčení" zbraní. José Antonio se ještě snaží věc zachránit: „Hladina řeky nebude vyšší, dokonce klesne ..."

„Lež! To je čistá lež!" křičí dav.

Paiakan zvedá ruku a utišuje dav. „Toto je setkání Indiánů z Xingu se zástupci vlády. Vy jste nám přišli po­moci. Nepřerušujte ho proto, nechte ho mluvit. Takový je náš zvyk, vy­slechnout i nepřítele."

To jsem nečekal. Tak to je oprav­du postoj s přehledem zkušeného vůdce. Jeho slova všichni oceňují. Už pouze tímto jednáním v Altamiře se Paiakan i přes své mládí navždy zapsal mezi slavné in­diánské náčelníky.

„Mluvil jsem dnes s prezidentem společnosti Elektronorte a mohu vám oznámit, že zrušil název přehrady Kararao." První potlesk ve prospěch zástupce vlády.

„To je dobrá zpráva. Kararao je posvátné slovo," říká Paiakan. „Nyní vám předvedeme, co to pro nás znamená. Předvedeme vám válečný pokřik Kararao." Indiáni Kajapo se zvedají. Rudá péra ararů letí vzhůru, pak kyje, luky se šípy. Mírně se předklánějí, tančí, dupou, řvou. Jen stěží se dá zachytit slovo ka­rarao.

Předstupuje mluvčí Xavantů, známý Celestino: „Nepřijeli jsme dělat divadlo, ale přijeli jsme našim bratrům Kajapům pomoci. Přehrady nás zničí. Co nám chcete dát za kul­turu? Viděli jsme ji. Všude jen favely a bída! Proč to vláda nezlepší!" Po­tlesk. „Jedeme sem tři tisíce kilome­trů. Silnice je hrozná, samá díra a výmol. Proč to vláda nezlepší? Tohle nechceme. Energie je pro bankéře, průmyslníky a obchodníky, ale ne pro chudáky. Ti umírají hlady! Chybějí školy, chybí vytyčení in­diánských území a vy chcete stavět přehradu. Jen proto, abyste nás zničili! Přijdou sem běloši a zničí naši kulturu, kterou jsme měli po staletí. Respektujte nás, skončete s přehra­dami a s naším vykořisťováním!"

„My nejsme lupiči a vrazi," dodává Xavant Felipe, „my se jen statkářům bráníme. My nemáme ad­vokáty, aby nás hájili. A bude to stále horší, od objevení Ameriky se to jen zhoršuje. Vše je pouze k dobru bohatých a ti se nezajímají o Indiány ani o zemi!"

„My však nejsme chudí," vy­světluje Paiakan. „Vůbec ne! Jsme bohatí! Bohatí přírodou, zvěří, čistou vodou řek a vzduchem!" Burácející potlesk.

„Když někdo krade, moc nevy­světluje," promlouvá řečník Bomba. „Vy jste nám nikdy nic nevysvětlo­vali. Projekt přehrady máte už dávno hotový! Nechci přehradu!"

„Brazílie není chudá, je bohatá, avšak všechno vězí v tom, že je špatně spravovaná. Není to chyba Elektronorte, ale vlády," vysvětluje Pajare z kmene Gavioes. „Naše území na řece Tocantins bylo za­plaveno přehradou v Tucuruí. Říkali, že nám zaplatili, ale nic jsme nedostali. Podvedli nás. Vše šlo mimo mě, těch čtyřicet miliónů. Nechceme je však, chceme zpátky naši zem. Nechceme žádnou přehradu!"

Vybíhá další náčelník se šípy. Mává s nimi nad hlavou José Antonia Muňize: „Co budeme jíst? Vás je hodně, abyste se ubránili. Jak byste však žili bez země? I běloši žijí na bře­zích řek a to jsou přece vaši bratři! I pro vás bude země zaplavená!" křičí. „Vy sami si ničíte tuto zemi, vy sami si zničíte vlastní životy ...!"

To je indiánská filozofie, strach o život na Zemi jako takový, strach, který měli a mají i Indiáni v Severní Americe.

„Jdeme na oběd“ končí stručně dopolední jednání Paiakan a orga­nizuje odchod lidí z haly tak, aby se nemačkali. Nemají to rádi. Indiáni nastupují do autobusů, které je odvážejí na fazendu (usedlost) zdejší farnosti Betania asi osm kilometrů za Altamirou, kam je bělochům vstup tentokrát zakázán. Indiáni potřebují klid, ne napětí a otravování od novinářů. Považuji se spíš za etnografa, a tak vyskakuji na korbu pick-upu, který v kabině odváží náčelníka Bomba. Všichni novináři odjíždějí taxíky na oběd do hotelu, já to zkusím mezi Indiány. V Betanii si Indiáni postavili přístřešky z pal­mového listí. Sedám si pod strom, vybaluji si housku a vybírám ze sáčku drobky. Indiáni mne pozorují se svými miskami rýže, manioku a masa a smějí se. Mám vyhráno.

Prohlížejí si opět knihu o nich a živě ji komentují, z čehož nerozu­mím ani slovo. Získal jsem přítele. Jmenuje se Talkira. „Znáš naše náčelníky?" a ukazuje mi jednoho po druhém. Je vidět, že je na ně pyšný, ale má k nim i úctu. Sedí zvlášť, Kikreta, Krema, Bombo, Pinza, Krumare, Kuben koka ... „Mám dvě děti a jednu ženu," povídá Talkira. „Já vlastně taky," odpovídám a je vidět, že má radost, i když je stále zasmušilý. „Jak se jmenuješ?"

„Jakou barvu má listí palem v tvé řeči?"

„Naran naran."

„Tak to je moje jméno."

Talkira se už směje, neboť zelená je pro něj barva lesů a života.

Je tu na dva tisíce Indiánů, bývalí nepřátelé se spojili. Jsou tu zástupci dalších třiceti kmenů z celé Brazílie, ale i z Mexika, Kanady a USA. „Tamti jsou Arara, tamhle jsou Karažá, Janomamo, Suya, Ticuna ..."

Věnuji Talkirovi bílou čepici, nic lepšího s sebou nemám. Náčelníci se zvedají. Bude další jednání. Boj pokračuje. Boj vlastně teprve začal. Boj za budoucnost dětí Talkiry i os­tatních. Talkira se vrací. Sundává svou čelenku a beze slova mi ji dává. Ví, že se mi libí...

 

P. S.: Altamira v každém případě vstoupí do dějin Brazílie jako příklad brazilské glasnosti. Lid zde poprvé veřejně diskutuje o výhodách a nevýhodách velkého projektu.

Kararao

 

Belém je prý klíčem k Amazonii. Sedím na náměstí Republiky před Divadlem Míru, Teatro da Paz, s růžovou fasádou. Je němým svědkem zašlé slávy období kaučukové horečky. „Naše divadlo je mnohem hezčí než Opera v Manáusu," chlubí se místní obyva­telé. „Anna Pavlovna zde tančila v březnu 1918."

Indiáni na to mají asi jiný názor. Listuji v novinách z Ria, Sao Paula, Belému. Hlavní událostí je beze­sporu první setkání indiánských národností povodí Xingu v Altamiře od 20. do 25. února. Indiáni chtějí jednat s bělochy v míru. Mír je i v názvu zdejšího divadla bělochů. Zvykli jsme si v poslední době na mnoho setkání na nejvyšší úrovni. Toto setkání se mezi ně jistě také zařadí, i když to bude setkání dvou rozdílných civilizací, dvou roz­dílných lidských ras, dvou roz­dílných věků dějin Země a nebudou tu jednat žádní prezidenti.

Přijel jsem do Belému v sobotu a netušil, co se v Altamiře chystá.

 

Setkat se s náčelníky asi třiceti et­nických skupin v doprovodu dvou tisíc válečníků slavnostně vypará­děných na jednání s bělochy je pří­liš atraktivní, abych se nepokusil o změnu svého plánu cesty. Do Altamiry směřují desítky novinářů a televizních štábů z celého světa, přijedou zástupci mnoha ekolo­gických skupin (Přátelé Země, Přátelé zeleného pralesa atd.), zelených stran, ale i zpěvák Sting. Právě on jednal před Altamirou dokonce s prezidentem Sarneyem

o založení ekologické rezervace o rozloze 240 000 km2 kolem sou­časného Národního parku Xingu. Prohlásil, že sežene ve světě dost prostředků, aby mohl celou akci fi­nancovat a uvést v život novou bra­zilskou nadaci, která by rezervaci řídila, Sarney je totiž proti jakému­koliv zahraničnímu vměšování do problematiky ochrany přírody Amazonie, která stále více a více zneklid­ňuje celý svět.

Co vlastně Indiány vyprovoko­valo k jednání v Altamiře? Je to pro­jekt hydroelektrárny na řece Xingu pod Altamirou. Hladina zaplaví 12 000 hektarů na území Kajapů, po­dobně jako se to stalo s územím In­diánů Gavioes na řece Tocantins stavbou přehrady u Tucuruí. Nejde jen o zaplavení, ale především o další infiltraci bělošského světa, zemědělců, turistů, garimpeirů, kteří mění jejich tradiční život. Indiáni Ga­vioes tehdy údajně dostali odškodné 40 miliónů cruzeirů, za což si nakoupili auta, televize, videa, postavili si domy a přijali bělošský způsob života, o to Indiáni z povodí Xingu nestojí. Chtějí jednat s před­staviteli společnosti Elet kronorte a brazilské vlády o zrušení projektu.

„Přicházíme v míru“ říká náčelník Paiakan, který je hlavním a všemi uznávaným mluvčím celého Xingu. Právě včera prodělal operaci slepého střeva v belémské nemoc­nici. Televize přenáší jeho rozhovor: „Nechceme válku s bílým mužem. Chceme jednat!" Náčelník leží na lůžku, a protože zítra odlétá do Altamiry, manželka mu kreslí černými linkami slavnostní malování po celém těle.

Altamira je pouze 460 kilometrů od Belému, ale autobus se „brodí" mezi dírami zničené transamazonské silnice a přes rozpadlé mosty přes třicet hodin. Lodí je to pár dní. „A navíc je vše vyprodané, včetně letů," říká mi přítel Edwardo, novinář z deníku Provincia do Para. „Je tam celý svět, hotely i soukromé domy jsou nabité, ceny vyletěly na trojnásobky. Altamira na takové me­zinárodní setkání prostě nemá infra­strukturu, ale pokusím se." Letím v úterý čtyřmístným aerotaxi prona­jatým 7. televizním kanálem Belému. Denně vozí čerstvě natočené kotouče filmu. Dvě hodiny letu nad ostrovem Marajó, řekami Guamí, Tocantins, Xingu.

Altamira se stala hlavním městem ekologických protestů, hlásí titulky novin. Sportovní hala je „narvána" Indiány a bělochy. „Bílí nás provokují už pouze názvem," prohlašují Indiáni, „název přehrady Kararao je pro nás posvátné slovo. Je to válečný pokřik, který se jindy nesmí používat!" Napětí vzrůstalo již během soboty, obránci přehrady s transparenty „Chceme přehradu, jsme pro pokrok a energii!" pocho­dovali městem. V místě, kde jsou ubytování Indiáni, se ozvala střelba. Indiáni rázně žádali o zajištění bezpečnosti. Vláda státu Para vys­lala z Marabá a Belému dvě stě vojáků, ze Santaremu šedesát poli­cistů. Vražda ochránce Amazonie Chico Mendese je stále ještě příliš čerstvá. Pohled na Indiány je ohro­mující, do jejich černě namalo­vaných tváří, na zářící čelenky z per arů, amazoňanů a dalších vzácných ptáků džungle, na jejich luky, šípy a mohutné kyje. Sedí na zemi před předsednickým stolem, kolem no­vináři, za nimi běloši podporující boj Indiánů. Za stolem Paiakan, José Antonio Muňiz, zástupce Elektronorte, indiánští náčelníci, prezident právě založeného Národního institutu pro životní prostředí a pří­rodní zdroje Amazonie Fernandez Cesar Mesquita, zástupce vlády. Protlačuji se ke stolu a sedám si na zem před Indiány. Právě nade mnou stojí Paiakan s mikrofonem a uvádí dalšího řečníka Kano.

„Byl jsem vychován matkou, otec mě naučil lovit, rybařit a jíst palmito. My nevíme, co je to ta vaše energie. Co nám přinese?" Podupává tanečními kroky Kajapů, poskakuje, prudce vyráží slova, která Paiakan překládá. „Nepřijímáme žádnou přehradu!" Děsivý ryk souhlasu pří­tomných Indiánů, zvedání kyjů a luků. Běloši tleskají. Kano předvádí válečný tanec. Přímo nade mnou se míhá jeho oštěp s kostěným hrotem. Sem a tam, míří k hlavě zástupce firmy Elektronorte. Ten se jen potí. Paiakan ukončuje jeho tanec. Tu však vyrazí další horkokrevný mluvčí. „Vaše sliby jsou na nic! Vše, co jste nám říkal, je lež!" Davový pokřik Indiánů a potlesk bělochů. Paiakan opět zasahuje a uklidňuje dav zvednutou rukou.

„Nepřišli jsme válčit! Přišli jsme jednat, chceme mír!" Uznalý potlesk všech oceňuje jeho až státnický nadhled. Indiáni se však jen těžko ovládají. Každý jedná individuálně a emotivně. Již dlouho pozoruji mla­dou Indiánku s rudě natřenou tváří. Má neustále zvednutou mačetu. Tváří se zle a můj úsměv ji jen těžko hledá. Teď to přišlo! Čekal jsem to. Vyrazila s mačetou k zástupci Elek­tronorte a spolu s ní desítky kamer a novinářů. Tušili, že to bude na ostří nože. Přibíhá ke stolu, pleská ho mačetou do tváří a krku a chrlí záplavu slov. On se pro ni stal symbolem všeho zla bělochů. Nenávist jí srší z očí. Nebezpečná situace. Kamery vrčí, blesky fotoaparátů za­chycují každý pohyb. Byla to nejdra­matičtější situace z celého jednání v Altamiře. Celá Brazílie viděla večer v televizi nefalšovanou nenávist k bělochům. Paikan je však vynikající a situaci opět zvládl. Věděl, že ho ne­zabije. „Byl to pouze rituál zabíjení." Paiakan je přirozený vůdce a dnešní Brazílie nemá lepšího indiánského politika.

„My máme naše staré tradice," říká, „nechceme si je zničit. Narodil jsem se na řece a chci, aby i moje děti na ní žily. Nechceme žádnou přehradu. Není to válka! Je to ukázka naší kultury. My nechceme žádnou válku na světě." Potlesk a výkřiky všech přítomných jsou jeho odměnou.

Celé shromáždění hlídají indiánští válečníci. Stojí kolem dokola, šípy neustále zasunuté v tětivách, při­pravení okamžitě vystřelit. Nevěří policistům, kteří zde také patrolují, protože nevěří žádnému bělochovi.

Přisedám si k divoké Indiánce. Voní barvivem uruku a genipapo.

Mačeta je ostrá. Konečně se mi z ní podařilo vyloudit úsměv. Bere své dítě do náruče a kojí. Všichni kolem sedí na palmových listech rozložených na betonové podlaze. Některé ženy pokuřují dýmky, děti si hrají, muži si zapalují cigarety zapa­lovačem, který si jeden z nich uvázal do svazku barevných nití zdobících jeho záda. Jiný pak nosí moderní hřeben z umělé hmoty nebo krabičku cigaret Hollywood. Jeden z náčelníků Kajapů drží na rameni videokameru Panasonic a vše natáčí. „Je to pro nás doklad pro další boj s bělochy." Děti Kajapů mají vyholený pás vlasů nad čelem a celé tělo hustě pomalované černými vzory. Skupinky podle osad se zvedají, zpívají a tanči. Další před­stupují a vzrušeně vykládají o svém životě a podvodech bělochů.

„Ty jsi běloch, já Indián," vy­světluje jeden z nich. „Ty máš děti, já mám děti. Chci čistou řeku, ne špina­vou, řeku s rybami, les se zvěří a ovocem, abych mohl lovit, jíst a žít. Proč to děláte tady? Proč si to neuděláte někde blízko vašich do­movů!" Ohromný potlesk. „Nechci přehradu! Jinak bude válka!"

Paiakan vytlačuje novináře od stolu, aby Indiáni mohli volně mluvit a tančit. Sedím už natrvalo mezi Kajapy a ukazuji jim svoji knihu o bra­zilských Indiánech. Líbí se jim a mně se líbí mezi nimi. Každý má jinou čelenku (barevně i tvarově), každý má své vlastní malování tváře a těla a své ozdoby.

„ ... pět let již mluvíme o této přehradě a stejně se nic neděje," snaží se je uchlácholit José Antonio Muňiz, „začneme až za dalších pět let..." To však neměl říkat. Byla to jeho poslední slova v Altamiře.

„ ... to znamená," vpadl mu do řeči Paiakan, „že počítáte s naším koncem do pěti let! Za pět let už nebudou žádní Indiáni, aby vám překáželi!" Potlesk a „řinčení" zbraní. José Antonio se ještě snaží věc zachránit: „Hladina řeky nebude vyšší, dokonce klesne ..."

„Lež! To je čistá lež!" křičí dav.

Paiakan zvedá ruku a utišuje dav. „Toto je setkání Indiánů z Xingu se zástupci vlády. Vy jste nám přišli po­moci. Nepřerušujte ho proto, nechte ho mluvit. Takový je náš zvyk, vy­slechnout i nepřítele."

To jsem nečekal. Tak to je oprav­du postoj s přehledem zkušeného vůdce. Jeho slova všichni oceňují. Už pouze tímto jednáním v Altamiře se Paiakan i přes své mládí navždy zapsal mezi slavné in­diánské náčelníky.

„Mluvil jsem dnes s prezidentem společnosti Elektronorte a mohu vám oznámit, že zrušil název přehrady Kararao." První potlesk ve prospěch zástupce vlády.

„To je dobrá zpráva. Kararao je posvátné slovo," říká Paiakan. „Nyní vám předvedeme, co to pro nás znamená. Předvedeme vám válečný pokřik Kararao." Indiáni Kajapo se zvedají. Rudá péra ararů letí vzhůru, pak kyje, luky se šípy. Mírně se předklánějí, tančí, dupou, řvou. Jen stěží se dá zachytit slovo ka­rarao.

Předstupuje mluvčí Xavantů, známý Celestino: „Nepřijeli jsme dělat divadlo, ale přijeli jsme našim bratrům Kajapům pomoci. Přehrady nás zničí. Co nám chcete dát za kul­turu? Viděli jsme ji. Všude jen favely a bída! Proč to vláda nezlepší!" Po­tlesk. „Jedeme sem tři tisíce kilome­trů. Silnice je hrozná, samá díra a výmol. Proč to vláda nezlepší? Tohle nechceme. Energie je pro bankéře, průmyslníky a obchodníky, ale ne pro chudáky. Ti umírají hlady! Chybějí školy, chybí vytyčení in­diánských území a vy chcete stavět přehradu. Jen proto, abyste nás zničili! Přijdou sem běloši a zničí naši kulturu, kterou jsme měli po staletí. Respektujte nás, skončete s přehra­dami a s naším vykořisťováním!"

„My nejsme lupiči a vrazi," dodává Xavant Felipe, „my se jen statkářům bráníme. My nemáme ad­vokáty, aby nás hájili. A bude to stále horší, od objevení Ameriky se to jen zhoršuje. Vše je pouze k dobru bohatých a ti se nezajímají o Indiány ani o zemi!"

„My však nejsme chudí," vy­světluje Paiakan. „Vůbec ne! Jsme bohatí! Bohatí přírodou, zvěří, čistou vodou řek a vzduchem!" Burácející potlesk.

„Když někdo krade, moc nevy­světluje," promlouvá řečník Bomba. „Vy jste nám nikdy nic nevysvětlo­vali. Projekt přehrady máte už dávno hotový! Nechci přehradu!"

„Brazílie není chudá, je bohatá, avšak všechno vězí v tom, že je špatně spravovaná. Není to chyba Elektronorte, ale vlády," vysvětluje Pajare z kmene Gavioes. „Naše území na řece Tocantins bylo za­plaveno přehradou v Tucuruí. Říkali, že nám zaplatili, ale nic jsme nedostali. Podvedli nás. Vše šlo mimo mě, těch čtyřicet miliónů. Nechceme je však, chceme zpátky naši zem. Nechceme žádnou přehradu!"

Vybíhá další náčelník se šípy. Mává s nimi nad hlavou José Antonia Muňize: „Co budeme jíst? Vás je hodně, abyste se ubránili. Jak byste však žili bez země? I běloši žijí na bře­zích řek a to jsou přece vaši bratři! I pro vás bude země zaplavená!" křičí. „Vy sami si ničíte tuto zemi, vy sami si zničíte vlastní životy ...!"

To je indiánská filozofie, strach o život na Zemi jako takový, strach, který měli a mají i Indiáni v Severní Americe.

„Jdeme na oběd“ končí stručně dopolední jednání Paiakan a orga­nizuje odchod lidí z haly tak, aby se nemačkali. Nemají to rádi. Indiáni nastupují do autobusů, které je odvážejí na fazendu (usedlost) zdejší farnosti Betania asi osm kilometrů za Altamirou, kam je bělochům vstup tentokrát zakázán. Indiáni potřebují klid, ne napětí a otravování od novinářů. Považuji se spíš za etnografa, a tak vyskakuji na korbu pick-upu, který v kabině odváží náčelníka Bomba. Všichni novináři odjíždějí taxíky na oběd do hotelu, já to zkusím mezi Indiány. V Betanii si Indiáni postavili přístřešky z pal­mového listí. Sedám si pod strom, vybaluji si housku a vybírám ze sáčku drobky. Indiáni mne pozorují se svými miskami rýže, manioku a masa a smějí se. Mám vyhráno.

Prohlížejí si opět knihu o nich a živě ji komentují, z čehož nerozu­mím ani slovo. Získal jsem přítele. Jmenuje se Talkira. „Znáš naše náčelníky?" a ukazuje mi jednoho po druhém. Je vidět, že je na ně pyšný, ale má k nim i úctu. Sedí zvlášť, Kikreta, Krema, Bombo, Pinza, Krumare, Kuben koka ... „Mám dvě děti a jednu ženu," povídá Talkira. „Já vlastně taky," odpovídám a je vidět, že má radost, i když je stále zasmušilý. „Jak se jmenuješ?"

„Jakou barvu má listí palem v tvé řeči?"

„Naran naran."

„Tak to je moje jméno."

Talkira se už směje, neboť zelená je pro něj barva lesů a života.

Je tu na dva tisíce Indiánů, bývalí nepřátelé se spojili. Jsou tu zástupci dalších třiceti kmenů z celé Brazílie, ale i z Mexika, Kanady a USA. „Tamti jsou Arara, tamhle jsou Karažá, Janomamo, Suya, Ticuna ..."

Věnuji Talkirovi bílou čepici, nic lepšího s sebou nemám. Náčelníci se zvedají. Bude další jednání. Boj pokračuje. Boj vlastně teprve začal. Boj za budoucnost dětí Talkiry i os­tatních. Talkira se vrací. Sundává svou čelenku a beze slova mi ji dává. Ví, že se mi libí...

 

P. S.: Altamira v každém případě vstoupí do dějin Brazílie jako příklad brazilské glasnosti. Lid zde poprvé veřejně diskutuje o výhodách a nevýhodách velkého projektu.