Není šprochu, aby na něm nebylo prav­dy trochu, praví české pořekadlo. Platí i pro archeology hledající odpovědi na ta­jemství indiánské minulosti. K těm největ­ším záhadám 16. až 19. století patřilo El Dorado — pohádková země zlata. Desítky výprav španělských i jiných dobrodruhů se trmácely stezkami přes kaňony a prů­smyky velehorských And Jižní Ameriky, prodíraly se amazonskou džunglí, žíznily, hladověly, umíraly. Ti všichni dobrodruho­vé chtěli zlato. Všichni je chtěli ukrást Indiánům.

Tehdy, koncem první poloviny 16. sto­letí, sestupoval z And do džungle Gonzáles Pizarro, bratr dobyvatele incké říše, a hledal zlaté poklady v povodí Amazonky. Sir Walter Raleigh, jinak anglický pirát, prozkoumával těžko prostupné pralesy Guayany a u horního Orinoka. Německé skupiny dobyvatelů mající malou kolonii v Coru na venezuelském pobřeží pod střídavým vedením Hohermutha, Huttena a Federmanna postupovaly džunglí do amazonského podhůří kolumbijských And, ale porážky od divokých Indiánů je donuti­ly k návratu. Benalcazar vedl své tažení z ekvádorských And na sever, ale první dobyl říši Chibchů G. Quesada, vystupující do kolumbijských And od severu.

Tisíce mrtvých Indiánů a stovky bělo­chů ležely na cestě za poklady skryté ne­známo kde.

Existovalo vůbec El Dorado?

Nebyl to pouze výmysl chorých mozků bažících po rychlém zbohatnutí?

Legenda se šířila po celém světě a její název se stal symbolem nevšedního bo­hatství a hledání.

El Dorado bylo vskutku po čase naleze­no. Zjistilo se, že základ legendy byl prav­divý. Okolí malého horského jezera Guatavita, nedaleko dnešního hlavního města Kolumbie Bogoty, patřilo vládci skupiny zvané Bacata. Jeho titul zněl zipa. A právě on byl oním tajemným El Doradem, Pozla­ceným mužem. Stával se jím však pouze jednou v životě, v den nástupu své vlády.

Celodenní rituál začal. Kněží natřeli celé jeho tělo mastmi a zlatým prachem a na­sedli na slavnostně vyzdobený rákosový vor. Plavidlo obsazené dvorem nového vládce zipy a za doprovodu nejvyšších kněží se pomalu blížilo ke středu kulatého jezera, zatímco břehy se zaplnily shro­mážděním urozených a vyvolených, se zla­tými šperky na nahých tělech. Uprostřed vodní hladiny vskočil pozlacený náčelník do jezera, aby provedl rituální koupel, očistu svého těla.

 

Skupiny hodnostářů, kněží i lid propukli v jásot doprovázený zběsilým vhazováním zlatých předmětů, nádob a šperků str­hávaných z těl do jezera. Byly to obětiny vodním božstvům a náčelník vystupoval z vod jezera na břeh, jako by byl jimi přímo zrozen.

K mnoha výsadám urozených obyvatel patřilo chodit nahý, aby zlaté šperky, ozdoby uší, nosu a hrudníku vynikly na dálku. Pouze prostí obyvatelé měli povin­nost chodit oblečení — byla to vlastně potupa. A právě mezi těmito neurozenými lidmi byli proslulí zlatníci. Jejich umění se šířilo všemi směry: na jih mezi peruánské kultury Močiků, Čimuánců a Inků, na se­ver, kde v Panamě vzkvétaly kultury zvané Zlatá Coclé a Veraguas. Zlaté předměty zdejších řemeslníků však najdeme až na vzdáleném mayském Yucatánu.

Jednotlivé skupiny Chibchů žijících v oblasti And dnešní Kolumbie měly vy­hraněný umělecký styl. Mezi nejlepší patři­lo zlatnické umění skupin Muisca, Tunja, Quimbaya, Sinu, Tolima, Tairona a Calima. Jejich zlatníci pracovali různými tech­nikami pokovování, odlévali »na ztracený vosk«, což umožňovalo vyrábět duté figur­ky zvířat a lidí. Ovládali filigrán, cizelování, pájení či »repouseé«, což je vytváření vy­pouklých reliéfů masek vyklepáváním zla­tého plechu přes kamenný či dřevěný mo­del.

Nejrůznější dobrodruzi i obchodníci se chtěli zmocnit pokladů ležících na dně je­zera, ale jejich námaha byla marná, nepočítáme-li občas zisk několika kousků nádob. Mezi ty, kteří se o poklad zajímali, patřil i slavný badatel a cestovatel Alexan­der von Humboldt, který vypočítal, že jeze­ro obsahuje na 50 miliónů zlatých před­mětů!

Někteří chytráci se dokonce pokoušeli jezero vypustit, jenže bahno na slunci ztvrdlo jako beton a jeho obtížné přerývání bylo v podstatě bezvýsledné.

Republika Kolumbie však i tak může ukázat světu umění svých předků naleze­né v hrobkách. Mezi sbírkami kolumbij­ského Muzea Zlata, založeného teprve v roce 1940, nacházíme masky, postavy lidí, nádoby, ozdoby uší, nosu, náhrdel­níky, diadémy . . ., celkem 15 000 před­mětů snad největší světové zlatnické sbír­ky — opravdové El Dorado, umístěné v sejfech Národní banky v Bogotě.