Mnislav Zelený - Atapana
Literární noviny, 1. listopad 2011

Viva la Revolución!

Když jsem v lednu 1969 připlul do Rio de Janeira na palubě argentinské lodi Río Tunuyan, netušil jsem, co mne vedle pláže Copacabany, samby a karnevalu čeká. 

Přístřeší jsem našel na stole ve studentské ubytovně ve staré čtvrti Lapa v samotném centru již bývalého hlavního města Brazílie. Tato čtvrť ve své původní podobě už neexistuje. Navždy mi však zůstala jako vzpomínka na noční nekonečné diskuse o revoluci, když jsem se vracel ze své šichty číšníka v hotelu Miramar Palace na pláži Copacabana. Přijel jsem se zkušeností srpna 68 a sousedství se SSSR, a tak je přirozené, že jsem byl a stále jsem příznivcem konzervatismu. Naopak studenti od Haiti po Chile, mající zkušenosti se silným „sousedem" na Severu, do mne bušili revoluci a Che Guevaru, který byl tehdy zastřelen teprve před pár měsíci, 8. října 1967. Nemohli mne pochopit, ale ani já je. 

V Praze, Brně a Olomouci v minulých dnech proběhla drobná přehlídka filmů o revoluci v Latinské Americe La Revolución (viz text na záložce – poz. red.). Obrazně řečeno, revoluce je v Latinské Americe jako ryba ve vodě. Studentské bouře, prapočátky mnoha revolucí, jsou prakticky na denním pořádku od Mexika po Argentinu. Před mnoha lety jsem zažil několikadenní studentskou okupaci na univerzitě v Guayaquilu. Nakonec tam vtrhla armáda a řadu studentů na místě postřílela, akademická půda neakademická. Stěny byly postříkané jejich krví. V Bogotě před státní univerzitou byly v době mého pobytu téměř pravidelně policejní vozy, slzotvorný plyn se vznášel a mladíci se šátky přes nos vrhali kameny, aby sanitky s houkačkami odvážely zraněné. A všude visely a stále visí kresby, fotky a plakáty s Ernestem Che Guevarou. Tato ikona revoluce je stále neuvěřitelně přitažlivá. Asi tak, jako v minulosti byl velkým symbolem revoluce Simón Bolívar. Jenže ten se svou šavlí a bílým Šemíkem jaksi zastaral proti kalašnikovi Che Guevary. Bolívar zůstal v historii, Che Guevara zůstává v přítomnosti. V čem asi vězí tato přitažlivost, i když bouře a revoluce v Latinské Americe jsou velmi krvavé a pro nás odpudivé? Je třeba však také zdůraznit, že jak mladíci dospějí, vybouří svoji revoluční duši, tak se převážná většina z nich zařadí do společnosti, proti které bojovali. 

Na co se už zapomnělo 

Je nepopiratelné, že Che Guevara má stále obrovské charisma, které je schopno podmaňovat a ovlivňovat. Možná takové, jaké měl třeba Gándhí. Spolubojovník Fidela Castra v sobě po celou dobu nesl étos revoluce. Možná mnohem větší než Fidel, z kterého časem vyprchal, když přijal roli oficiálního vládce Kuby. U Che étos nikdy nevyprchal. I když byl ministrem vlády a diplomatem s tradičním velkým doutníkem v ústech a mohl klidně jako ostatní „compaňeros" nastoupit do vlaku poklidné vlády, která si říkala revoluční, přestože byla diktátorská, odmítl. Se svým revolučním étosem pokračoval dál, a to je jistě také velice přitažlivé. Nicméně jeho konec byl podobný konci Bolívara. Oba byli opuštěni a zrazeni, aby po smrti byli uctíváni. Navíc téměř mučednická smrt Che Guevary je další bod pro jeho zbožňování. Jako symbol rebelie je zachycen i v mistrné fotografii Alberta Kordy, která je považována za nejznámější fotografii světa. A to jistě také přispívá k jeho neustálé známosti a až k nemístné glorifikaci. Rychle se totiž zapomnělo, že mimo jiné na Kubě řídil popravčí čety zabíjející stovky nepřátel bez jakéhokoliv soudu. Přestalo se mluvit o tom, že zavedl koncentrační tábory pro politické nepřátele, homosexuály a těžce nemocné Kubánce (to podobné dělal Hitler). Rychle se také zapomnělo, že násilí bylo pro něj hlavní cestou. Řekl: „Nenávist je součástí boje. Neomezená nenávist vůči nepříteli donutí člověka, aby překonal svá přirozená omezení. Tím se stane efektivním, násilným, selektivním a chladnokrevným strojem na zabíjení. A takovými stroji na zabíjení se stanou naši vojáci." 

Nicméně jeho revoluční mýtus a glorifikace pokračuje. Mládež je obecně vzato revoltující, stavící se proti všemi minulému. A je vlastně jedno, zda se jedná o boj proti režimu komunistickému nebo kapitalistickému. Takže permanentní revoluce Lva Davidoviče Trockého, která byla Che Guevarovi velmi blízká, je mládeží také příznivě vnímána. 

Guervarovo „el foco" 

Podle ekvádorského spisovatele a revolucionáře Patricia Ycazy (Che, Legado y Permanencia de Cara al siglo XXI, Quito, 1997) jsou myšlenky Che Guevary stále živé, protože jeho marxismus je antidogmatický, humanistický a internacionální. Che kritizoval marxismus petrifikovaný a hybridní, kdy stalinská scholastika zastavila vývoj revolučního marxismu. V dopise před odchodem do Bolívie svým dětem napsal o internacionalitě revolucionáře: „....Je to nejkrásnější kvalita revolucionáře." Snem každého revolucionáře je podle něj, podobně jako u Rousseaua a Lenina, vytvořit i „nového člověka", „skutečného občana". Dodejme, bohužel, že to samé chtěl i Hitler. 

Slovo revoluce znamená v latině převracet. Jedná se o mimoprávní akci mas vedoucí k totální změně režimu, jinak se jedná o pouhý puč. Podle Anthony Giddense každá revoluce musí plnit tři základní body. Musí se jednat o masové sociální hnutí, musí vést k zásadním společenským reformám a musí být realizováno protiprávním násilím. Tyto body plnil jak Bolívar, tak i Che Guevara. Ten však teorii revoluce doplnil ve své knize La Guerra de guerillas z roku 1961 o další svůj bod: „el foco". Tento tak zvaný focalismus znamenal vytváření malých skupin nespokojenců přerůstající v ozbrojené bojůvky. Ty následně rozšiřují revoluční napětí mezi lid k širokému povstání mas. Jsem přesvědčen, že právě i tato idea začínající revoluce je mezi mládeží na celém světě velice přitažlivá. Všude se přirozeně vytvářejí skupinky nespokojenců, které jsou potencionálními buňkami nějaké budoucí revoluce. 

Kdo nakonec přebere moc? 

Domnívám se, že revoluce potřebuje tři skupiny lidí. Jednu s étosem revoluce, která zapaluje ostatní pro své nádherné a čisté myšlenky osvobozující od všeho zlého v aktuálním světě. Tento étos nesou vždy myslitelé, jedinci, žádný lid, žádné masy. Zpravidla jsou těmi revolučními mysliteli mladí muži, žádní starci, ale také žádní nevzdělanci a chudáci. Těmi mladými jedinci byli právě Bolívar a Che Guevara. Ten první pocházel z velmi bohaté rodiny v Caracasu, ten druhý byl vystudovaný lékař a vlastně intelektuál. Oba dva byli svými revolučními myšlenkami doslova prostoupeni (podobně jakou naši vůdci disentu). Ještě ne dvaadvacetiletý Bolívar při své cestě po Evropě nasával revoluční myšlenky. Jeho učitel Fernando Rodríguez jej uvedl k dílům Voltaira, Rousseaua, Bacona, Hobbseho. 15. srpna 1805 spolu vystoupili na horu Monte Sacro nad Římem, kde došlo doslova k mystériu. Bolívar údajně osvícen Prozřetelností v jakémsi transu pocítil prorocké oslovení: „Budeš silný a mocný s velkou duchovní silou, která tě dovede k velkým činům navzdory mnohým porážkám." Bolívar přísahal, že neodpočine své paži ani duši, dokud nezničí jho španělských kolonií. Svými myšlenkami a svým étosem zapálil všeobecné revoluční povstání, které jsme nazvali národně osvobozenecký boj. 

Nyní na revoluční scénu nastupuje druhá skupina osob. Říkám jim „užiteční blbci". Jsou to ti, kteří v revoluci hrají kompars lidu, mas. Jsou to ti, kteří se nechají nadchnout étosem vůdce, jeho nádhernými myšlenkami o svobodě, rovnosti, bratrství a lásce, pokud možno všeobjímající. Jsou to ti, kteří jdou do boje s píkami a vidlemi za vůdci na koních (nebo do demonstrací cinkat klíči), nasazují životy a umírají. A pak je zde třetí skupina, o které se zpočátku ani moc neví. Jsou to ti, kteří vidí již daleko dopředu. Jsou to ti, kteří si plánují své budoucí posty ve státní správě a ekonomice, až skončí ten revoluční mumraj, hesla, pokřiky a zabíjení. Jsou to ti, kteří převezmou místa předcházející elity. Jsou to budoucí elity. Mouřenín udělal svou práci, mouřenín může jít. A tak lid zůstává lidem a mnohdy bývá velice zklamán. V případě Latinské Ameriky se prakticky nejednalo o žádné národně osvobozenecké hnutí. Byl to boj kreolů, kreolské vyšší vrstvy, za likvidaci španělské nadvlády, aby mohli Španěly nahradit v jejich úřadech a moci. Kreolové totiž jako druhořadí obyvatelé kolonií vinou pouhé geografické diskriminace oproti svým rodičům narozeným ve Španělsku nemohli z tohoto titulu zastávat funkce ve správě státu. Nedomnívám se, že jde o znesvěcení revoluce, je to pouhá realita prověřená stoletími. Revoluce jsou už takové. 

Porevoluční kocovina 

Zklamáni bývají i vůdci s étosem revoluce, protože jsou zpravidla opuštěni. Bolívar byl po vítězství velmi brzy označen svými nejbližšími spolubojovníky za zrádce revoluce a opuštěn. Celé jeho ideové dílo a myšlenky o jednotné a silné Jižní Americe bylo zničeno. Přišly budoucí elity, v případě Bolívara místní caudillové, kteří si rozparcelovali půdu i moc pro sebe. Étos skončil v bídě a zapomnění. Dokonce na něj přichystali i atentát, aby jim nevadil v cestě. Zcela chudému a nemocnému Bolívarovi nikdo z revoltujících kreolů nepomohl. 

Je paradoxem dějin, že pomocnou ruku mu nabídl ten, proti kterému celý život bojoval. Španělský hidalgo Miera mu poskytl pohostinství na své haciendě v Santa Martě. Zde těsně před smrtí Bolívar prohlédl a revoluci zhodnotil také dost tvrdě. Znechuceně napsal: „Všichni, kdo slouží revoluci, ořou moře." Ve Francii se říkalo, že revoluce požírá své děti. A to nejen symbolicky. I Che Guevara byl opuštěn. V Kongu ani v Bolívii, kam chtěl vyvážet revoluci, neuspěl. Místními obyvateli byl nepochopen. Pár dní před svou smrtí se prý sešel s indiánským pastevcem koz. Ten se jej ptal, proč přišel. Che Guevara: „Přišel jsem tě osvobodit." Indián opáčil: Osvobodit? Od čeho? Od mé kozy?" 

Při otázce krvavosti latinskoamerických revolucí musíme jít podle mne daleko do historie. Do období dobývání Ameriky. Je totiž velice zajímavé, že k největším revolučním masakrům zpravidla docházelo v regionech tvrdých bojů conquistadorů s indiány. Krvavé žně při vyhlazování indiánů na Kubě: nelítostná kubánská revoluce. Boj s Aztéky v Mexiku: velice krvavá a předlouhá mexická revoluce a další revoluční buňky a násilnosti. Boj s Inky v Peru: krvavé revoluční skupiny jako Světlá stezka či Tupamaros. 

Třetí případ, který chci uvést je o něco složitější. V Kolumbii nevznikl žádný jednotný politický celek, který by jednotně bojoval se Španěly. Rozdělíme-li si však Kolumbii podle kmenové příslušnosti, zjistíme ohromující skutečnost. V místech osídlených karibskými kmeny, například skupinou Pijao, Muzo či Panché, docházelo ke krutým bojům po celá dvě i více století. Karibové byli kanibalové a obecně tvrdí válečníci. Z hlav zabitých nepřátel si dělali nádoby k pití, mrtvá těla vycpávali popelem a věšeli po svých osadách, rituálně je pojídali. Jedná se o region nynějších departamentů Antioquia a Tolima. A právě zde vznikly všechny revoluční guerilly, především FARC a ELN, bojující neuvěřitelně krvavě a krutě za revoluční cíle socialismu. Jejich étos však již dávno zmizel v propadlišti dějin, jestli vůbec nějaký byl. Jen drží svůj vzor Che Guevary, chladnokrevných zabijáků a mají snahu dosáhnout na moc a vládu za každou cenu. Samotná účast lidových mas je za celá ta léta prakticky nulová. Během mého pobytu v Kolumbii jsem měl možnost sledovat i policejní statistiky. A ty pečlivě uváděly, že právě v tomto regionu je největší násilí, tady probíhají nejprudší boje revolučních a kriminálních buněk. Naopak v oblasti pacifických Muisků, v departamentu Cundinamarca a Boyacá, kteří se poddali téměř bez boje, nevzniklo žádné revoluční hnutí ani žádná revoluční tradice. 

Tradice a třeba i geny se nedají vymýtit. Podobně jako se nedá vymýtit revoluce jako taková. Přijdou další s plamenným zrakem plným étosu, přijdou davy „užitečných blbců" a ti, kteří tuší, co mohou získat. Nikdo z nich se nepoučí, protože takoví jsme my, lidé. 

Mnislav Zelený (68) studoval v 60. letech na ekonomické fakultě Vysoké školy zemědělské v Praze a Filozofické fakultě UK. Postgraduální studia absolvoval v roce 1973 na univerzitách v peruánské Limě. Život českého etnologa a cestovatele, který byl pralesním etnikem Yawalapiti adoptován jako Atapana, je spojen především s výzkumem a prací v jižní Americe. V letech 1996 – 2001 byl velvyslancem ČR v Kolumbii a Ekvádoru. V roce 2003 inicioval založení nadace Velká Amazonie s cílem chránit amazonské deštné pralesy a amazonské indiány. V posledních pěti letech podniká pravidelné terénní výzkumy ve Venezuele 

Filmová přehlídka La Revolución se uskutečnila od 19. do 29. září v Praze, Brně a Olomouci a nabídla šest latinskoamerických filmů, které se na minulost dívají pohledem současné generace filmařů. Tomuto malému festivalu jihoamerického filmu vévodil film z roku 2010 Post Mortem o Pinochetově puči v Chile. Dále byly na festival zařazeny filmy Revoluce, Salvador Allende, Pusť to z hlavy a například argentinský film Tajemství jejích očí. Snímek zobrazující dobu těsně před pravicovým pučem v Argentině obdržel Oscara za nejlepší neanglicky mluvený film.