Letité dilema kulturních antropologů je stále stejné - vstoupit k přírodním ná­rodům nebo ne? Kdokoliv z vědeckých odborníků, který mezi ně vstupuje, si říká, že přichází s dobrými úmysly. Pochopit a poznat jejich kulturu a navždy ji zaznamenat pro naše a budoucí pokolení. Zaznamenat od­cházející svět. Jenže každý vstup, i ten s dob­rým úmyslem, je pro tyto národy frustrující. Nikdy nezapomenu slova významného od­borníka na indiánské kultury Jižní Ameriky, Candido da Silva Rondona: „…už pouze to, že jsme tady, v Americe, je pro ně frustrující..." Byl to on, čistokrevný indián z kmene Bororo a Terena, kdo založil roku 1910 první organi­zaci ve prospěch indiánů, zvanou Služba na ochranu indiánů. Svým zaměstnancům za­kázal používat proti indiánům střelnou zbraň i v případě sebeobrany, tak se snažil získávat důvěru původních obyvatel.

I já si toto dilema s přibývajícími cestami k amazonským indiánům stále víc připomínám. Nyní jsem již doslova alergický na takzvané objevy nových indiánských kmenů. A když je třeba FUNAI, brazilská indiánská nadace v rámci ministerstva vnitra, přece jen objeví, nesouhlasím s jejich zveřejňová­ním. Je to konec jejich zeleného ráje a jejich svobody, i když pro nás je džungle zeleným peklem. Nahrnou se tam nejdřív novináři, pak nastoupí adrenalinoví cestovatelé, dále hledači vzácného tropického dřeva, zlata, diamantů, energie, prostě zdrojů zabezpe­čujících naše pohodlí a vyšší HDP... Ne ty firmy, které kácejí Amazonii, ale my jsme za to odpovědní. Tyto firmy to nečiní jen pro své zisky, ale pro udržování naší stále se zvyšující životní úrovně. Pro naši chamtivost. Čekáme na dřevo na parkety a nábytek, zlato a dia­manty pro šperky, vzácné kovy pro moderní technologie. Brazilci čekají dodávky elektric­ké energie z nových vodních přehrad zapla­vujících džungli.

Kdykoliv slyším o pokroku Amazonie, je mi děsně. Pokrok představuje pro indiány konec. V Amazonii de facto pokračuje bě­lošská Velká conquista Ameriky. Tadyje totiž ještě co vykrádat. Indián toto bohatství vidí jako nedílnou součást přírody, kterou nelze ničit. Oni ke svému životu potřebují „jen" klid a pohodu v rámci harmonie celého univerza. Náš vstup však rychle mění jejich vlastnos­ti, zvyky a tradice, které opouštějí. Stávají se z nich vykořeněnci, ztracenci. Jasně mi to před pár lety řekl můj přítel, stařešina Sedewanadöho z kmene Yek'wana na venezuel­ské řece Caura, když viděl opíjející se mladé indiány. „Tito jsou všichni ztraceni."

Od jistých dob jezdím do Amazonie jen do jedné komunity, která je „převálcovaná" naší civilizací. Tam se snažím něco pro ně dělat. Snažím se trošinku vracet to, co jsme zničili. Je to strašně málo, ale každá kapka stojí za to úsilí i za ty peníze, moje, mých kamarádů a známých. Mám z toho dobrý pocit. K těm ještě málo zasaženým indiánům v centrální Amazonii, například na Rio Xingu, kde jsem byl před lety adoptován do kmene Yawalapiti, už raději nejezdím. Slyšel jsem, že mají šan­ci žít si svůj vlastní tradiční život. K tomu nás vůbec nepotřebují. Ať je před námi ochraňu­je jejich velký Mavutsinim. A zákon brazilské vlády o nulovém kontaktu (rozuměj indiánů) je tou jedinou správnou cestou, nechat je na pokoji vlastnímu osudu.