Cesta na konec světa

Netušil jsem, že i v ostrovní Anglii mají také Konec světa, ostatně proč ne. Za nejzápad­nějším skalnatým výběžkem Cornwallu Land´s End už není skoro nic, jen mořské vlny a vzdálená Amerika. Vždy mne lákaly za­padlé kouty, okraje nebo pome­zí jednotlivých zemí. Mají svoje kouzlo. Zpravidla tam nevede dálnice ani železnice, takže tu nebývá nával. Masa turistů je řádně proseta právě tou vzdále­ností, různými problémy s cesto­váním ... a vlastně, co tam? Jen pár skal, možná ani pořádná hospoda, a moře je také určitě studené.

★★★

Londýn se nám stal po čase těsný, už jen proto, že dávno není anglický. „Kde jsou ti Angličani?" ptaly se naše děti, neboť většinou viděly Číňany, Indy, Pákistánce, Turky, černochy a mulaty z Afriky a Západní Indie.

„To máte tak. Svého času byla britská říše světová, nyní se ten její bývalý svět nastěhoval do Londýna a Angličané odcházejí na venkov a do městeček."

Vznikla pestrá etnická a raso­vá směsice, vylepšená ostatními národy světa. Snad každý má zde své zástupce. A nejen náro­dy, ale i různé náboženské, po­litické, ekologické a hlavně charitativní organizace. Zvlášť na to jsou Angličané kadeti. Přispívají na všechno. Mají to v krvi. V centru města stále někdo na něco vybírá, slušně i nevybíravě, a Londýňané házejí penny a lib­ry do košíků výběrčích, aby po­mohli třeba buddhistickému hnu­tí, vystěhovalcům pro ně z téměř neznámé země na opačném kon­ci planety, padlým dívkám, sta­rým anglickým hradům, sbírkám v muzeích, Indiánům ...

Vedle mnoha nevýhod přiná­šejí přistěhovalci i výhody. Větši­na reklam počítá s účastí černošských modelek. Jsou fotogeničtější a sluší jim všechno. Inva­ze cizinců obohatila anglickou kuchyň, která nebyla nikdy příliš chutná. Většina turistů navštěvu­je indické, čínské, japonské, rus­ké, maďarské či české restaura­ce raději než typicky anglické. Současný nápor hamburgerů McDonalda vytlačil zbytky Whimpy barů s pečenou rybou a hra­nolky do ústraní. Takže anglické tradice se vytrácejí?

„Kde můžeme vidět anglické džentlmeny s jejich anglickým klidem, anglickým trávníkem, anglickým sendvičem a anglickou snídaní?"

„Na venkově, v městečkách a vesnicích. Tam je Anglie!"

 

Windsor — největší obydlený hrad

Dobře značené ulice nás v po­hodě vyvádějí na dálnici M3. Projíždíme pod rychle se střídajícími bouřkovými mračny, vylé­vajícími na nás hektolitry vody, a pod modrou oblohou lákající k fotografování. Jezdí se tu rych­le, kolem 80—90 mílí, rychleji než papírově hlásá předpis 60 mil za hod. Zdá se nám, že nikdo rych­lost nedodržuje, a nikoho ani nevzrušuje možnost kontroly a po­kuty. Nevidíme ani blikání světel protijedoucích aut, tak důvěrně známé řidičům nejen u nás, ale i od Bulharska po Brazílii. Není třeba, řeknou místní, prostor, kde se může měřit rychlost, je řádně označen, aby ho řidič nepřehlédl a popřípadě si nestěžoval na protiprávní jednání. Pravdou je, že Angličani nejezdí divoce jako v NSR a volnosti nezneužívají. Za celé dva měsíce jsme nevidě­li jednu havárii. Jen dvakrát nám řidiči z předjíždějícího auta uká­zali významně vztyčený ukazo­váček — a že jsme byli před­jížděni neustále, je nasnadě —, což je něco jako: „Ty srábku, kam se na nás hrabeš s tou rachotinou!"

Milovníci dálnic si zde příliš neužijí. Po pár desítkách mil při­šly známé značky zužování prou­dů, černobílé zábrany, snižování rychlosti a pak obousměrný pro­voz. Tak je to na většině dálnic, jen M1 vede z Londýna až do Leedsu. Proč je výstavba tak po­malá? Tradice? Snad. Finance? Snad. Nedostatek pracovních sil? To snad ne, i když těch, kdo chtějí opravdu dělat, také ubý­vá. (K tomu je třeba pozname­nat, že v Anglii chce peníze taky každý, ale za co nejmenší ná­mahu. Svým způsobem se obdi­vují těm, kdo nic neumějí, a pře­sto jsou bohatí. Jeden z anglic­kých herců rád veřejně prohlašu­je, že ví, že je špatný herec, ale vydělá hodně, a to je umění! Pro vynikajícího herce to žádné umění není, to by uměl každý. Avšak ani ten se nemůže ve vysoké společnosti svými milióny příliš chlubit. Získal by jen útrpný pohled. Chudák. On si je vy­dělal! Tam nahoře se nejvíc hod­notí takový majetek, který získal jen tak, nejlépe dědictvím.)

Problém dálnic zřejmě vězí v neochotě majitelů prodávat po­zemky ležící v plánované trase. Nikdo je nemůže donutit a v zá­padních hrabstvích Anglie je spousta drobných majitelů lpí­cích na rodné hroudě. Alespoň je potkáme, dálnice by se jim vyhnula.

Vynechat by se neměl Windsor ležící na okraji Velkého Londýna v údolí Temže, která je tu už široká jen jako Jizera. Je tu pře­vaha viktoriánských a gregoriánských hrázděných domků nad novou zástavbou. Čím starší, tím lepší, ale vždy mají čistou neopadanou omítku a čerstvě na­třené trámy a záplavu květin. Houfy turistů čekají na nástup stráží s ryčnou kapelou na trávní­ku, který volá po tabulce: Ne­vstupovat! Nikde ji však nena­jdete. Všude se po trávníku šla­pe, chodí, dupe, běhá, leží, oběd­vá ... a nic se s ním neděje. Je prostě anglický. Jak si jej doma na chalupě zavést? To je prý velice jednoduchá receptu­ra. Nic na tom není, jen ho mu­síte stále stříhat a zalévat a dě­lat to takových sto let...

Do největšího obydleného hra­du na světě, jak hlásají reklamy turistických agentur, je přístup povolen jen do poloviny. V druhé je stálé bydliště Alžběty II. Byd­lel zde už William Dobyvatel v 11. století, který hrad založil. Vstup je zdarma, ale chcete-li vidět svatojiřskou kapli nebo vý­stavu starých oděvů, musíte pla­tit.

Nedaleký Beaconsfield vás při­vítá ulicí z hrázděných gregoriánských domů, zájezdními hostinci pro kočáry jako Red Lion, proslu­lou, ale drahou letní školou angličtiny a modelovou vesnič­kou Bekonscot. Ta není tak mo­hutná jako známější Madurodam u Haagu, ale je zato mnohem starší. Byla založena v r. 1929, ale ne pro zisk, jak zdůrazňuje prů­vodce: od té doby bylo na vstup­ném získáno a na charitativní účely věnováno 800 000 liber. Ta­ké tu roste více zeleně, na ploše 40 000 stop najdete na pět tisíc koniferů, keřů a stromů. Beaconsfield je rezidenční sídlo, které se chlubí i tím, že je tu pocho­ván William Penn, zakladatel se­veroamerického státu Pensylvania.

 

Salisbury

nás zlákalo svou nejvyšší věží v Anglii. V „placaté'' nížině wiltshirského hrabství ji nelze minout. Sto třicet vertikálních metrů elegantní ukázky anglic­ké gotiky se špatně fotografuje, i když objekt stojí uprostřed vel­kého parku. Základy katedrály pocházejí z r. 1220, stavba skončila v r. 1258, ale sama věž je až ze 14. století. Zub času však neúprosně hlodá i na ní. Část je skryta už v lešení a za pár penny se můžete dalekohledem podívat, jak se kámen na západ­ní fasádě doslova „sype". Vstup­né se sice neplatí, ale všude visí žádosti o dary s výstižným a burcujícím popisem hrůz, co se může za pár let stát, nesežene-li se 6,5 miliónu liber na opravu zvonice. Denně potřebujeme vy­brat na darech 1200 liber! Hlav­ním sponzorem je princ Charles! Pomozte i vy! Staňte se třeba členy přátel katedrály za pouhé čtyři libry ročně! Čas pracuje proti. Přijdou nové deště a bou­ře, jako ta loňská v říjnu. Kdo ví, zda by již věž podruhé přeži­la. Tehdy uragán vyvrátil desítky tisíc stromů včetně pěti tisíc v královských zahradách. Sám princ waleský v den výročí bou­ře slavnostně vysadil strom, aby strhl veřejnost k následování.

Od Salisbury je jen kousek cesty ke kamenům, které ne a ne opršet. V době kamenné zřejmě měli lepší materiál. Staré zlaté časy. Stonehenge stojí nadále navzdory věku, navzdory součas­ným obřadům beatniků při slu­novratech, opepřených bitkami s „bobíky" v typických černých helmách se stříbrným zdobením, navzdory každodenním dešťům.

I nám dnes prší, aby se neřeklo. Ovcím a dobytku za drá­těnými nebo kamennými ohrada­mi kolem silnic to nevadí. Vše je ohrazeno, nikde žádné zá­koutí, nevyužitý roh louky či škar­pa zarostlá býlím nebo opuštěný dvůr či bezprizorní seník, kde by si turista mohl spokojeně na­táhnout spacák nebo stan. Všu­de ty nepříjemné tabulky: Private. Soukromá louka, soukromá cesta, soukromá škarpa, vše ně­komu patří a všichni se o to starají, sečou, kosí, pěstují, obhospodařují, takže jsme se obávali, že rozkutálíme spoustu li­ber za

 

B&B

To je také rozšířená tabulka. Blížíte-li se k městu či malé osa­dě o pěti domech, zdáli vás upozorňují nápisy ,,Postel a sní­daně 200 y vlevo" nebo „P a S první dům vpravo". Nic netřeba objednávat, shánět, stát frontu, vyptávat se, kde a kdy, prostě jedete a kam dojedete, tam na vás čeká pokoj, koupel­na, sprcha a ráno snídaně. Maji­teli za tu pohodu dáte obvykle 10 až 12 liber za osobu a noc. Všeho moc škodí, říkáme si, když vjíždíme do malé osady Shrewton. V autě se nám už spát vse­dě nechce a možná bude pršet. Zastavujeme před domem, vlast­ně velkou zemanskou tvrzí. Zde jim říkají Manor house. Je z ka­mene, neomítnutý, parčík se za­hradou, klenutý vjezd.

Dveře jsou pootevřené, nikdo nehlídá, jen zevnitř volání: „Po­jďte dál!" Majitelka domu, pod­saditá paní Smithová, nás vítá v kuchyni mezi hrnci. „Spát ve stanu? Proč ne, když chcete, za domem je trávník. Nezapomeňte se přijít vysprchovat. Vidím, že máte děti. Anglicky neumějí? Škoda, tak aspoň ať poznají, jak vypadá pravá anglická snídaně. Přijďte všichni. Určitě, jste vítá­ni." Její syn nám ukazuje kou­pelnu, obývací pokoj k čtení, přináší náruč ručníků. Marně odmítáme, že máme konzervy uzeného s vejci, že máme ruční­ky i toaletní papír Harpasan, na který jsme zvlášť hrdi.

Trávník je měkkoučký jako sa­met, péruje jako molitanová matrace. Po očistě jsme pozváni k televizi, ale spíš si povídáme a najednou zjišťujeme, že ti „Angláni" nejsou tak studení čumáci, jak se o nich říká. „Zvlášť ne u nás na vesnici," přidává se paní Smithová. „V Londýně to je však jiné, ale tady se rádi s každým pobavíme, nikam ne­spěcháme, rádi pomůžeme. Dě­do," volá nahlas na starého pá­na bafajícího dýmku, „přijeli až z Prahy! Slyšíš? Můj otec," obra­cí se na nás, „je Skot a celý život tam na horách pásl ovce. Padesát let! A pak přišel za mnou. Kolik mu hádáte? Sedm­desát? Kdepak! Osmdesát, a loni byl na zájezdu u vás v Praze!"

Nejistota, v kolik hodin máme přijít na snídani, byla zbytečná. V několika místnostech je prostře­no od sedmi ráno do jedenácti snad pro třicet lidí. „Je tu přes deset pokojů a pět koupelen a v každé jiné kachlíčky," hlásí mi dcera. Je osm třicet. Sedíme u stolu s třemi Američany hleda­jícími v okolí své dávné předky, s dvěma Němci vyprávějícími stá­le o své zemi, a s italskou rodi­nou, jejichž dvouletý Mario obdi­vuje chundelatého mourka a ne­chce snídat. „Už se vracíme," říká Ital, směje se, „jak přije­deme domů, hned se jdeme na­táhnout na pláž, vysušit se a ohřát."

Venku mží, ale za plným stolem je příjemně. Je tu výběr naplně­ných bachratých mís, menších misek a talířů a konvic. Ranní hodokvas. Každý sí nabírá, nalé­vá, jí, povídá a nespěchá. Anglic­ká snídaně je několikahodinový rituál. Mladý Smith ještě přináší talíře s opečenou slaninou, vejci, rajčaty a malými buřtíky. Tato část tradiční snídaně je však na ústupu pod tlakem propagace zdravé výživy. Nastupují obilky ochucené ořechy a sušeným ovo­cem s mlékem podobně jako ku­kuřičné lupínky a různé formy ovesné kaše. Další ostrovní po­jem je za námi a my s lítostí chápeme, že tento zvyk asi ne­zavedeme, neboť ráno není u nás na nic čas.

 

Bath

je dalším cílem. Již staří Ří­mané zde zapustili kořeny a ce­lému světu dokázali, že uměli žít i na dalekém severu v chlad­né Británii. Našli tu horké pod­zemní prameny a založili lázně, které svým vybavením a rozlohou ohromují dnešní návštěvníky. Hlavní Královský pramen v centru města přivádí na povrch přes milión litrů 46,5 °C teplé vody denně, která byla už pro Kelty a pak Římany posvátná. Římští stavitelé vybudovali v druhé po­lovině 1. století kolem lázní s lé­čivou minerální vodou soustavu chrámů a paláců v čele s chrá­mem Minervy. Za Keltů tu stál chrám bohyně Sulis. Chcete-li něco vidět z dávných dob římské Británie, musíte sestoupit do podzemí, šest metrů pod úroveň dnešních ulic Bathu. Procházíte kolem teplých a studených ba­zénů, saun, tureckých lázní, maséren. Byl tu dokonalý lázeňský obřad.

V tom nejlepším jsme zjistili, že manželka nemá kabelku s pa­sy a celou naší hotovostí, před­stavující letité úspory. Jediná šance, že ji zapomněla u paní Smithové. Nebylo ani na telefon, ale v první benzínové pumpě nám jej ochotně nabídli. „Neděkujte, i my se za chvíli můžeme dostat do trablů." Paní Smithová jako by na telefon čekala. „Jistě, vše je tady a v pořádku, při­jeďte."

Stmívá se. Za hodinu a půl bude notná tma a nám začíná být trapněji čím dále tím více. Je jasné, že noc opět strávíme na pozvání v Shrewtonu. Nedá se nic dělat, jako záměr to snad nevypadá, a v noci se už nic jiného hledat nedá.

„Pojďte dál a stan i spacáky ani nevybalujte. Lehněte si na­horu, je tam ještě jeden volný pokoj, tak o co jde. Dobrou noc." To byla její první slova, s kterými se nedalo polemizovat. Před sní­daní jsme raději ujeli a děkova­li jí z nastartovaného auta.

 

„Spěcháme do Devonu!“

Přesun do Národního parku Exmoor s 65 čtverečními mílemi vřesovišť přes dvě hrabství nás přesvědčil, že co vesnička, vesnička, to jiná architektura závislá na okol­ním zdroji stavebního materiálu. Jednou projíždíme oblastí domů hrázděných s rákosovou střechou, jindy z pískovcových bloků, z ci­hel nebo ze zvláštní kombinace cihel a štípaného pazourku, z kterého se stavěly v dávné minulosti tvrze a kostely. Kopce bývají holé, víc ovcí než stromů, cesta je úzká a kroutí se mezi ohradami a kamennými hradba­mi pozemků a pastvin.

Konečně vřesoviště. Mrholí. Mlha „hotový mlíko". Zakrslé pokroucené stromy a keře, kvetoucí koláče vřesu, ostřice, borůvky. Ohrady zmizely, ovce se pasou volně, kdo by je honil v močá­lech? Jejich tyrkysová a rudá označení září na dálku. Neztratí se. Mezi pahýly pichlavých keřů lze najít i kamenné pomníky s tajemnými znaky, svědky dávné keltské minulosti. Zatímco dartmoorská vřesoviště jsou divoká, zdejší jsou krásná.

Městečko Lynton nás vítá po­hádkovými chalupami rybářů, uličkou řemeslníků a především květinami. Visí v oknech, nad vchody, na sloupech a hlavně rostou v zahradách. Je to barev­ná orgie. Prudké sjezdy a ser­pentiny do údolí skal a silnička se zas vine nad útesy. Stěží tu projede jedno auto. Srdce chalu­páře zaplesá při pohledu na pobřežní stráně hustě porostlé břečťanem, azalkami, hortenziemi, konifery. Doslova tajuplný prales kouzelníka Merlina. Pobře­ží divoké, drsné.

„Tady určitě stála Hospoda Ja­majka," volají z útesů děti.

„Ta byla spíš na jižním pobře­ží, v Kanálu, u Lizard Point," odpovídá se smíchem jeden Angličan stoupající pěšinou vzhů­ru.

Přijala nás obrovská náruč mo­ře. Před námi je Bristolský záliv a na obzoru vidíme Wales. Žena prolézá skalami z cornwallského granitu a objevuje nové a nové skalničky. Na druhé straně, také pod námi, běhají po trávníku bělostně oblečení hráči nedělní­ho zápasu kriketu, který stále plní poslední stránky zdejších de­níků, ale pro Evropany je to nepochopitelná hra.

„Poslední hospoda v Devonu!" hlásí velká reklama využívající hranice s Cornwallem. Zahrady jako by tu byly ještě bohatší. Vlhko a mírná zima jim tu na­hrávají. Cesty stále úzké, spousta kempů a samoty o pár domech. To je západní výspa Anglie. Všich­ni nás směrují k bájnému hradu krále Artuše Tintagelu na rozekla­ném útesu. Základy hradeb jsou z římské doby z počátku letopoč­tu. Tehdy se místo jmenovalo Durocornovium. Hrad založil Reginald v 12. století, ale legendy o mocném mágovi Merlinovi, kte­rý zde na pláži našel malého Artuše, budoucího legendárního sjednotitele Anglie, spíš přitahují Angličany než suchá fakta.

 

Konec světa

Pobřežní cesta nás vede do Newguay, St. Ives, St. Isaac. Rybářské osady voní romantikou zákoutí přístavů i dálek, barev­ných šalup a úzkých uliček, kde se podává typická a hustá cornwallská smetana. V St. Isaaku právě ustoupilo moře. Kleslo o dobrých pět metrů. Lodě se na písku nachýlily na stranu a mořské dno se na pár hodin stalo odlehčujícím parkovištěm bez poplatků. Tehdy se tu kou­pali jen Češi. Pak začalo být vše poslední. Samozřejmě i „Po­slední hospoda v Anglii, další až za mořem". Z turistů je nej­víc domácích.

Jsme na Land´s End. Obchůd­ky mušlí, vodní zvěře, místní dřevořezbář — jediný stálý obyvatel, tu má i poslední farmu s posled­ním výběhem oslů, prasat a koz a příslušnými chlívky vytesanými ve skalách. Lidé posvátně našla­pují a snově se zahledí přes vlny na klesající Slunce. Tam dole pod útesy moře divoce naráží na skály, tady nahoře je klid a ti­cho. Nejblíže bliká červený ma­ják na skalisku před námi (1,5 míle), druhý je mírně vlevo na Vlčí skále (8 mil), další o ně­co dál a poslední je na Ostro­vech Scylly (28 mil). Zpáteční letenka stojí 30 liber, takže si to necháme napříště. Auta se pomalu vytrácejí. Zůstáváme sa­mi. Zaléháme mezi pichlavé bodláky, vřes a balvany. Jen hvězdy temné oblohy nad Kon­cem světa visí nad námi a ni­kdo široko daleko.