Mnislav Zelený - Atapana
http://zeleny.blog.ihned.cz/, 16. zaří 2011

Nekonečný růst je součástí naší chamtivosti a obžerství

Naše plytká víra ještě považuje za hříchy krádež (jak ovšem ještě dlouho?) a zabití. Lež už dávno zmizela v propadlišti našeho světského života. Ostatní přikázání se většině z nás vykouřila z hlavy, prostě si z nich nic neděláme. Ani netušíme, že například takové obžerství patří mezi velké hříchy. 

Nám se zdá, že přežíráním nikoho nepobuřujeme ani neomezujeme jako naopak lhaním, krádeží či zabitím, jen v případě přehánění ničíme samy sebe. To je ale velký omyl, vyplývající z našeho profánního života a myšlení, které dávno ztratily duchovní rozměr. Nejde nám dnes na rozum, že obžerstvím urážíme samu přírodu, která nám poskytuje svoje dary, svoje plody. Naším přežíráním, tedy přijímáním potravy nad rámec slušného stravování, tedy takového stravování, které nás nedrží při životě, ale vede k obezitě, těmito dary plýtváme, nevážíme si je a urážíme tím samu podstatu existence. 

Indiáni, jako všechny přírodní národy, tuto filosofii stravování chápou zcela jasně. Neznám indiána, který by se přežíral a tloustl. Tedy indiána žijícího podle tradic svého kmene. Takový indián vlastně jen přežívá a často hladoví. Nemá totiž touhu neustále něco lovit a plundrovat přírodu pro svůj žaludek. Součástí stravování indiánů jsou časté půsty, protože tělo se musí také občas pročistit, musí si odpočinout od neustálého návalu potravy, kterou my do sebe stále soukáme. Obžerství je proto u indiánů hodnoceno za velký přečin a k tomu jsou vedeni již od dětství. Indián se podle své mytologie, kde má zakódované své přírodní zákony, bojí trestu za přílišný lov a rybolov a tím i za přílišně přežírání. 

Duchové zvířat a rostlin by mu přichystali trest, ve formě nemocí, smrti a katastrof. Právě tyto duchy, které vidí za každým zvířetem, za každou rostlinou si musí neustále usmiřovat a dokazovat, že si všech těchto plodů přírody váží. Našimi slovy ochraňují přírodu. S tím souvisí i plýtvání jako takové,které je u nás součástí nesmyslného růstu za každou cenu. Když indián uloví zvíře je zcela nemyslitelné, aby se nějaká část vyhodila. Spotřebuje se vše, maso, šlachy, kosti, kůže, zuby, oči, nikdo si nedovolí něco nedojíst. To by zase byla urážka ducha zvířat či rostlin a ti by se mohli lidem pomstít. My jsme toto vše hodili za hlavu. Chamtivě se přežíráme, lovíme přespočet jen pro potěchu, kupíme odpadky a doslova kynožíme vše živé kolem sebe, protože chceme tak zvaně neustále růst. Neustále urážíme duchy přírody, tedy přírodu samotnou, protože žádný strom neroste do nebes, aby byl tak zvaně stále vyšší a větší, tak jak to má zakódované naše společnost. A pak se jen divíme, jak se na nás příroda zlobí a trestá podle pravidel indiánského kodexu nemocemi a katastrofami. 

Obžerství úzce souvisí s chamtivostí, je jednou s forem chamtivosti a nekonečné snahy růstu pro růst. Chceme prostě stále víc a víc, v jídle i ve všem vlastnictví. Soused má větší barák než já, musím mít ještě větší. Jeden stát postaví velkou loď,ten druhý jej musí přetrumfnout. A tak se staví stále větší a větší letadla, lodě, domy, auta, chceme mít vše větší a větší, obdivujeme větší a větší prsa žen a větší a větší penisy. Naše dějiny nám nastavili cestu pokroku, který se stal pro nás posvátnou krávou, kterým zaštiťujeme a obhajujeme naší chamtivost a neustálý růst. Když konečně dosáhneme pocitu štěstí, že jsme si něco hezkého koupili, pokrok nám připraví další past pro naši chamtivost a předvede ještě lepší věc. Odhazujeme tu minulou a chceme tu novou. Pokrok by vlastně bez naší chamtivosti nemohl ani existovat, tak, jak neexistuje mezi indiány. Jejich děti mají stále stejné hodnoty, jako jejich rodiče či prarodiče, chtějí žít pouze tak, jak dávné zákony kázaly jim. Vše dobré bylo pro jejich předky a tedy i pro ně již vymyšleno. Naše děti mají jiné hodnoty, než jejich rodiče, a proto je to žene stále někam jinam, dál a dál. Pokrok se u přírodních národů vlastně zastavil, touhy těchto lidí totiž splynuly s přírodou, jejíž vývoj je sotva znatelný. Pokrok je pro ně doslova zlem, koncem jejich existence. 

Žijeme pod kuratelou pokroku a neustálé snahy růstu, který si nás diriguje podle výzkumů, kam chce. Ano, máme to v genech pár století. Ať již bude vynalezeno cokoliv, vždy to lidská chamtivost přijme a bude chtít vlastnit. Zase si budeme myslet, že bez té věcičky nelze existovat a až tuto věc, větší a větší auto budeme mít, že budeme konečně šťastni. Nebudeme však šťastni nikdy, neboť se to štěstí od nás neustále vzdaluje, jakkoliv si myslíme, že se k němu blížíme. Za pár let se postaví auto ještě větší. Mnozí tuto nekončící snahu lidí považují za životní motivaci a pokrok za dar, bez kterého lidstvo nemůžeme žít. Ano, ale pak také musejí vědět, jak vše končí. Jenže to se jim už nechce o tom ani myslet. Indiáni však bez této motivace žijí a vůbec jim nepřipadá, že jsou na tom špatně. Ba právě naopak. Indián si totiž to svoje štěstí splňuje neustále každým dnem, protože jeho štěstí je tak malinké, že si jej vždy splní: jednoduše řečeno sní si pár banánů a večer si užije s ženou. Tečka. To je vlastně život. K životu vlastně nic moc nepotřebujete. Když budete nějakou dobu žít v džungli, pochopíte, že chamtivost nepotřebujete a svoje denní štěstí si vyplníte, jako oni. Tam jsou vám všechna velká auta, velká letadla, převysoké mrakodrapy a nekonečný růst na nic. Indián nepožaduje žádný pokrok, ten by mu zasel jen rychlý rozpad jeho společnosti a způsobů života v zapadlých lesích Amazonie. Možná, že právě pro nepřítomnost pokroku nezná chamtivost, geny růstu a žije proto šťastně, mnohem šťastněji než my. My se neustále za štěstím, ať již ve formě pohodlí, které hledáme, či obžerství a chamtivostí za věcmi a lepším bydlem, jen ženeme. Pokrok si nás naší chamtivostí osedlal. 

Pokrokem, hektickým rozvojem a bojem za neustálý růst se na naší civilizaci logicky nabalují i negativní znaky, jako na každý hektický rozvojem firmy, která si za čas začne žít vlastním životem s vlastními problémy. Ty ji postupně likvidují, až se sama od sebe rozpadne. Podobně skončili všechny mocné firmy a říše světa. Čím rychlejší a dramatičtější vzestup, tím rychlejší pád a kolaps. 

Pokrok letí v před a jakoby ztrácel svůj lidský rozměr, člověčenství. Většina z nás jsou pouzí spotřebitelé, kteří se chamtivě trmácejí za pokrokem nějaký ten metr nebo kilometr a nejsou schopni uvažovat o lidském rozměru vynálezů. Jsme ve vleku růstu, kdy vynálezy, který jej podporují, se časem postaví proti nám. Nedávno přehrady byly k zvládnutí vodních živlů a teď mohou být hrůznou noční můrou. O atomu ani nemluvě. S naší chamtivostí dávno odmítáme biblické ponaučení o sedmi kravách hubených a sedmi tučných. Domníváme se, že pokrok nám zaručí nestálý blahobyt a stálý a větší přísun štěstí a požitků. Indián pokorně prožívá dobu nouze, není překvapen, jako my, když přijdou hubená léta. Indián se neprotiví, nechce měnit koloběh přírody, protože není chamtivý. Je fatalista, posmíváme se. On se odevzdává do rukou přírody, my ji chceme přetvářet, využívat, vykořisťovat pro naši chamtivost a neustálý růst, ale často se nám to vymstí. Jsou opravdu ti indiáni tak směšní, hloupí a nerozumní, že nechtějí žít lépe, divíme se? 

Německý filozof Herder byl proti představě o univerzálním rozumu a pravdě. „Děti přírody by neměly být vzdělávány bělochy, jejich život je mnohem čistší než náš a jejich uctívání jejich božstev a šamanismus je nevede k neplodnému materialismu, k nadvýrobě a pádu lidskosti,“ napsal. Nepřipadá mi to tak moc neaktuální. 

Západní myšlení odmítá cestu utrpení jako poznání a zdroj ponaučení, což indián naopak bere jako hlavní způsob a zdroj pochopení přírody a samotné naší lidské existence. Tímto utrpením je připraven na vše i na smrt. My chceme pokořit i smrt a přiblížit se se svými schopnosti k samému Bohu. Chceme chamtivě žít více a více let. K čemu? Každému je dán jeho čas. Západní myšlení usiluje o bohatství, o moc, o neustálý růst někam dál a dál. Ano, říká pan Macháček, je to přirozený jako růst stromu. Jistě, má pravdu, ale ten strom taky někdy zahyne. A s tím musíme při našem růstu stále více počítat, což se nám o tom nechce ani přemýšlet. Jistě, nemůžeme chtít, abychom žili v chýši někde v Boubínském pralese, ale také musíme počítat, že růst nejde do nekonečna a někdy přijde krach, tak jako když budeme nafukovat balónek, až praskne. 

Měli bychom být fascinování tím, že pralesní indiáni nejsou žádnou archeologickou relikvií, ale živé lidské bytosti konservující svůj způsob života bez minimálního pokroku po tisíce let. Jejich život se nám zdá primitivní, opovrženíhodný, sterilní, neužitečný, vegetativní, zbytečný, ale přesto si žijí spokojeně dál. Jaká ze slavných a mocných civilizací světa vydržela tak dlouho? Žádná a ani ta naše nemá vlastně žádnou velkou šanci. Právě tyto jednoduché kultury, které pejorativně a nafoukaně nazýváme primitivní, přežily všechny velké a slavné civilizace v minulosti, které se vzedmuly k obrovským úspěchům, jak v duchovní, tak v materiální kultuře, aby se časem rozpadly a zmizely z povrchu zemského. Snažily se být stále větší a větší. Zůstaly po nich jen mrtvé vzpomínky a památky, mumie a zříceniny. Babyloňané, Peršané, Asyřané, staří Egypťané, Řekové, Římané, Inkové, Aztékové, Sovětský svaz, Třetí říše... Naopak ty kultury, které neměly možnost se rozvinout a zanechaly si řekněme jakýsi původní rozměr své existence, nezažily žádný vzestup hnaný chamtivostí a tím vlastně ani žádný pád a tak jejich nositelé přežívají v souladu s Matkou přírodou bez chamtivosti a obžerství jako před tisíci lety. 

Tato zkušenost ukazuje, že člověk, který kráčí cestou pokroku ve všech formách své existence, materiální i duchovní, a hledá pouhý růst, časem zaplatí všechny své úspěchy zničením sama sebe právě pod tíhou vlastního progresu a zanechá za sebou jen mrtvé relikvie. 

Skutečné štěstí totiž vůbec nesouvisí s pokrokem a nekonečným růstem všeho, z kterých jsme si udělali posvátné fetiše, ba naopak lze říct, že pokrok jej ničí. Jakákoliv civilizace je pozvolna a nebezpečně infiltrována negativními jevy, protože pokrok ve stejnou dobu vedle zisků a užitků přináší egoismus, korupci, zmatky, poruchy, kdy sama chamtivost přeroste ve velké zlo, které časem může být příčinou morálního i fyzického vyhynutí privilegovaných bytostí, za které se považujeme.