Letěli jsme z Quita přes Guayaquil a tisícikilometrovou mořskou pláň až na malý ostrůvek Seymour. Hned za asfaltem přistávací dráhy se mrskaly strakaté lávové ještěrky a bzučela velká sarančata — první pozdrav galapážské přírody. Souostroví Colón neboli Galapážské ostrovy jsou součástí Ekvádorské republiky.

 

Okolí bylo narudlé lávovými proudy a sopečným prachem, ve větru se chvěla vysušená zrzavá tráva, jen kaktusy měly trochu zelenou barvu. V přístavu se po skaliskách kolébali pelikáni, po obloze kroužily nenasytné fregatky zasekávající se do hladiny pro rybí potravu.

Škuner „Rosita" s tmavým za­mračeným kapitánem se už otřá­sal pravidelným kašláním motoru. Plavili jsme se přes podmořská skaliska a korálové útesy mezi Seymourem a Santa Cruz. Čtyři hodiny plavby nám představily, co to jsou asi Galapágy, hlou­ček velkých a několika desítek malých ostrovů. Na vyčnívajícím mysu se vyvalovali lvouni, před­jeli jsme dvě zelené mořské žel­vy a po chvíli nás majestátně minul žralok. Je zde stále co vidět, matka příroda tu dosud hýří na všechny strany.

Přistáli jsme v Puerto Ayor, který leží v Akademické zátoce jižního pobřeží Santa Cruz. Ne­daleko odtud leží slavná Darwi­nova výzkumná stanice. Fond Charlese Darwina byl založen v Belgii roku 1959 pod patrona­cí UNESCO a finančního přispě­ní řady států. Svět již nemohl nečinně přihlížet k řádění, ničení a likvidaci flóry, fauny a přírody ostrovů. Byl založen i Národní park, který ochraňuje zájmy přírody.

Dějiny souostroví, od samého objevení v roce 1535 panamským biskupem Tomášem z Berlangu, představují vybíjení zvířat. Piráti a námořníci používali želv na své dlouhé cesty jako živé záso­bárny čerstvého masa. Pak přišel vývoz želvího masa do USA v do­bě zlatých horeček a systema­tické vybíjení želv lovci a ob­chodníky s olejem.

Nejhorší nepřítel v dějinách Galapág však přišel až v polo­vině 19. století: kolonista. Za­vlekl tam zemědělské plodiny a ovocné stromy, které zatlačovaly původní flóru. Domácí zvířata, která rychle zdivočela, začala ničit vegetaci. Divoké kozy zli­kvidovaly například zelenou ve­getaci na ostrově Pinta do po­sledního lístku. V roce 1910 jich přišlo na ostrovy jen 8 kusů a dnes se jejich stav střízlivě odhaduje na 100 000! Zdivočelá prasata ničí želví reprodukci; psi požirají mladé jedince, napadají lvouny, kočky požírají ještěrky a ptactvo; dobytek a osli ničí ve­getaci. Nejstarší zavlečené zví­ře — černá krysa — je silně rozmnožena na všech ostrovech a ničí prakticky vše živé.

Tak vypadají ostrovy, kde Ch. Darwin začal vlastně svou příro­dovědeckou kariéru. Jeho několikatýdenní pobyt s lodí Beagle v roce 1835 znamenal podstatný předěl v přírodní historii. Gala­págy mu poskytly podněty a no­vé myšlenky, které ho dovedly až k formování jeho evoluční teorie a napsání slavné knihy Původ druhů.

Ostrovy byly živou přehlídkou důkazů o pravdivosti jeho ná­zorů. Téměř vše, co tu žije, se během své historické existence změnilo pod vlivem vnějších fak­torů. Z pozemního leguána se stal mořský a sýkorky používají nástroje — trnu opuncie. Krá­čejícím a spíše plavajícím kormoránúm zakrněla křídla a křovinaté opuncie, hlavní potrava sloních želv, se proměnily v strom, aby jim unikly z dosahu. Pod vlivem studeného Humboldtova proudu, omývajícího jižní břehy ostrovů Isabela a Fernandina, žijí na rovníku i lvouni, tuleni a tučňáci. Ubytováni jsme dostali v chatičkách pro vědecké pra­covníky v Darwinově stanici. Ubytovny jsou obklopeny kaktu­sovou džunglí, odkud docházel denně na oběd oranžově-zrzavý veliký pozemní leguán, kterých je tu už velmi málo. Naopak mořských leguánů nedaleko od stanice, na pobřeží Akademické zátoky, je doslova tisíce! Jediní plazi na světě výhradně závislí na mořské stravě.

Každý z třinácti větších ostro­vů měl svou vlastní ostrovní rasu sloních želv, galápagos. Z pů­vodních patnácti ras se jich za­chovalo deset. Na Isabele je jich nyní nejvíc, co do počtu (4000) i co do ras (3).

Šéf Národního parku José Luiz Villa nás jednoho dne pře­kvapil. V přístavu na nás čekala malá šalupa s dvěma členy po­sádky. Zítra můžeme vyjet smě­rem k Isabele! Ostrov želv a sopek nás přivítal Leguání záto­kou přeplněnou chrochtajícími tu­leni a do vln skákajícími tuč­ňáky. S dobromyslnými a „fousy práskajícími" tuleni jsme si vydrželi hrát téměř celé dopoled­ne. Fotografovat jejich roztomilé tlamičky je nebezpečné jen pro rychle se ztenčující zásoby filmů. Občas některý z nich slouzne po skalách k moři a s požitkem do něj skočí, aby se za chvíli vrátil na své místo a pokračoval v lenošení na slunci.

Výstup subtropickou vegetací v dešti a mlze nás zklamal. To­to jsou nějaké tropy? Jen poč­kejte, uklidňoval nás průvodce, tady má ještě vliv Humboltův proud, ale nad 900 metrů začí­ná zase rovník. Nahoře nás opravdu čekalo pálící slunce a sucho. Příroda byla nucena vytvo­řit na rovníku dvě pásma: nižší subtropické a vyšší tropické.

Tropy přišly současně se sop­kami, lávovými proudy, malými vulkány a fumarolami. I želvy se našly. Černá láva je struskovitá a provazovitá, křupe pod no­hama jako drcené sklo. A propadne-li vám noha lávovou bub­linou, jako mně, budete mít krva­vou vzpomínku několik dní. Ty jsme postupně získávavali všichni. Mohutná a široká kaldera Cerro Azul ve výši 1600 metrů je po stranách lemována menšími vul­kány a výrony lávy. Podél jednoho z nich jsme sestupovali do rozlehlého plochého údolí mezi Cerro Azul a Sierra Negra.

Zde jsme se sešli s téměř už tradičním dobrodružstvím, které Isabela přichystává snad pro vše­chny návštěvníky přijíždějící sem z těchto důvodů na vlastní ne­bezpečí: útok zdivočelých býků. Pozůstatky hovězího dobytka prvních kolonizátorů se na nás hnaly z několika stran. Nikde žádná skrýš, o stromě nemluvě, mimo stromové opuncie. Tehdy přišel poprvé k dobru dlouho odpočívající kolt Grand 38, dá­rek Zbrojovky Brno, a ukázal své přednosti. Několikrát jsem vy­prázdnil a nabil rotující zásob­ník, než se přední voj býků zastavil a zakolísal.

Přechod přes lávou vyplněné údolí nás čekal další den. Bez­mračná obloha, slunce pálilo už od šesti ráno a nikde naděje na sebemenší stín či kapku vody. Jen občas jsme smočili rty v prohlubeninách lávového prou­du, kde zůstaly zbytky z posled­ního deště. Obzor byl stále zaplněn narudlou a černou lávou, která se sypala a ujížděla pod nohama. Pot prosakoval do ran­ců na zádech a lávové pole nekončilo. Prodírali jsme se plazivými rostlinami a kaktusovým, opunciovým bušem, pevné šla­houny nám zrádně a nevybíra­vě podrážely nohy a drásaly ho­leně.

Teprve odpoledne jsme vyšli z lávového pekla. Voda však stále nebyla a tak rybí konzervy k obědu nechutnaly a nedaly se ani jíst. Prostě rybičky potřebují zalít, a když to není zrovna bí­lé vychlazené víno, měl by být alespoň hlt vody. V opuštěné ha­ciendě Alemania je dostatek vo­dy a pomerančovníkový háj, sli­boval průvodce, dělal nám chu­tě a snažil se nás přimět k rych­lejšímu postupu.

Mnoho jsme nevěřili. Takový nesmysl, za čtyři hodiny, že by nás čekal Eden? Ale, co kdyby? Z posledních sil jsme nasadili rychlejší tempo. Každý cítil svo­ji žízeň a rozdrásané nohy, skromně a tiše si nesl své šrámy z lávových proudů a v duchu se těšil na ochlazující a léčivou lázeň v moři. Poslušně a automa­ticky jsme šlapali za průvodcem, netečně jsme se prodírali vyšší a vyšší vegetaci. Alemanie bude za patnáct minut, oznámil Gordillo při jedné kratičké zastávce. Vyskočili jsme k poslednimu po­chodu. K jeho latinskoamerické cti budiž řečeno, že ji nezradil ani tentokrát, jednalo se spíše o třičtvrtě hodiny, ale tehdy nám to už nevadilo.

Vrhli jsme se na první pome­rančovník opravdu obsypaný zra­lými plody a od té chvíle nás už nic nezajímalo. K dalším stro­mům jsme se již ani nedostali. Seděli jsme před hromadou plo­dů, svobodně a bez omezení na­česaných, jakoby se u nás jed­nalo o košíček třešní. Jen jsme vymačkávali štávu do široce ote­vřených úst a zbytky jsme há­zeli za sebe. V Praze by to byl hřích, ale zde, v ráji uprostřed Tichého oceánu?