Kolumbijci chtějí válku?

A je to tady! Tušil jsem to. Kolumbijský president Juan Manuel Santos prohrál referendum, které sám vypsal, o jeho mírové dohodě s guerrilou FARC, i když za ní dostal letošní Nobelovu cenu míru.. Ne sice na celé čáře, jen o pár desetin procenta, ale při 60% neúčasti. Kolumbijci odmítli „jeho“ mír, ale ne že by chtěli válku.

Všichni chtějí konečně po více než 50 letech mír, ale ne tento, kde je cítit, že je to guerrila FARC, která diktuje, stále rozhoduje a tlačí na pilu. Tento půl století trvající konflikt tragicky zasáhl každou třetí kolumbijskou rodinu. Kolumbijská guerrila byla velmi krvavá. Statisíce jich bylo zabito, či spíš zavražděno a několik miliónů lidí bylo vyhnáno ze svých domovů. Stali se z nich běženci ve vlastní zemi zaplavující velká města. Členové guerrily FARC byli nelítostní vůči všem, i když se proklamovali jako bojovníci za práva kolumbijského lidu. Zajatce věznili a mučili i po několik let v řetězech v nehostinné amazonské džungli jako někdy ve středověku. Vraždili i masově nevinné oběti, vydírali, unášeli lidi, verbovali děti do svých válečných řad a vydělávali milióny dolarů obchodem s drogami. V devadesátých letech minulého století vytvořili největší narkokartel na světě,  vlastně velmi bohatou narkoguerrilu ovlivňující i místní politiku, podplácející policii, armádu, soudce, poslance. FARC se tak stal nejbohatší nelegální vojenskou organizací na světě.

A tito „lidi“, kteří  snad ani nemohou patřit mezi homo sapiens, měli podle této tzv. mírové dohody, zasedat v parlamentu a v senátu? Jejich vojenské řady FARC se měly  proměnit kouzelným proutkem, který na té kratší straně držel president Santos, v politickou stranu. Pro masové vrahy a narkomafiány bylo již předpřipraveno pár desítek kongresových křesel. Brali by pak  za to státní peníze, potažmo peníze daňových poplatníků, tedy těch, kteří pod jejich kriminálními činy trpěli po desetiletí. A to Kolumbijci nemohou jen tak zkousnout.

Guerrila FARC, podobně jako celá řada dalších kolumbijských guerril a nelegálních vojenských  hnutí se oháněla hesly boje za práva lidu. Bylo to však v posledních letech jen velké farizejství, velká faleš a vlastně i zrada na obyčejných lidech. Jistě, sociální nerovnost v Kolumbii existovala a stále existuje, asi tak jako všude na světě. V počátcích šedesátých let minulého století, kdy místní guerrily se množily jako houby po dešti, byly jejich ideje na prvním místě. Násilí však plodí jen násilí a časem si guerrila zvykla na svůj jednoduchý válečný život, který je začal i velmi dobře živit. Ideje ustupovaly, stávali se z nich jen banditi  a lapkové. A protože  kolumbijská vláda nebyla schopná morfologicky velice složité území řádně kontrolovat, do prázdných marginálních lokalit vstupovali tito protivládní ozbrojenci a území ovládli a i politicky spravovali. Guerrily, zejména zmíněná FARC a třeba další ELN, v době své největší moci kontrolovali téměř jednu čtvrtinu území země.

Při této příležitosti si vždy vzpomenu, jak mi generál Mora, ministr obrany  v době mého působení v Kolumbii, říkal:“ Jsou to banditi a s nimi se nevyjednává!“. Asi tak, jak nyní často deklarujeme, že s únosci se nevyjednává. Kolumbijský exprezident Álvaro Uribe Vélez jednal tímto způsobem a do guerrily se vojensky opřel. Kolumbijci jej právě proto zvolili, protože byli nespokojeni s vyjednáváním jeho předchůdce Andresa Pastrany s guerrilou FARC. Tehdy vláda koncem roku 1998 vyčlenila ze svého území kolem 35.000km2 a vytvořilo z něj demilitarizovanou zónu Caguán, a předala jej pod vládu FARC. Už tehdy se tak FARC stal politickým subjektem vedeným jejich otcem zakladatelem Marulandou, ale slíbený dialog zahájený 7. ledna 1999 byl pouze jejich monologem. Všichni čekali mír. FARC se zatím v klidu demilitarizované zóny vyzbrojoval a  všechny podvedl. 

A tak Uribe Vélez  během svých dvou mandatářských období vojensky výrazně snížil aktivitu guerrily i početní stav ze 16.000 vojáků na čtvrtinu. Jeho ministrem obrany  byl právě Juan Manuel Santos, který řídil i vysoce sofistikované útoky proti těmto banditům včetně obratných záchranných akcí unesených a vězněných vojáků a politiků ve stylu filmových „trháků“. Všichni očekávali, že Santos jako president  dokončí toto započaté dílo zničení guerrily. Nestalo se. Santos se otočil a dal přednost jednání. Chtěl do dějin vstoupit jako mírotvorce. Samozřejmě získal velikou podporu. Všichni už byli unaveni civilní válkou, která se vlekla desetiletí a chtěli mír.

Santos však jednal další  čtyři dlouhé roky v Havaně, kterou si jako místo k případné dohodě vybrali zřejmě představitelé FARCu, kteří tam byli víc doma než Santos. I v tom byla cítit taktovka guerrily.  K takovému jednání by spíš slušela Kostarika nebo Norsko. Prohra “ANO“ v referendu, tedy odmítnutí mírové dohody, je vítězstvím Álvara Uribeho Véleze,  Santosova  největšího politického soka, který se bude snažit tento úspěch posunout i do dalších presidentských voleb. Jistě, Kolumbijci chtějí mír, ale s potrestáním aspoň těch nejotřesnějších zločinů  proti lidskosti. Takový malý Norimberk. Jinými slovy chtějí mírovou dohodu obsahující jistou dávku spravedlnosti. To je to, co musí nyní Santos dojednat, navíc s podporou Nobelovy ceny míru, aby podruhé prospěl, i když to stěží bude vysvědčení s vyznamenáním. Jedině tak také dojde k ukončení enormní polarizace Kolumbijců.

Držím palce dalšímu jednání, které by však mělo pokračovat na nějaké víc neutrálnější půdě. Musí to být také taková dohoda, která i do budoucna jasně naznačí, že zločinci nejsou beztrestní. Bohužel si nejsem příliš jist s tím, že nějaká, třeba i menší část guerrily, s dohodou nebude souhlasit a zůstane u své lukrativní profese. Ostatně FARC se vždy skládal z desítek často velmi samostatných skupin, front,  operujících podle vlastních rozhodnutí. Tyto zbytky by pak mohl další president, třeba takový Álvaro Uribe Vélez s konečnou platností umlčet. To by byla ovšem ta nejlepší varianta. Jak pro Kolumbijce samotné, tak i pro světové společenství a turisty, protože navštívit tuto zemi v bezpečí a poznat Kolumbijce opravdu stojí za to. Pro mne je to ta nejkrásnější země na světě!