Bájné Gran Paytití nalezeno?

Gran Paytití patří do stejné kategorie jako El Dorado, Llanganati či Machu Picchu, do kategorie legend, záhad a tajemství Jižní Ameriky, ale také reálné pravdy. Všechny základní informace o existenci těchto míst pocházejí ze záznamů prvních španělských kronikářů a později i misionářů, kteří nejvíc přišli do styku s Indiány, s jejich tradicemi i způsobem života. Na základě těchto „legend" bylo objeveno, ne však ve vysněné formě, skutečné El Dorado na kolumbijském jezeře Guatavita, kde bývalo zvykem, že indiánský náčelník a zároveň velekněz byl během nástupního ceremoniálu pozlacen (el dorado — pozlacený) a rituálně vykoupán a omyt v jezeře za hojného obětování zlatých předmětů, které zmizely po dlouhá staletí v hlubinách horského jezera.

 

Legendy vábily desítky výprav i za největším pokladem světa v po­hoří východních And, v Llanganati, který byl zčásti objeven už koncem minulého století. Historické a kronikářské zprávy hovoří o nákladu žlutého kovu na hřbetech dvaceti ti­síc lam a tisíců Indiánů, kteří stovky tun zlata ve formě nádob, sošek a jiných předmětů uvrhli do předem při­pravených přírodních úkrytů po uškr­cení posledního Inky Atawalpy. V roce 1911 objevil Hiram Bingham Machu Picchu, incké město dosud žijící v le­gendách a vzpomínkách Indiánů.

O Gran Paytití se však ve vědec­kých kruzích hovořilo vždy jako o úpl­ném výmyslu, což ovšem nebránilo vý­pravám z celého světa, aby toto město hledaly někde na východ od pohoří And. Gran Paytití mělo být posledním útočištěm a hlavním městem obyvatel incké říše Tawantinsuyu, zejména Kečuánců. Zlata v Gran Paytití bylo prý tolik, že jím byly dlážděny i ulice.

Už sám původ Inků je záhadný. Byla to nepatrná skupina, která se objevila na peruánském Altiplanu a podrobila si etnickou skupinu Kečua. Inkové pře­jali kečuánštinu za oficiální jazyk nově založené říše, kde se jejich rody staly vládnoucí třídou složité hierarchie stát­ního systému.

Někteří odborníci hledají kolébku In­ků také někde na východ od And, smě­rem k Amazonské nížině. Jedna z částí říše Tawantinsuyu, východní čtvrtina, se nazývala Antisuyu. Žili zde a do­dnes žijí pralesní Indiáni Mačiguengové, jimž Inkové říkali Anti. Není nezajímavé, že slavné Machu Picchu leží přesně v téže oblasti. Že by se Inkové v době největšího nebezpečí opravdu vraceli a ukrývali ve svých bývalých domovech?

Ale co Gran Paytití? Někteří je hle­dají až v Paraguayi, Bolívii nebo Brazílii, ale nejčastěji v Peru. Našel jsem je i na jedné ze starých map s chyb­ným označením Gran Partite v ob­lasti řeky Mamoré. Opravdu existovalo bájné impérium Gran Paytití? Nechme hovořit historické dokumenty.

Zpráva biskupa Manuela de Mollineda z roku 1677 říká, že ,,Inkové v té době žili mezi řekami Paytití a Mapaira." Páter Domingo Alverez de To­ledo píše v jednom dopise králi špa­nělskému ze 17. dubna 1678, že ,,potomci Inků, kteří opustili Cuzco a Andy, odešli do vnitrození do města Paytití."

Nejčastěji se město umísťovalo do peruánské provincie Madre de Dios, kde dodnes žije nepočetná, ale dříve velká válečnicky založená etnická sku­pina Huarayo. Historické dokumenty mohou vést k závěru, že Huarayové asi byli jakousi tělesnou stráží, vo­jenským doprovodem Inků v době je­jích ústupu do pralesů. Dříve snad byli jakousi válečnickou elitou, kterou si Inkové zorganizovali pro pomezní pralesní území své říše.

Luis Ulloa podle údajů misionáře Juana de Ojedy z roku 1677 uvádí, že místní Indiáni Huarayové se zmí­nili, „že byli vazaly velkého Inky, a jak šli do Cuzka s poplatky vzácných ptačích per a zlata, setkali se s Kečuánci, kteří prchali před Španěly. Vši­chni se obrátili zpět. Huarayové zůstali ve své zemi a Kečuánci pokračovali k dolnímu toku Beni."

Východní svahy And mohou skrývat desítky překvapení, i zříceniny dalších, zatím zcela neznámých měst. Letěl jsem z Cuzka do Quincemilu a dále do Puerto Maldonada, hlavního města provincie Madre de Dios, právě za Indiány Huarayi, jejichž předkové údaj­ně doprovázeli Inky do bájného Gran Paytití. Několik hodin letu stačilo, abych poznal nesmírnou rozlehlost a nepro­stupnost těchto tropických pralesů, de­roucích se díky teplému podnebí i vysoké vlhkostí až do míst položených tři tisíce metrů nad mořem.

Kde hledat? Pomohla náhoda. Druži­cové snímky zachytily v roce 1979 v tro­pických rovinách Madre de Dios na hranicích s Bolívií a Brazílií desítky velkých kopců, které měly jednotný tvar i velikost a byly rozloženy do dvou rovnoběžných řad. To navodilo domněn­ku, že zarostlé kopce jsou umělého původu. Japonský archeolog Jaoširu Sekino, který kopce studoval z letadla, předpokládá, že to jsou zarostlé py­ramidy, dílo Inků. Tajuplné kopce se kupodivu tyčí nedaleko míst, kde žijí poslední Indiáni Huarayové. Může to být náhoda, třebaže nanejvýš pozoru­hodná.

Francouzsko-peruánská expedice v ro­ce 1979 hledala Paytití nejen v prale­sích Madre de Dios, ale i jinde. Bo­hužel místo zlatem vydlážděných ulic a pyramid objevila jen skupinu koču­jících Indiánů, nám dosud neznámých, kteří se živili syrovým masem, protože ještě neznali oheň.

Poslední zpráva z roku 1980 je však pro amerikanisty, ale zejména pro ty, kteří nevěří, že i na legendách je vždy nějaké to zrnko pravdy, doslova šokující. Gran Paytití je nalezeno! Peruánští archeologové prohlásili, že prý objevili legendární město společně s In­diány Mačiguengy, tedy incky Anti, kteří jsou hypoteticky považováni za potomky Inků. Mačiguengové, žijící ta­ké v provincii Madre de Dios, ale na východních svazích And, zavedli archeo­logy do rozvalin města o dvou měst­ských čtvrtích, vzdálených od sebe dva­náct kilometrů. Mezi nimi se rozkládala typická terasovitá políčka. Odhaduje se, že zde mohlo žít asi deset tisíc oby­vatel. Byla odhalena i jedna z mohyl, obsahující keramické a zlaté předměty, jednoznačně určené jako incké.

Zdá se, že další legenda je na nej­lepší cestě k rozřešení. Trvalo to téměř čtyři sta let, než se zrnko pravdy proklubalo z množství polopravd a histo­rek. Ale teprve dlouholetá mravenčí práce archeologů, která nyní začíná, nám po čase přinese přesnější výsled­ky, možná i dějinnou pravdu o legen­dárním městě a státu Gran Paytití.