Dávné dějiny Anglie mají mnohá bílá místa, která vyplňují báje a legendy, jež se mezi lidmi celého světa těší větší oblibě než pouhá suchá fakta. Jedním ze záhadných míst je Tintagel, sídlo na divokém severním po­břeží Cornwallu. Říká se mu hrad krá­le Artuše, legendárního sjednotitele Anglie, majitele tajemného meče Excaliburu, jehož síla pocházela od mocného Merlina.

Přes rozsáhlý archeologický výz­kum v 30. letech 20. století, který po­tvrdil neutuchající zájem o nepřístup­né skalisko již od starověku, je jeho historie plná nejasností.

Na pobřeží se mezi skalisky tyčí rozvaliny Horního a Dolního nádvoří. Moderní dřevěný most postavený nad šíjí vede na poloostrov, i když všechny prameny a průvodci hovoří o ostrovu. V nitru šíje totiž prochází velká jeskynní chodba — jak jinak než Merlinova jeskyně — jež spojuje obě laguny v době přílivu v jednu mořskou hladinu. Po strmém schodišti vysekaném ve skále se vyšplháte k vchodu do Vnitřního nádvoří hradu, mezi pár obvodových zdí.

Na ostrově jsou základy mnoha bu­dov, kostel, zahrady obvodých valů ob­novených v roce 1852. Jedna z mnoha záhad je tunel, který byl vytesán kovo­vými nástroji a vede odnikud nikam. Stojí tu jen tak. Jaký měl účel? ...

Nejstarší památky jsou z římského období. Zdejší kraj byl v 3. až 4. stole­tí našeho letopočtu bohatý na cín, důležitý pro tehdejší výrobu bronzu. Produkce cínu a bronzu byla římským monopolem, a proto sem vedly cesty, kudy přicházeli úředníci dohlí­žející na těžbu a obchod. Přímo v kostele osady Tintagel byl nalezen římský milník se jménem císaře Liciniuse (308—324 n. l.). Při archeologic­kém výzkumu našli badatelé množ­ství ručně vyráběné římské keramiky a nádob ze 4. století vyrobených již pomocí hrnčířského kruhu. Další ná­lezy pocházejí z 5. až 9. století — z období, kdy tu zřejmě už byl raně křesťanský klášter zasvěcený keltské­mu světci Juliotovi.

Největší množství střepů je z let 450 až 650, která se v dějinách Anglie považují za »temný věk«. Pocházejí většinou ze Středomoří. Velké, metr vysoké olejové džbery jsou původem z Tuniska, nádherné červené mísy z Kartága a Malé Asie, amfóry na ví­no z řeckých ostrovů nebo z Turecka a malé nádobky z Byzance. Našly se tu i střepy španělské a severoafrické. Většina keramického zboží sem byla dopravena na obchodních lodích z přístavů Alexandrie a Antiochil s nákladem vína, olivového oleje a dalšího luxusního zboží.

Podle posledních názorů hrad po­stavil Richard, hrabě cornwallský, mladší bratr krále Jindřicha III. po­čátkem 13. století. Je však možné, že část postavil už hrabě Reginald, nelegitimní syn Jindřicha I., v polovině 12. století. K založení hradu právě zde vedla spíše propagandistická cena než strategická, aby noví vládci uká­zali lidem, že hrad stojí v místech je­jich legendárních předků a dokazoval jejich panovnická práva.

Místní legendy vyprávějí, že Tinta­gel byl královskou pevností dávných cornwallských vládců. Na ostrově byl prý palác krále Marka, jehož synovec Tristan se zamiloval a utekl s Isoldou, která byla nevěsta jeho strýce. Jiná legenda přisuzuje palác cornwallskému vévodovi Gorlois, jehož krásná žena Igerna vznítila lásku v králi Utherovi Pendragonovi. Ten marně obléhal Tintagel, aby ji získal, dokud mu nepomohl sám Merlin. Velký mág změnil jeho podobu, aby jako Gorlois mohl vstoupit do hradu tajnou chod­bou a svést Igernu. Tak se narodil Ar­tur, kterého Merlin našel na malé mořské pláži Tintagelu před dnešní Merlinovou jeskyní.

Postava Artura se objevuje v mno­ha pořímských legendách v oblasti celé keltské Británie, avšak jako vá­lečný vůdce, nikdy jako král. Jestliže Artur existoval, muselo to být někdy v 6. století. Současná popularita krále Artuše je většinou výsledek romantických snah spisovatelů 19. století, zejména Alfreda Lorda Tennysona. Tisíce turistů, převážně anglických, každoročně procházejí nádvo­řím Tintagelu, Merlinovou jeskyní, stezkami nad vysokými tmavými úte­sy, do kterých neustále útočí příboj Atlantského oceánu. Všichni přijeli zdaleka (Tintagel leží na vzdáleném konci západní Anglie), aby uviděli hrad bájného krále Artuše, asi tak, ja­ko my jezdíme do Stadic, abychom poznali rodiště Přemysla Oráče.