Republika Kolumbie má sice velmi bohatou revoluční historii, kdy se střídali u moci konzervativní a liberál­ní strany, různí pučisté a diktátoři. Přesto země nikdy nesklouzla k levicové či revoluční moci. Je to trošku záhada, díváme-li se třeba nyní na rozložení sil v současné Latinské Americe. Blízcí sousedé, Ekvádor, Bolívie a zejména Venezuela mají výrazně levicové, neřku-li revoluční vlá­dy. Celá řada dalších států americ­kého kontinentu má k levici více či méně blízko.

 

K pochopení tohoto politického fenoménu je nutný stručný ex­kurz do historie republiky, roz­bor sociálních podmínek, po­chopení výchovy a charakteru Kolumbijců. Až donedávna ce­lé novodobé dějiny země ovlá­daly dvě základní politické strany: konzervativní a liberál­ní. K té první položil základní kameny Simon Bolívar, tu dru­hou inicioval Francisco Paula de Santander, dvě významné osobnosti protišpanělského bo­je za nezávislost. V zásadě šlo o boj mezi zastánci centralistického a fede­rálního uspořádání státu, jenž probíhal prakticky až do počátku 20. století. Byl opravdu velmi krvavý a podle vítěze se mě­nila i konstituce a názvy státu. Ten součas­ný, Kolumbijská republika, je již osmým v pořadí. V předchozích obdobích se teri­torium zahrnující Kolumbii nazývalo ná­sledovně: Svobodný stát Cundinamarca, Federace spojených provincií Nové Grana­dy, Kolumbijská republika-Velká Kolum­bie, Republika Nová Granada, Granadinská konfederace, Spojené státy Nové Granady a Spojené státy Kolumbie.

K dokreslení velmi složité a nepře­hledné situace uvádím historky, které se v Kolumbii tradují mezi odborníky. Největší rebel 19. století a čtyřnásobný prezident s diktátorskými sklony, To­mas Cipriano Mosquera, po mnohale­tých bojích zvolal: „Půjdeme od poráž­ky k porážce až k úplnému vítězství.“ Po nástupu k moci v roce 1866 prohlá­sil: „Od tohoto dne země nebude mít ji­ný zákon než moji vůli a můj meč.“ Ani na smrtelném loži se nezapřel. Když mu biskup dával poslední pomazání, podotkl: „Pane generále, nyní byste už mohl svým nepřátelům konečně odpus­tit.“ Generál Mosquera se prý z posled­ních sil zvedl a zaburácel: „Žádné nepřá­tele už nemám, všechny jsem je pobil!“ Tyto citace symbolicky charakterizují první století nezávislé Kolumbie.

 

Krvavé dějinné lázně

Země prošla mnohaletou krvavou lázní a jakousi očistou. V průběhu 19. století se odehrálo na území Kolumbie 52 ob­čanských válek. Například jen v letech 1884-1885 proběhly dvě velké občanské války, osm revolucí a jeden státní převrat. Politické šarvátky, jež přerostly v masakry, se odehrály ještě jednou od atentátu na charismatického vůdce Liberální strany Jorgeho Eliécera Gaitána 9. dubna 1948. Nastalo takzvané Bogotazo, krvavá revol­ta na protest proti atentátu. Smrt Gaitána, zřejmého vítěze prezidentských voleb, od­půrce násilí a komunismu, však zahájila boj ozbrojených milicí obou velkých po­litických stran a znamenala počátek levi­cových a komunistických guerill. Tehdy, až do roku 1953, nastalo období známé ja­ko La Violencia, Násilí. Byl to jakýsi po­slední záchvěv politických davových bitev mezi liberály a konzervativci, jejichž mili­ce zavinily smrt dvou set tisíc lidí. Tehdy toto běsnění ukončil v roce 1953 generál Rojas Pinilla na všeobecnou žádost obou znesvářených a vyčerpaných stran. Pinilla se tak stal se všeobecným souhlasem a s podporou napříč politickým spektrem diktátorem hledajícím usmíření. Dosáhl všeobecné nápravy a pacifikace společ­nosti. Na jeho činy Kolumbijci vzpomína­jí dodnes se slzou oku. Nezasloužil se pouze o mír a ekonomický vzestup spoje­ný se všeobecnou výstavbu infrastruktury či depolitizací policie, ale i o společenský konsensus všech obyvatel. V jeho straně ANAPO (Alianza Nacional Popular) se spojili podnikatelé, kapitalisté i dělníci a odboráři. S touto stranou se chystal i na demokratické volby v roce 1970. Jeho vel­ký vliv a vznik třetí politické síly vadil obě­ma tradičním stranám, což byl důvod vo­lebních machinací, jež vedly k jeho poráž­ce. Studenti, kteří byli členy jeho strany, založili na protest městskou guerillu M-19. Je to jistě jediná guerilla, která bojovala v prospěch diktátora. Konzervativci a libe­rálové se před tímto společným nepříte­lem zázračně spojili a vytvořili opoziční dohodu, smlouvu, zvanou příznačně „El Frente Nacional“, Národní fronta.

 

Národní fronta

Tato fronta fungovala navzdory politické nelogičnosti výborně. Jednou byli u moci jedni, pak je pravidelně střídali ti druzí. Během šestnácti let ani nemusely probí­hat žádné volby, a neutrácely se tak zby­tečně peníze daňových poplatníků. To byl zcela zásadní politický přelom. Na rozdíl od revolučních vzkypění a převratů minu­lých let, se jednalo navýsost politicky. Ano, všeobecné násilí se po sto padesáti letech také pomalu vyčerpávalo a lid byl unaven. A tak revoluční kvas a násilí za­čalo přežívat jako odkaz dávných let jen v menších guerillových skupinách.

Demokratický systém založený v ro­ce 1821 dostával poslední detailní úpra­vy. Kolumbijská konstituce kombinuje principy centralismu a federalismu a tří­bila se dvě stě let. Pravdou je, že libe­rální strana měla vždy mnohem víc čle­nů a příznivců mezi obyvateli než kon­zervativní. Neznamená to však, že by se představitelé liberálů orientovali dole­va. U obou stran docházelo totiž často k jejich vzájemnému prolínání. Konzer­vativní větve byly například levicové, ultrapravicové, radikální, u liberálů byli zase nezávislí, radikálové, mosqueristé, drakonisté. Liberální prezident velmi často hájil konzervativní ideje. Napří­klad další čtyřnásobná hlava státu, Rafael Nuňez, zvolený liberály koncem 19. stole­tí, byl odpůrcem federalismu. Zavedl cen­tralistickou strukturu země a podporoval protekcionismus včetně myšlenek Bolívara. Jeho ústava z 5. srpna 1866 je s malý­mi změnami platná dodnes. Nuňez je pro­to považován za zakladatele moderní Ko­lumbie, jakožto státu s konzervativními zásadami. Od jeho dob také nese stát svůj oficiální název Kolumbijská republika. Je také signifikantní, že teprve Nuňez, otec konzervativní exekutivy, zrovnoprávnil věčně odstrkované a ponižované indiány na právoplatné občany země.

Dalším významným liberálem, který prováděl navýsost konzervativní politiku, byl nedávný president Álvaro Uribe Vélez. Hovořilo se o něm jako o konzervativním disidentovi uvnitř liberální strany. Vyhrál volby dokonce dvakrát za sebou, a kdyby tomu nestála v cestě ústava, byl by dozajis­ta zvolen i potřetí. Lidé od něj očekávali a potřebovali tvrdou protirevoluční, protiguerilovskou politiku a spojenectví se Spo­jenými státy, jež tyto snahy podporovaly. Současně se znovu nastartoval vzestup za­hraničních investic a rozvoj ekonomiky.

 

Guerilly a polovojenské organizace

Nástup různých guerill počátkem šedesá­tých let vznikajících z rolnických a komu­nistických bojůvek z padesátých let měl spíš politický než sociální důvod. Vždy se jednalo zejména o získání vlivu a moci než o dosažení lepších sociálních podmínek pro lid. Jednalo se hlavně o maoistickou skupinu Ejército Popular de Liberación (EPL), Ejército de Liberación Nacional (ELN) s marxistickou orientací, drobnou skupinu Movimiento Armado Quintín Lame navazující na boj indiánů za svá práva, a především o Fuezas Armadas Revolucionarias de Colombia (FARC) mající blízko ke Kubě. Právě neustále tvrdošíjné opako­vání a proklamace jejich formální ideolo­gie s hesly o boji za práva a blaho lidu, o so­cialismu, marxismu a komunismu, zatímco členové skupiny bez přestávky rabovali, vraždili, unášeli, mučili a vydírali převážné civilisty, navždy odradilo Kolumbijce od revoluční a levicové orientace. Jinými slovy vědí své a 99 procent všech Kolumbijců považuje národní revoluční guerilly za pou­hé bandity a teroristy. Dobře vědí, že jim jde zejména o jejich kšeft. Jsou nejbohatší­mi partyzány na světě, protože se nestydí terorizovat bezbranné obyvatelstvo a vydě­lávat stovky miliónů dolarů. To dost odpo­ruje socialistickým teoriím o blahu národa. Bohužel Evropské unii trvalo mnoho let, než na to přišla. Mezitím se z FARCu stal i největší drogový kartel na světě, jenž se v odlehlých částech země zaměřil na pěs­tování koky a obchodu s drogami vhodně kombinovaného s obchodem se zbraněmi. Nicméně vojenský tlak za vlády Álvara Uribeho Véleze a současného prezidenta Jua­na Manuela Santoseho s logistickou a technologickou pomocí Spojených států za podpory obyvatel výrazně omezil operační síly ELN a FARC.

Nelze však zapomenout, že reakcí proti guerillám byl i vznik ozbrojených domo­bran, z nichž vyrostly ilegální polovojenské skupiny. Původně hájily majetky před gue­rillou, ale rychle se z nich také stali obyčej­ní bandité. Vládní tlak jejich sílu postupně eliminoval, až došlo k jejich odzbrojení. Nejzajímavější byla jistě historie skupiny M-19. Její spektakulární obsazení ambasá­dy Dominikánské republiky v Kolumbii v roce 1980 a Justičního paláce v centru Bogoty v roce 1985 s mnoha mrtvými pře­sto nevyloučilo pozdější dohodu s vládou a složení zbraní. Příslušníci M-19 byli inte­grováni do společnosti a dokonce vytvořili politickou stranu. Například Antonio Navarro Wolff se stal známým poslancem a guvernérem, Gustavo Petro poslancem a dnešním starostou Bogoty.

Dvě stě let se tak tříbila nejen politika, ale i kolumbijský národ. Vzhledem k velké­mu přírodnímu bohatství zde v době kolo­nie vzniklo místokrálovství Nová Granada, které přitahovalo vyspělejší úředníky i inte­ligentnější imigraci z Evropy. Díky velké­mu vlivu jezuitského řádu bylo založeno velmi dokonalé školství, které vychovávalo početnou elitu národa. Následně se zaklá­daly další a další střední i vysoké školy a kulturní úroveň Kolumbijců rostla. Je vý­razně jednou z nejvyšších v Latinské Ame­rice. Kolumbijci důsledně odmítají revolučně-teroristické snahy guerill o vybudo­vání kolumbijského socialismu a často pro­ti tomu pacificky demonstrují. Před pár lety, 4. února 2008, jsem se účast­nil podobné demonstrace, která byla svým rozsahem doslova gigantická.

V Bogotě pochodovalo mírumilovně několik miliónů lidí a další milióny Kolumbijců se zúčastnily v ostatních městech země i na celém světě. Všich­ni byli oblečeni v bílém, jako symbolu čistoty a míru, proti krutosti rudé a černé barvy revolucí. Z těchto dů­vodů je i logické spojenectví se Spoje­nými státy. Nesetkal jsem se s tím, že by někdo proti tomu či proti pobytu asi 1500 amerických vojenských poradců a od­borníků protestoval. I díky jim, je totiž ny­nější život v Kolumbii stále bezpečnější.

V Kolumbii na sebe nepochopitelně na­ráží na jedné straně pokračující násilí gue­rill i narkomafií (to je ve světě známé) a na druhé straně mírumilovnost převážné vět­šiny obyvatel (to je ve světě zcela nezná­mé). Kde se berou tyto kořeny násilí a sou­časně i pacifičnosti? K tomu jsem provedl při mých kulturně antropologických stu­diích prehistorie Kolumbie nutný exkurz do pradávných dějin země. V oblasti dneš­ní Antioquie žily bojovné, většinou karib­ské indiánské kmeny, například Pijaové. Jejich odpor proti koloniálnímu dobývání jejich oblasti v 16. -18. století byl velmi od­vážný a hrdinný. Docházelo k vzájemným masakrům, kdy indiáni nikoho z bělochů nešetřili. Byli krutí jako běloši. Pro doby­vatele byla tato oblast neustále žhavá, do­slova hrůzná, protože tito indiáni se nikdy nevzdávali. Naopak dobytí velké horské oblasti Muisků, kteří vytvořili kulturu srovnatelnou s Aztéky, Mayi a Inky, bylo pro dobyvatele procházkou v růžovém sa­du. Muiskové byli totiž zcela výjimečný ná­rod. Vytvořili pacifickou společnost a kul­turu, a proto rychle vyhynuli. Tak vznikly v Kolumbii dva kořeny způsobů jednání jdoucí ruku v ruce: násilí a mírumilovnost.

 

Solidární národ

Dalším výrazným znakem Kolumbijců, který hraje svoji roli, je jejich charakter a výchova, které je vedou k uvážlivému a klidnému způsobu jednání. Za dvacet let jsem v Kolumbii neviděl rozzlobeného člověka, ani nikoho, kdo by nadával vul­gárními výrazy. Jakoby je kolumbijská španělština ani neznala. Ovládají se jak doma v rodině, tak v parlamentě či dokonce při jednání s guerillou. Nevzrušují se a mluví klidným hlasem, málokdy kriti­zují, jen vyjadřují svůj názor. Vzpomínám na prezidenta Uribeho, kterého jsem čas­to viděl v politických šarvátkách, jak svůj protinázor vždy začínal s typickým úslo­vím „con todo respecto“. S veškerou úc­tou vůči oponentovi. A tak jednají všich­ni. Když se nějaký cizinec zlobí nebo jen zvyšuje hlas, je to pro ně důkaz nevychovanosti a sprostého jednání. Není to však odevzdanost, jak by se mohlo zdát, ale ja­kási spokojenost se svým místem na slun­ci.

Při hodnocení Kolumbie a pochopení její politické orientace nelze opomenout i jeden poměrně málo známý, ale důleži­tý sociální fenomén. Ten totiž vytváří so­ciální rovnováhu, spokojenost a je sou­částí sociálního konsensu země. Jedná se o sociálněekonomickou stratifikaci všech obyvatel založenou na jejich příjmech. Při mém pobytu v Kolumbii jsem dlouho nechápal, jak uklízečka naší ambasády při svém minimálním platu kolem 200 dolarů je schopná platit všechny složen­ky za energie, telefon, školné za několik dětí, lékařskou péči. Nám nestačil ani ně­kolikanásobek jejího platu. A to jsme tam žili sami bez dětí. V roce 1994 vláda totiž prosadila zákon o „estratos“, vrstvách, který celou zemi dělí do šesti skupin po­dle úrovně bydlení. Jednoduše řečeno ty horší adresy v 1. a 2. vrstvě obývají ti chudší, v 3., 4. a 5. vrstvě bydlí střední skupina obyvatel a v 6., tedy na nejluxus­nějších adresách, žijí ti nejbohatší. Fun­guje to tak, že ti chudí platí výrazně pod­hodnocené dotované tarify hluboko pod výrobními cenami. Od elektřiny a vo­dy až po školné na základních a vyso­kých školách, ošetření lékaře, atd. Střední skupina obyvatel platí více­méně skutečné ceny a ti bohatí vysokými nadhodnocenými cenami dotují ty chudé.

Takto dokonalý systém solidárnosti neexistuje nikde jinde na světě. Je tře­ba jen dodat, že ještě existuje skupina 0. Sem patří třeba čtvrti na jižním okraji Bogoty, které vznikly „nálety“ bezdomovců a chudáků z celé země vyhnaných ze svých domovů guerillou. Ti se připojují na elektrické a vodovodní roz­vody na černo a neplatí zhola nic. Magi­strát to tiše přehlíží, čili trpí a schvaluje a nikoho nikdy nehnal k zaplacení nebo k soudu.

Pouze mnohaletý osobní pobyt mezi Kolumbijci může vydávat jistá reálná svě­dectví o jejich politické orientaci, o jejich nezájmu o levicovou, revoluční vládu, do­káže dešifrovat jejich názory a reálie. Sa­mozřejmě není vše tak jednoznačné, jak by se mohlo podle tohoto příspěvku zdát, protože lidský fenomén ve společnosti ne­ní nikde na světě dokonalý a předvídatel­ný, přesto se jedná o víceméně reálnou skutečnost.

 

Mnislav Zelený Atapana je etnograf a kulturní antropolog. V letech 1996-2001 byl českým velvyslancem v Kolumbii a Ekvádoru. V roce 1989 byl adoptován indiánskou rodinou kmene Yawalapitiů v Brazílii a získal jméno Atapana.