Očima Brazilce

Reportáž z Paraguaye po Stroessnerově pádu

Předně nejsem Brazilec ani náho­dou, ale půlroční třiatřicetitisícikilometrový vandr po všech státech Brazilské federace (přiznám, že mi­mo Amapá) mi dovolil nahlédnout nejen do názorové kuchyně chu­dých, bohatých, řidičů, rolníků, zlatokopů i princezny Christiny v císařském Petropolisu nad Riem, ale také sesterských států Jižní Ameriky, mezi nimiž má výsadní postavení právě Paraguay.

 

Jel jsem za amazonskými Indiány, ti však nežijí ve vzduchoprázdnu, ale v Brazílii, a poznávat tuto ob­rovskou zemi bez paraguayských souvislostí je neodpustitelné. Název Paraguay mi tajně zněl v uších, když jsem přistál na saopaulském letišti u města Campinas. Byl leden 1989. Zakázané ovo­ce nejvíce láká, ale pro jistotu, abych nepřišel o Brazílii, jsem si cestu do Asunciónu naplánoval až po akcích v Amazonii. Každý den poznávání brazilské skutečnosti mne přesvědčoval, že Paraguay nemůže bez Brazílie existovat. Stále jsem narážel na nové a nové informace povětšinou z oblasti ne­legálních činností. Mnohdy se mi však zdálo, že tu nezákonnost (v evropském slova smyslu) vidím asi příliš úzkoprse. I když ani já si nezadám — upřímně, kdo ne? —, ale jsem prostě Evropan. Valná většina má na to v Brazílii a v Paraguayi zřejmě jiný, tedy neevrop­ský názor. Kontraband, pašeráctví všeho druhu kvete na všech stra­nách a ve všech formách a patří již k téměř počestnému zaměstnání. A pochopitelně výnosnému. Vše v pohodě a v klidu. Jména těch nejvyšších jsou totiž tajemstvím. Veřejným. Teprve po převratech vše vypluje na povrch. A tak se má­lokdy stane, že někoho „čapnou" in flagranti, a asi už vůbec nedojde k odpykávání trestu, nemluvě o vězení. Od toho jsou přece advo­káti a ti umí zaretušovat věci ji­ných, silnějších kalibrů.

 

Pašeráctví je výnosné

Je to tak, ale stejně to na mne dě­lalo divný dojem. Zboží se vozí sem a tam, z jedné strany hranic na druhou a zase zpět, a pořád na tom vydělává spousta lidí. Vyho­vuje to mnoha lidem a hlavně těm nejvyšším a nejmocnějším, proti kterým je policie už dávno bez­mocná. Ono totiž vyjde nějaké to procento i na ni. Tak vlastně o co jde? Všichni jsou spokojeni, i ku­pující strana dostává věci laciněji. Výnosný obchod pololegálních in­stitucí, gangů, odčerpává zdroje státu, a ten chudne.

Všichni vědí, že v Brazílii se kra­dou auta a pašují do Paraguaye. Je to historie stará dvacet let. Brazilci mohou své santany, escorty a monzy nacházet na druhé straně řeky Paraguay (ale je jim to málo platné, to už mají paraguayské po­znávací značky), kam je dostávají pašeráci vory nebo i po suchých přechodech. Dodnes je jich již přes dvě stě tisíc! Vytvořily se pevné společnosti: Zloději v Brazílii, pašeráci na hranicích a obchodníci v Asunciónu. Na paraguayské cel­nici mladí 16 až 17letí vojáci para­guayské armády, zvaní „tarrachis", pouštějí kradená auta jen známým skupinám pašeráků či jejich pistolníků. Za každé auto do­stávají kolem deseti dolarů.

Ani řidič kamiónu nemá zrovna záviděníhodné povolání. Vydělá sice dost, ale často celý kamión jedno­duše zmizí a řidiče pak najdou v příkopu nebo v blízké řece. Do Paraguaye se propašuje celý kami­ón i s nákladem. Paraguay nevyrá­bí žádná auta, je to zbytečné, má jich i tak dostatek.

 

Cena za mír

Pašuje se všechno, včetně kukuři­ce, sóji, kávy, cukru, elektroniky, živých i mrtvých zvířat, drog, zbra­ní. Paraguayské výnosy naplní při­nejmenším 80 000 žoků kávy, ale země exportuje 1,2 miliónu žoků. Rozdělená města jsou středem kontrabandu. Ponta Pora drží pri­mát. Obchod či pražírna má výlo­hu s firmou v Brazílii a sklady v zad­ních místnostech už v Paraguayi. Nikdo na ně nemůže. To se pak dě­lají kšefty! Vše putuje do Asunció­nu, kde brazilské výrobky získávají novou ambaláž a jako „Producto Paraguayo" směřují do USA, Evro­py i Asie. Jak je vidět, i bez práce jsou koláče.

Nejen milovníka přírody, ale každého trochu rozumně myslící­ho člověka rozběsní obchod s kůžemi kajmanů „jacaré", hadů a kočkovitých šelem, s papoušky arary, opicemi. I když je v Brazílii zakázáno vyvážet cokoliv z domá­cí fauny, obchodníci mají své ces­ty, jak zboží získat. Kožky zvěře směřují přes uplacené hranice opět do Asunciónu, ke společnos­ti, která jim dodá falešné doklady na legální cestu do USA, Švýcar­ska, NSR, Japonska a Francie. Roční kontraband z Brazílie přesa­huje už položku dvou miliónů kůží „jacaré" a milióny kožek dalších zvířat ročně.

Je logické, že kontraband tako­vých rozměrů má své ochránce na vysokých místech Paraguaye. Vzpomněl jsem si na lakonické vy­světlení velkého vůdce, nejvyššího šéfa, nejvyššího velitele, prvního sportovce země i prvního dělníka celého národa, generála dona Alfreda Stroessnera: „Pašeráctví? Toť cena za mír." Os­tatně mírem se synek bavorského sládka oháněl celých třicet pět uplynulých let. Avšak dostane se i na obyčejné lidi. Každý si může v rodinných rozměrech zapašovat například na čilém přechodu Foz do Iguacu-Puerto Stroessner. Most přátelství klenoucí se vyso­ko nad řekou Paraná by mohl vy­právět. Tisíce lidí denně přecháze­jí sem a tam s plnými taškami, pyt­li, bednami, přejíždějí naložená auta, autobusy, kamióny. Je to však jen drobotina.

„Většina z nás tam jezdí nakupo­vat. Hlavně elektroniku, fotoapa­ráty, videa, gramofonové desky, kožené zboží, ale bývaly časy, kdy Paraguayci měli vše ještě laci­nější," vypráví mi přítel Ruy v Sao Paulu. „Ceny jsou ještě teď až o třetinu nižší."

„A co váš Manaus," namítám.

„Nákup se prodraží cenou letenky, Paraguay je bližší. Třeba moje rolexky. Vyrábíme je v licenci v Manausu, ale já je koupil v Puerto Stroessner, kam je výhodně pro­pašovali obchodníci. A pořád se mi to vyplatí, než je koupit zde." Asi někde tady začínají spletité cesty sesterských ekonomik.

 

Střídání stráží

Bylo to v sobotu třetího února. Se­děl jsem před televizí po úmorném předkarnevalovém dnu v Salvado­ru. Televizní zprávy jsou zde vždy dramatické a vzrušující jako krimi nebo horror. Stále je dostatek tra­gédií. „Spíš přebytek," podotkl Jorge Amadeo mladší, „kdyby se do zpráv měly vejít všechny, trvaly by celých dvacet čtyři hodin." Na tuto dramatickou zprávu však netrpělivě čekalo více než 3,5 milió­nu obyvatel Paraguaye a hlavně 1,7 miliónu Paraguayců žijících v exilu a vlastně celý kulturní svět. „Stressner padl!" Hltal jsem každou větu. Andrés Rodrigues, muž číslo dvě bývalé diktatury a od roku 1961 velitel nejsilnější paraguayské jednotky, 1. armády obrněné kavalérie, sesadil vojen­skou mocí šestasedmdesátiletého diktátora, otce svého zetě. Nej­větší bitva se odehrála před prezi­dentským palácem a nedalekým sídlem městské policie. „Tři sta mrtvých. Stroessner byl donucen podepsat demisi a je vyhoštěn." Odlétá do Brazílie doprovázen nejbližší rodinou, ale na letiště ho vy­provází budoucí prezident A. Ro­drigues. Vždyť to jsou přece pří­buzní, ne? Jeho dcera Martha si vzala za muže mladého Alfreda Stroessnera. A proč do Brazílie? Vždyť to byla a je sesterská země a bez ohledu na množství protestů má zde exprezident řadu vlivných přátel, guvernérů, senátorů, pod­nikatelů. Nakonec to byl i on, kdo podpořil výstavbu obří přehrady Itaipu jako společné dílo, z které­ho Brazílie bere 98 % energie! Nebude ohroženo dokončení díla? I takové padaly dotazy.

Proč mocný vůdce prohrál? Co je moc, je příliš, a jeho záměr předat moc synovi se začal mnohým za­jídat. Starý pán penzionoval loni přes osmdesát generálů, jen aby se jeho Alfredo, coby plukovník le­tectva, stal služebně nejstarší a tak mohl získat všechny ambice na diktátorské žezlo. Osmihodinový vítězný boj o palác na břehu ře­ky Paraguay byl odpovědí gene­rála Rodriguese. Stráž v bíločervených uniformách palác neudržela a Alfredo plný vzteku musel s ot­cem do dvanácti hodin opustit ze­mi.

Rodrigues vyhlásil novou cestu země k svobodě a demokracii, k dodržování lidských práv. Povo­lil opoziční strany a tisk. Vylepují se plakáty s jeho fotografií a hesly. Staré se strhaly, ale známí Brazilci i vážení komentátoři, zprvu zdrženliví, hodnotí situaci stříd­mě: „Vše půjde stejnou cestou. Vždyť Rodrigues jel přece ve všem jako Stroessner." Tedy i v kontrabandu. Mocná severoamerická DEA, bojující proti drogám na ce­lém světě, nekompromisně ovliv­nila záporné stanovisko minister­stva zahraničí USA k žádosti Stro­essnera o azyl. Mimochodem úředník DEA v Asunciónu odhadu­je roční produkci marihuany („maconha") na tři milióny tun v ceně 60 miliónů dolarů.

V televizi běží záznam rozhovoru s generálem Stroessnerem před posledními volbami v roce 1988: „Už jste kandidoval pětkrát, pro­miňte, šestkrát na prezidenta. Hodláte, pane prezidente, kandi­dovat ještě jednou?" Generál se­děl v pohodlné židli, problémy se zdravím byly očividné, a s beze­lstným úsměvem lidumila prohlá­sil: „Na to je třeba, abyste se ze­ptal lidu." Přešel mi mráz po zá­dech. Říci lze zřejmě všechno.

Statisíce Paraguayců se chystají k návratu z exilu. Jaký bude Rodrigues, však nikdo neví. Slíbil agrár­ní reformu, potrestat viníky násilí, zničit kontraband a korupci, od­stranit nezaměstnanost, moderni­zovat zemi. Hotová přestavba Pa­raguaye, avšak příliš mnoho úkolů velké ráže.

Byl to blesk z čistého nebe? Ale kdepak! I mezi obyčejným lidem běžela šuškanda a zasvěcení pašeráčtí bossové věděli už loni o blížícím se pádu nejdelší tyranie amerického kontinentu. Tehdy se Stroessner pro nemoc uchýlil do ústraní a po měsíce nevycházel na veřejnost. Dokonce nebyl ani na tradičních oslavách již 101. výročí založení strany Colorado, což se hodnotilo, jako kdyby se svého času Stalin nezúčastnil listopado­vé přehlídky na Rudém náměstí. Téměř všech dvě stě „podnikate­lů" rozmístěných podél paragu­ayských hranic se státem Paraná a Mato Grosso do Sul je napojeno na A. Rodriguese, který před nimi neskrýval nelibost nad vzestupem mladého Alfreda.

Po palácovém převratu začala i čistka a změny v kontrabandu. Rodrigues omezil počet „podnikate­lů" a kmotrů mezi ministry a gene­rály. Zisky se tím zvýšily a kdo ne­zachytil nový proud, nové linie a trasy, zaváhal. Nové karty byly rozdány. Tradiční trasa Dourados (jih Mato Grossa do Sul) — Ponta Pora, po které se přepravovala ká­va ze severu, se změnila na Doura­dos - Salta del Guayrá, jež se sta­la novým střediskem pašeráckých operací. Druhá trasa vede ze se­verní Paraná (Londrina, Maringá) do uruguayského přístavu Porto de Nueva Palmira, kterého používá Paraguay pro svůj vývoz jako bra­zilského Paranaguá. Zde si pašeráci vyloženě ulehčili práci a náklady na převoz zboží do Asunciónu zce­la odbourali s tím, že zboží v pří­stavech rovnou deklarují jako para­guayské.

Nový pořádek a omezení organi­zace kontrabandu nepřežili všich­ni. Velký boss a překupník krade­ných aut Yusefa Ernesto Gardeman, Brazilec žijící osm let v paraguayském exilu, se stal brzy milio­nářem. Byl však 11. února zabit i se svou ženou a psem v Salto pašerá­kem z vlastní bandy Paulem Robetem a ten byl zase podle všech pravidel zabit paraguayskou poli­cií, čímž akce skončila. Majetek Gardemana zdědil jeho syn: pět letadel, motel, pastviny s dobyt­kem a čtyři sta pistolníků. Salto je nyní v rukou Antonia Vierzi zvané­ho Dezinho. Tudy proudí do Brazí­lie stáda dobytka, dřevo a mari­huana, ale i malárie a žlutá ho­rečka. Stát Paraná má o problém víc, s těmito nemocemi se tu roz­loučili už před mnoha lety.

Stroessner se nejdříve usadil jako turista v městečku Itumbira v Goiás na haciendě svých přátel. Po­zději se přesunul do své haciendy v Guaratubě na pobřeží státu Para­ná. To již získal statut politického exulanta. Tehdy v březnu jsem s nadějí vstoupil na paraguajský konzulát v Sao Paulu a požádal o vízum. Byl jsem však odbyt. „Ne­máme diplomatické vztahy, takže do Paraguaye vás nemůžeme pus­tit."

 

Itaipu – Zpívající kameny

Koncem června jsem odjel na jih. Začala zima. I Stroessnerovi byla zima. Přesunul se z Paraná více na sever, do Brazílie poblíž Lago Sul nedaleko argentinského velvysla­nectví. Já jsem se chystal nelegál­ně poprvé překročit paraguayské hranice v podzemí Itaipu nedaleko vodopádů Iguacu, které neleží, jak se rádo píše, na trojmezí Argenti­ny, Brazílie a Paraguaye, ale pouze mezi prvními dvěma státy. Turis­tický slogan zní pěkně, ale Velká voda Iguacu (v guaraní) to nepotřebuje. I tak je nádherně pod du­hovou tříští, která se věčně zvedá kolem Ďáblova chřtánu.

Itaipu je bezkonkurenčně nejvyšší přehradou ve všech ohledech. I zde se zvedá duhová tříšť, ale ko­lem není kouzelná tropická vege­tace džungle s ptáky, motýly a nosály, kteří doslova žebrají o paml­sky. Přehrada znamená vždy zničení či v nejlepším znásilňování přírody. I sem jezdí turisté. Návštěvníky brazilsko-paraguayské firmy Itaipu Binacional čeká moderní přijímací budova s barev­nými rozkresy a řezy přehrady i historií první brazilské přehrady v Juiz de Fora z roku 1889. Film v promítací síni vás seznámí se stavbou, záchranou zvířat i přesu­ny lidí. Postrádal jsem jedno, ale­spoň zmínku o Indiánech, kteří zde žili. Malý autobus proveze turisty stále pulsující stavbou. Pro mne to bylo málo. Dostal jsem vlastního průvodce, mladého brazilského Japonce Carlose Kosekiho, řidiče s autem a neomezený čas.

„Pracovalo zde na 40 000 lidí, i to je světový rekord, hráz je vysoká 225 metrů, zhltla betonu jako dvě stě stadiónů Maracaná, průměr ro­torů je 22,5 metru (montéři se tam při pohledu z výšky motají jako mravenci), 18 turbín bude vyrábět 12 000 MW (pro srovnání: Krasnojarsk 6000 Mw; Grand Coules 6500 MW), poslední turbíny budou do­končeny v roce 1991 a tahle mamutí přehrada zatopila relativně málo půdy. Pouze 1300 km čtve­rečních.“ Carlos tuší, co mne bude zajímat, ekologická hlediska jsou na vrcholu zájmu veřejnosti na ce­lém světě.

„Ve filmu mi chyběli Indiáni," pře­vádím řeč na ještě ožehavější té­ma.

„Společnost vyvlastnila majetky 40 000 lidí v letech 1978 až 80. Všichni si za peníze koupili nové pozemky. Bohužel jsme zatopili i vodopády Salto das Sete Quedas 150 kilometrů proti proudu, což nám ochránci přírody zazlívají. A Indiáni? Bylo jich dvě stě. Zajisti­li jsme jim třikrát větší území, než měli…“

„Dobře, ale Indián, jak víš, se ne­rad stěhuje a je úzce vázán na svou rodnou hroudu."

„Jenže tihle Guaraní byli už řádně civilizovaní a pěkně prohnaní. Za vyfocení žádali dva dolary.“

„Divíš se? To jsme je naučili."

„Jistě, ale to už není problém pře­hrady. Navíc jsme ještě přehradili cestu rybám, které se pravidelně pluly k vodopádům vytírat. Nyní se rozmnožují pod hrází, kde jsme zakázali rybolov. Všechny vedlejší vesnice získaly nové školy, ne­mocnice, mosty, silnice. Po dokončení tu bude pět tisíc zaměst­nanců, závodní jídelny, nemoc­nice, školky pro děti..."

To už jsme v nitru hráze. Osobním výtahem sjíždíme na 108. metr na úroveň generátorů. Právě se jeden montuje. Má 1860 tun. Každá Francisova turbína má výkon 700 MW. Každé dvě turbíny mají vlastní sál kontroly a všechny dohromady mají společný velín, zvaný akvárium, na 135. metru. Levá polovina je brazilská, pravá paraguayská. Hranice pochopitelně nikdo nere­spektuje, ale je tu symbolicky vy­značena mosazným proužkem v podlaze. Stojím před točícím se ocelovým dříkem osy. Dole hučí zkrocená voda, nahoře se točí ge­nerátor. Vše má příjemnou zele­nou a oranžovou barvu.

„Tady můžeš přecházet hranice podle libosti“ naráží Carlos, ne­boť ví, že našinec potřebuje k vstupu na druhou stranu vízum.

„Díky za zkušenost, zkusím si to zítra zopakovat na denním svět­le."