Atapana, přítel Yawalapitů

Jezdit za Indiány není už teď tak snadné jako za dob A. V. Friče počátkem století. Není to jen ta hrůzná, stále se zvyšující suma za letenku přes Velkou louži, ale v cestě stojí i samotné jihoamerické úřady, které uzavírají indiánská území. Jistě, na jedné straně je nutné Indiány chránit před záplavou senzacechtivých turistů a novinářů schopných čehokoliv, ale na druhé straně by měla být otevřena cesta vědcům a odborníkům studujícím indiánskou problematiku. Mí brazilští přátelé věc ujasnili: „K Indiánům se asi nedostaneš. Nevybral sis zrovna vhodnou dobu. Indiánská a amazonská otázka je nyní u nás nanejvýš choulostivá a cizinci nejsou příliš vítáni.“

Pravda. Svět bije na poplach. Vzni­kají nové mezinárodní organizace. Amazonské pralesy hoří. Indiáni a jejich kultura se mění a postupně mizí. Vražda Chico Mendosa, věhlasného bojovníka za životní práva seringeirů (sběračů přírodního latexu) i Indiánů, za ochranu amazonských pra­lesů, rozbouřila celý kulturní svět. Bra­zilská vláda však zahraniční pokusy o pomoc často připisuje snaze o in­ternacionalizaci tohoto území, což je samozřejmě hodnoceno jako vměšování do vnitřních záležitostí, a tak vše tvrdě odmítá. Fakt, že Světová banka pod tlakem ochránců přírody odmítla finan­covat projekt nové silnice ve federálním státě Acre, je brán jako omezování rozvoje země.

Druhá důležitá věc se stala letos v únoru v Altamiře ve státě Pará. Set­kali se zde náčelníci více než dvaceti kmenů, několik tisíc válečníků kmene Kayapó, představitelé Indiánů z USA, Kanady, Mexika, Peru a Venezuely, aby společně protestovali proti stavební ak­tivitě v pralesích, konkrétně proti pře­hradě Karara na dolním toku řeky Xingu. Měl jsem zde vynikající možnost seznámit se s proslulými náčelníky, pře­devším s Raonim, Payakanem, Davi Yanomamem a Megaronem. Posledně jmenovaný mne pozval na návštěvu Ná­rodního parku Xingu.

„Jsem sice ředitelem celého Xingu, který spravuje FUNAI (Národní indián­ská nadace), ale bude lepší mít dopo­ručení nějaké významnější osobnosti," řekl mi přitom.

Má přítelkyně Lycia z Ribeirao Prêta má sestřenici Glourinhu v Sao Paulu a ta má zase sestřenici Tereziu, jejíž bratranec je nejznámější brazilský zna­lec Indiánů Orlando Villas Boas. Můj obdiv k němu je nebetyčný. Osobní návštěva u něj mi získala jeho přízeň a zaručila vlídné zacházení v hlavním městě Brazílie na vedení FUNAI. „Jeď k Indiánům Yawalapiti. Náčelník Aritana mě má za svého děda. Pozdravuj ho." rozloučil se se mnou Orlando.

Byl jsem přijat prezidentem Národní indiánské nadace Iris Pedro de Oliveirou a za dva dny jsem získal povolení ke vstupu do oblasti. I tak to byly dny plné bojů s úředním šimlem. Nutnou součástí byl dotaz na Aritanu, zda sou­hlasí s mou návštěvou. Rádiové vlny z indiánské stanice Leonardo v centru horního Xingu a osobní kurýr z ves­nice Yawalapiti přinesli zprávu: „Pří­tel Orlando je i mým přítelem. Očeká­vám ho."

Představitel FUNAI Vitor mi předá­val „pas“ k Indiánům v pozoru. „Gra­tuluji ti, držíš rekord, obvyklý úřední postup schvalování trvá 30 až 60 dní."

Na letadlo FUNAI nemělo smysl če­kat. Mohlo by to trvat týdny. Vždy je někdo důležitější na řadě. Vyrazil jsem vozem. Yawalapiti mají štěstí. Žijí v horním Xingu, dosti vzdáleném od civilizace, od silnic a latifundií statká­řů. Střední Xingu se stanicí FUNAI v Diauarumu a hlavně dolní Xingu se stanicí v Igilancii, kde sídlí Raoni a Payakan, je na tom o mnoho hůř. Rao­ni začal svou kariéru před několika lety jako válečník v boji s dřevorubci zabírajícími jejich území. Osm bělochů bylo zabito.

Prvních tisíc kilometrů vedlo po sil­nici až do Canarana, posledního měs­tečka s pravidelným spojením se svě­tem. Dál mne potkávaly problémy le­tošního nekončícího dešťového období. Byl konec března, stále lilo, cesty po­řád nesjízdné. Jenže já musel k Indiánům. „Autem ani džípem neprojedeš," radili mi místní. „Musíš si najmout vel­ký náklaďák." Před polednem jsem ko­nečně dohodl únosnou cenu, i když po čase jsem se divil, že to řidič vůbec vzal. Nejeli jsme totiž cestou, tu jsem viděl málokdy. Jeli jsme „řekou“ s hlu­bokými tůněmi výmolů. Tato silnice byla pralesu vyrvaná před několika lety. Dře­vorubci a chovatelé dobytka se tlačí všude. Cesta byla smutná. Projížděli jsme doslova hřbitovem stromů. Oho­řelé kmeny trčely vzhůru jako mrtvé ru­ce, jako ubohé vykřičníky bývalé panenské přírody. Kola zvedala vlny pl­ných osm hodin. Voda často vnikala až do kabiny. Motor občas zakašlal a zhasl. Řidič nikdy nevěděl, zda se rozjede. Nikde ani živáčka. Jen někdy se před námi přebrodilo divoké prase nebo tapír. Když motor trucoval, slyšel jsem nádherné zvuky pralesa. „Řeka" se už leskla zapadajícím sluncem. Ne příliš povzbudivý terén. Za tmy jsme dojeli k osamělé usedlosti na břehu řeky Kuluene.

 

KULUENE

to jméno mi zní magicky a léta mne pronásleduje jako Machu Picchu, Xin­gu, Roraima nebo Acre. Vůně roman­tických dálek a dobrodružství, vůně ze­mě Indiánů. Horní tok Xingu je tradič­ní oblast Indiánů Kamayurá, Kuikuru, Meinaku, Waurá, Yawalapiti . .. Jejich jazyky jsou různé, zato kultura stejná. Na břehu Kuluene mne čeká velká ká­noe a Tunuli, mladší bratr Aritany. Pře­dávám mu první dar: 200 litrů benzínu.

„Jedeme?" ptá se Tunuli.

„Noční jízda?"

„Alespoň nebude horko, v sedm jsme na místě."

Je půlnoc. Měsíc září nad vodou, začíná noční chlad. Tunuli nahazuje motor a vyráží na plný plyn, který ne­ubral ani na chvíli po celou noc. Krčím se mezi sudy a bednami věcí, darů a zboží. Příď trčí vzhůru, voda stříká po stranách. Nohy za chvíli strnuly. Sedm hodin! Začíná třetí den cesty. Tunuli je na vodě jako doma. Dokonale zná vodní houštiny, zátočiny a vedlejší ra­mena. S radostí proráží křoviska a ani ho nenapadne upozornit na větve nebo nízké koruny stromů a palem. V pra­lese je každý zvyklý bojovat o svůj život sám. Životní chyby učí nejrychleji. Tak je to odmalička. Rozhodně žádná procházka růžovým sadem. A Tunuli umí. Rád se předvádí. Je prostě Indián.

„Jsme na Totoari," prohlašuje Tunuli o půl sedmé a v sedm přirážíme. Prud­ký sráz břehu nás vede k domkům, které postavil Orlando. Všude červená hlína a prach. „Aritana tě čeká v osa­dě." Jsou to asi tři kilometry. Slunce už pálí. Nad hlavou mi přeletěl párek ararů. V nízkém porostu mladého lesa něco zašustilo. Přede mnou je vesnice, devět vysokých velkých malok, obrov­ských chýší, jejichž střecha sahá až na zem. Žádná okna, jen malý vstupní otvor na každé straně elipsovitého pů­dorysu. Okamžitě poznávám Aritanu. Sí­la jeho osobnosti a přirozené inteli­gence vyzařuje na dálku.

„Jsem Aritana," říká rozvážným hla­sem, „budeš bydlet u mne.“ Znamená to v jeho maloce, kde žijí nejbližší pří­buzní náčelníka v počtu kolem pade­sáti. Každý má svůj prostor, kde má zavěšenou hamaku. „Pověs si síť vedle Tunuliho." Nějaký Indián hned hloubí jámu pro vysoký kůl na zavěšení hamaky. Neslyšel jsem však žádný rozkaz. Náčelník u Indiánů nerozkazuje a ani nesmí. To by brzy skončil. Projevuje jen svá přání, doporučení, a má-li přiroze­nou autoritu, někdo žádost vyplní.

Moje dětská houpací síť nevydržela. Spadl jsem a nabil si zadek. Vyvolalo to bouři smíchu. Indián se rád směje. Aniž chci, dělám první krok k sezná­mení. Aritana mi půjčuje svoji hamaku, širokou, tkanou a pohodlnou. Uklá­dám si věci ke stěně na zem.

Vyjít s Indiány není snadné. Rád bych mezi nimi vydržel déle než západoněmecká výprava před několika lety. Vysypali dary a druhý den je Indiáni poslali pryč. Indián je jako dítě, nesmí dostat věc najednou. Nepočítá se hod­nota darů, ale schopnost darovat, opakuji si své zkušenosti z uplynulých dvaceti let. Indián se musí udržovat v neustálé naději, že ještě něco dostane, stejně se chová i on.

„Aritano, zde jsou dary pro tvoje lidi, háčky na ryby, žiletky, mýdlo.“

„Přijď do domu mužů, tam je rozdělíme."

„A zde jsou dary pro tvůj dům, fazole, rýže, cukr, sladkosti.“

„Dobře,“ říká a předává vše svým dvěma ženám. „A ty? Co budeš jíst?“

„Jako vy.“

„Určitě? Jen beiju a ryby?“

 

DŮM MUŽŮ

Nízká chýše uprostřed osady je tabu pro ženy, jsou tam totiž uloženy posvát­né trumpety „jakuí", které nesmějí vi­dět. Je to vlastně jakýsi mužský klub. Zde se připravují na slavnosti, povídají si, baví se. Aritana přináší dary a předává je dalšímu náčelníkovi Waripiráovi.

Ten je spravedlivě dělí na hro­mádky. Pouze jeden z mužů nedostává nic. Uhádnete kdo? Samozřejmě Aritana. Indiánský náčelník přijímá všechny dary, ale vše rozdá. Osobní dar však musí přijmout. Ocelová dýka mizí v je­ho hromadě věcí.

Indián rád dostává dary. Indián však také rád dary dává.

„Máš ještě něco, Aritano?“ ptali se stále.

„To víš, že mám, jen počkej.“

Po týdnu jsem dostal indiánské jmé­no Atapana. Je to vlastně doslovný překlad jména Zelený. Indián však zná nejméně sedmnáct zelených barev a ta moje je list palmy „ata“.

„Máš hezké jméno,“ svěřila se mi mladá Indiánka odnaproti.

„Ty taky, Pajpualo,“ a dal jsem jí hrst korálků z Jablonexu. Hned zmi­zela do temnot své maloky, aby blýskavý poklad schovala. Na třetí den mi někdo zezadu přivázal na krk náhrdel­ník. Byla to asi Pajpualo.

„Je vyřezávaný z ořechu yawala, my jsme vlastně Lidé ořechu yawala," vy­světlil mi Aritana.

Soukromí zde neexistuje. Všichni jsou zvědaví, co dělá druhý a kam jde. Pou­ze neustálé příšeří v maloce vytváří trochu intimity. K večeru byla už tma a já dlouho narážel na sloupy, provazy, hrnce s vodou, než jsem si zvykl a chodil poslepu. Unaven celodenním výzkumem jejich života jsem vždy padl do hamaky a pozoroval indiánskou čer­nou hodinku. Před domem mužů se rozhořel strážní oheň, na kládu se po­sadili stařešinové a kouzelníci. Mladí muži postávali kolem nebo seděli na zemi. Šamani si zapálili dlouhé dout­níky. Hovor a smích a s ním i pleskání rukou po těle a zahánění komárů trvalo i hodiny. V maloce vyuzené věčně kou­řícím ohništěm není ani jeden moskyt. Je tu pohoda. Milenci švitoří nebo se milují v hamace, stará žena, nejstarší manželka Parú, Aritanova otce, ještě tká hamaku mezi dvěma kůly, jiní si vyprávějí historky. Občas padne i moje jméno, jinak nerozumím nic.

„Atapano, nestýská se ti po dětech a ženě?" ptá se portugalsky Ajusi, Ari­tanova nevlastní sestra. Každodenní spěch a nabitý program mi zahání po­dobné myšlenky, ale Indiáni velmi drží na rodinu a své děti. „Jak se jmenují?" pokračuje zvědavá Ajusi a všichni če­kají na odpověď. „Eva Atapana, Toto Atapana (Toto je kámen, tedy Petra) a Marko Atapana." Bouře smíchu. „Vši­chni jsou Atapana? Jak to?" Vysvětluji a staří asi pokyvují hlavami. Možná, že se jim to líbí. Tady má každý své jmé­no. „Ale ne jedno," zvolala Aritse.

Hlavní ohniště už dávno vyhaslo, zato malé rodinné ohýnky blikají z několika stran a mihotavě osvětlují hamaky. „Můj malý syn se jmenuje Tumi a až bude velký, dostane jméno dědy Parú. A ten ho zase ztratí," dodává. „A vezme si svoje další jméno z dětství, které dá mému dalšímu synovi Arihovi.“

Muži se vracejí z domu mužů. Jeden po druhém usíná (naštěstí Indiáni Yawalapiti chrápou málo), ale pár ohnišť svítí dlouho do noci. Staré ženy se pro­hrabávají řeřavými uhlíky a hledí do plamenů. Děti pokašlávají. Pětiletá Kuji má bolesti v bříšku. Budí se a vzlyká. Tuhle noc nikdo moc nenaspal, ale ani slovo protestu či vzteklé pohledy jedné rodiny proti druhé.

Kolem jedné ráno vstává Timayu, Ari­tanova druhá žena. Je hezká, ráda nosí zelený náhrdelník a maluje si tvář na červeno. Rozdmychává uhlíky a za plá­polání několika plamínků usedá k rá­mu. Hamaka jí doslova roste pod ruka­ma. Ráno se jí ptám, proč vstala tak časně. Timayu se jen usmívá, prostě se jí chtělo.

Po páté vybíhají z maloky děvčátka a ženy k řece s nádobami na hlavě. Kilometr cupitají tam a zpět, aby ostatní měli vodu. Začíná každodenní rituál hygieny, který se pravidelně dodržuje. Indián voní čistotou. Třikrát denně se myje a plave v průzračné vodě Totoari. Těžko by zvládl jízdu v zapoceném metru či ranní tramvaji. S chutí se potápím a plnými doušky piji. V maloce už pras­ká oheň a Timayu peče placky. Ty její mám nejraději. Hliněná pánev je rozpálená. Houpu se v síti. Timayu na­bírá mouku z koše, sype ji na pánev a uhlazuje. Po chvíli placku přehazuje a opéká z druhé strany. „Beiju“ má kolem jednoho a půl metru v průmě­ru, ale nikdy se jí v ruce neroztrhne. Když dopeče denní dávku, sesbírá „bei­ju“ z rohože na zemi a všem roznáší. Teplá, křupavá „beiju“ je nejlepší. Zpra­vidla je to celá snídaně. A voda. Ně­kdy zbyde něco z večeře.

Parú byl včera na lovu. Yawalapiti jsou rybáři a zvěř loví výjimečně, a to jen opice a ptáky. Obě ulovené opice včera rychle zmizely v žaludku jeho ro­diny. Posteskl jsem si.

„Atapana jí také opice?“ zeptal se Parú nešťastně.

„Samozřejmě,“ říkám, jako by se jed­nalo o svíčkovou na smetaně.

Parú někde vyhrabal zbytek opeče­ného masa i s chlupatou spálenou kůží. Chutná jako zajíc. Chlupy plivám na zem. Raději mám pečené ryby.

 

RYBOLOV

Waripirá mne zve na zítřek na lov ryb. Chodí se brzy zrána. V půl šesté jsem v jeho maloce, ale on je ještě v hamace.

„Atapano, dnes ne. Až zítra,“ říká ospale. Je mi to jasné. Na druhý den se celý výstup opakuje. Možná měl špatný sen a pak by výprava byla zcela zbytečná, neúspěšná. Lepší zů­stat pěkně doma. Na další den se start vydařil. Jde s námi i tříletý Walamatiu a šestiletá Kunapo s nádobou manio­kové hmoty. Strava na celý den.

„Jdu hledat loď, počkejte u břehu.“ Za chvíli se Waripirá vrací. „Loď není. Někdo s ní už odjel.“ Vracíme se. Vše se zdařilo až příští jitro. Pádluji mezi tisíci ostrůvky zatopeného palmového háje. Slunce žhne. Skáču do vody. Děti sbírají z hladiny plody rostliny burití. Jsou výživné, ale bez chuti. Z burití se kroutí provázky na hamaky, štípají se loubky na košíky. Vracíme se s dvaceti rybami.

„To je málo," říká náčelník. „Stále je hodně vody.“ Cestou rozdává všem, koho potkáme, a proto raději uhýbá na malou pěšinku v lese, která vede k zad­nímu vchodu maloky. Staří stále ještě loví lukem a šípy. Čekají s napjatou tětivou nad vodou, zatímco prsty nohou ovládají jakýsi bič s dlouhým prováz­kem, na jehož konci je vosková koule podobná ovoci burití. Tlučou s ní o hla­dinu, a protože ryby ovoce milují, bývá lovec úspěšný. Strefit se šípem je už samozřejmost.

„Nejvíc mi chutná piraňa,“ říkám Jokaovi, otci Pajpualo.

„Máš pravdu, ale červená piraňa je ještě lepší.“

Jakao rád vypráví o svém mládí, o zvycích a obřadech. Je i vynikající řemeslník. Každý si tu vše vyrábí sám. Jokao mi dělá šípy, ukazuje výrobu opeření, péřových náušnic, vřetena na předení, ale i výrobu potašové soli z vodních rostlin.

„Jokao, jak se přede?“

„Pajpualo, pojď to Atapanovi uká­zat.“ Nahá dívka jen s jedním tenoun­kým provázkem kolem beder vezme cho­máč bavlny, nasliní palec a nit rostou­cí z prstů navíjí na roztočené vřeteno. Za chvíli ji to přestane bavit. Indián není v práci trpělivý. Má rád změnu. Odcházím do vedlejší maloky. Tuhó Pese mi plete košík. Už dlouho, skoro měsíc. Mezitím začal další košíky, šípy a luky. To už mne psi neočichávají a děti na mne nekřičí. Chodím jako oni, tedy jak mne napadne. Vliv civilizace Indiánům přinesl náš oděv, ale naštěstí nevytlačil jejich. Tuhó Pese je Kuikuru, sem se přiženil a neumí ani slovo por­tugalsky. Stará generace umí jen in­diánské řeči, ale zato dvě i tři. Aritana umí devět. Tuhó Pese mne bere za rameno a jeho syn říká, že mne chce namalovat.

Bere kouli rudého urukú, máčí ruce v oleji piquí a za chvíli je ze mne rudý Indián i s rudými vlasy. V mé maloce se seběhla děvčata: „Kdo tě tak pěkně nomaloval? Teď vypadáš konečně hez­ky. Jsi jako my.“

Už dlouho nebyly ryby, jen placky. Stále odmítám jíst „bělošské" fazole a rýži. Líbí se jim to. I moje dary, kte­ré mám pořád ukryty v ranci. Daruji a získávám. Atlatl-vrhač oštěpů, sedač­ku ve tvaru supa urubú, keramické ná­doby, rohože, péřové ozdoby ramen, řehtačky na nohy, luky a šípy, kouzel­nické doutníky . . . Bedny se plní.

„Urukú zmizí za pár dní, já tě namaluju černomodrým ženipapo,“ nabí­zí mi Ajupu. Je z kmene Kamayurá. Kresba trvala hodinu. Pomaloval mi ce­lé tělo složitou soustavou rybích orna­mentů. Vydržely čtrnáct dní.

 

JSI MŮJ SYN,

prohlásila jeho tchyně Ajrika. Stará žena mne objala a poplácala po zá­dech. Nepolíbila mne, Indiáni se ne­líbají. Stařena se stala mou matkou a od toho okamžiku jsem byl člen její rodiny. Tak to mezi Indiány chodí. Dal jsem jí dar a kdykoliv jsem od ní dostal jídlo. Její muž Gunitze je kouzelník. Měl jsem štěstí. Mohl jsem pozorovat jeho noční kouzlení a léčení. Vysával tělo pacienta, chrčel, supěl, potil se námahou svého výkonu a pak mi hr­dě ukázal, co vysál z těla nemocného. Gunitze zhluboka vdechoval kouř a nemocného v hamace vykuřoval. Kouřem zaháněl zlo, které držel v ruce a pak zašlapával a ničil. Dlouhé cigáro po­malu ubývalo; muselo vystačit na celou hodinu léčby. Gunitze byl vždy zalitý potem a zcela vyčerpaný. Svůj honorář (silonové nitě, pásy skleněných kuliček) si zcela zasloužil. Někdy byl i úspěš­ný. Nepatří sice mezi kouzelnické špič­ky Xingu, ale přesto dítě Tunuliho přestalo v tu noc křičet.

Celý měsíc mého pobytu byl vlastně smutek. Zemřel bratr nejmocnějšího kouzelníka Xingu Takumy z osady Kamayurá. Všichni nepřátelé se před ním třesou. Dokázal už spoustu zvláštních činů. Horní Xingu je příbuzensky propo­jené, a proto všichni ctí jeho smutek. Nemalují se, netančí. Jednou přišly i za Aritanou plačky. I on je příbuzný Taku­my. Sedly si na bobek, řvaly a ronily slzy. Aritana jim pak zaplatil v nožích, hrncích a náhrdelnících. Plačky jako dar přinesly kobylky. To bylo radosti! Timayu je v hrnci utopila, Kajndolo, druhá žena Tunuliho z kmene Suyá roz­dělala oheň a kobylky opekla.

„Atapano, rychle, nebudou!“ Tajně jsem ulomil křídla, aby mne snad ne­škrábala v krku, a zajedl plackou „bei­ju“. Nebylo to špatné. Jedl jsem dál.

„Atapano, chce s tebou mluvit Takuma," řekl mi jednou Aritana. Doslova se mi zatajil dech. Netušil jsem, že ho někdy spatřím. Kouzelníci zrovna ne­oplývají srdečností vůči bělochům. První otázka doma, v Praze, byla, co jsem si vzal na sebe. „Co, no přece nic.“ Nevím proč, ale Takuma si mne oblíbil. Vyprávěl mi o svém životě, jak se stal kouzelníkem, co vše musel prodělat a co dokázal. Nakonec mi nabídl, že mne vezme do učení.

„Nejméně však čtyři měsíce, a je to kruté.“ On sám žil na pomezí života a smrti řadu měsíců. Utrpení, fyzické vy­čerpání, půsty, bolest, to je indiánská cesta k poznání lidského ducha a pří­rody. Chtěl jsem se mu trochu pochlu­bit, že už jsem prošel krvavým rituálem, ale všechno už věděl. „Věděl jsem pře­dem, že vůbec do Xingu přijedeš. Če­kal jsem tě. Gunitze ti na tvé požádání rozdrásal a rozřezal kůži rukou.“

„Ano, vím, že to děláte už malým dě­tem, aby si zvykly na bolest, aby se jim zpevňovala kůže, aby mizela úna­va.“

„Děláme si to i my, když jsme na cestách unaveni, vypouštíme špatnou krev. Každý muž má s sebou třicet ry­bích zubů ostrých jako jehly, zasaze­ných v držadle.“

Gunitze pak sebral ze země pár listů byliny, rozmělnil v dlani a špinavou zelenou šťávou mi potřel zkrvavené paže. V tom okamžiku přestala krev téci, do večera jsem měl strupy a pak jen jizvy.

Takuma ukončil smutek.

Indiáni horního Xingu výskají radostí a běží do lesa.

„Atapano, jdeme kácet stromy, pojď,“ volají sborem. Cítím to jako poslední vyznamenání. Berou mne za svého. Za­číná pohřební rituál kuarup a nemám být pouze svědkem, návštěvníkem, ale především aktivním účastníkem. Kácíme stromy, posvátné kmeny s tvrdým dře­vem, a vlečeme je k osadě Kamayurá. Brzy zrána se malujeme a zdobíme. Černý popel a rudé urukú, vzor hada sucuri na zádech, popel ve tváři a po těle, náhrdelník, břišní pás z hle­mýžďů a z bavlněných nití. Aritana roz­dává ozdoby. Škoda, že si nemohu vzít náušnice. Bereme klády na ramena a houpavým krokem vtancováváme do středu osady. Podupáváme kruhem před domem mužů, kolem pohřebiště. Všichni nás pozorují. I Takuma. Shazu­jeme kmeny a začínáme je sekat na malé špalky. Práce na několik hodin. Symbolizují nesmrtelné předky z dob praotce a stvořitele lidí Mavutsima. Takuma vyměřuje dům mrtvého. Jde o kaž­dý centimetr. A přitom se pijí litry žlutavého nápoje z ovoce piquí, připomí­najícího zkaženou smrdutou kaši. Však také hnila půl roku v koši pod vodou.

Vyrývám pruh hlíny domu mrtvého, zasazujeme špalky a stahujeme je liá­nou. Takuma sedí uprostřed, přijímá plačky projevy soustrasti. Slavný cere­moniál kuarup bude pokračovat v září.

„Zvu tě, Atapano, jsi první běloch,“ říká Takuma. Je mi krutě. Mohl bych natočit unikátní dokument, o kterém sní mnohý producent, ale musím domů. Ta­kuma nechápe, že mi končí doložka a brazilské vízum. „Čeká mne rodina, děti budou mít prázdniny, Takumo. A pak mám už letenku a ta stála tolik pásů skleněných korálků, že by zaplnily celou tvou osadu.“ To Takuma bral.

„Takže příště, ale určitě. Víš, že Atapana má do Xingu otevřené dveře.“

Na letišti stanice Leonardo přistálo letadlo Bandeirante. Odváželo náčelní­ky a jejich rodiny na jednání s pre­zidentem FUNAI a nemocné. Nastu­pují podle důležitosti, kapitán přísně počítá váhu i osoby. „Jen deset lidí a celkem 750 kilogramů. Letiště v Sap Félix je bahnité, víc nemohu.“ Jsem jedenáctý s pěti zavazadly. Beznadějně se dívám na Tunuliho. S bednami se těžko cestuje džunglí. Tunuli ukazuje na otevřený nákladní prostor v ocasu. Kapitán stojí u kabiny s křídlem. V oka­mžiku jsou bedny uvnitř a já za nimi.

Krčím se za křeslem, Tunuli zabouchl poklop. Startujeme. Kouzelníci mi asi drželi palce.