Nadpis zní poněkud neuvěři­telně a na první pohled zcela ne­smyslně. Nenechme se však mýlit a podíveme se hlouběji do událostí a změn, které nastaly v Novém světě po Velké Conquistě i v ob­lasti umění, konkrétně v kera­mice.

Sošky, votivní předměty, užit­né nádoby nebo i hudební ná­stroje z pálené či jen sušené hlíny byly pro jednoduchost výroby, snadné získání materiálu a hlavně pro velké a dlouhodobé využití velmi oblíbené a rozšířené po celém indiánském světě. Po pří­chodu španělských dobyvatelů zasáhl i do lidové keramiky nový vliv. Objevily se křesťanské motivy, které se poměrně rychle rozšířily, nové objekty — jako kůň a býk — a nové tradice.

Obě zvířata - kůň i býk - silně na Indiány zapůsobila svou korpulencí, silou a krotkostí. Ochočený býk, kráva a vůl se stali jejich spojenci při země­dělské revoluci, kdy opouštěli dřevěný kolík a motyku a přechá­zeli k plužnímu obhospodařování půdy. Prospěšnost dobytka sílila a evropské tradice dostávaly ame­rickou podobu.

Indiáni využívali nejen zvířecí sílu, ale i maso, kůži a mléko. Vysoká hospodářská závislost měla samozřejmě vliv i na ná­boženskou stránku života. Býk se stal předmětem zájmu šamanů. Byl-li býk symbolem i měřítkem síly a nejednou i božstvem pro španělského rolníka, proč jím nemohl být i u Indiánů ?

Přemoci býka byla čest. Z tra­dice se stal ve Španělsku sport a v Americe mu vyrostla velká konkurence. Oblíbenost vrcho­lila při slavnostech a trzích, kde se býčí zápasy staly nedílnou součástí.

Keramická výroba nebyla po­zadu. Z městečka Pucara se po celém Peru rozšířili glazurovaní malí a velcí býčci v realistické podobě i zbarvení. Na bedrech mají kulatý otvor. Zde se musíme ve své úvaze opět vrátit do doby předkolumbovské. Tehdy místo sošek býka byly alpacy a lamy, které též měly v bederní části malou prohlubeň. Sošky sloužily za votivní předměty a do beder­ních jamek se vkládala pryskyřice a tuk potřebný k vykuřování při obětech. Býk zaujal jejich vý­znam, neužívá se však pryskyři­ce, ale tenká svíčka.

Pozornější pohled nám řekne, že všichni pucarští býčkové, malí či velcí, jsou si podobní. Zvlášť detaily hlavy: rohy, oči, nozdry, jazyk a brada. Brada? Ano, a k tomu zelená a pletená jako vánočka. Podobný „útvar“ lehce najdeme mezi rohy. Samoúčelná dekorace, nebo nějaká tradice?

Když tradice, pak odkud? Při hledání pravzoru vousatého býka můžeme projít od Španělska přes Středozemí na Krétu. Po jeho stopách dojdeme až do třetího tisíciletí před naším leto­počtem, do říše Sumer. Ta může být nejstarším a snad i původ­ním místem, odkud vyšel náš pucarský býček s legračně vy­plazeným růžovým jazykem.

Porovnáme-li oba býčky na obrázku - sumerského a indián­ského - budeme až překvapeni jejich podobností, na které nic neubraly ani velké geografické rozdíly a vzdálenosti, ani tisíce let. Nad zelenou bradou z lazuritu jinak zlatého sumerského býka se udivoval i jeho objevitel C. L. Woolley. U pucarských býků se změnil pouze materiál. Ze zlata hlína a z lazuritu zelená glazura.

Cílem této úvahy není snaha určit, zda pucarský býček je kopií sumerského umění nebo ne, ale naznačit, kudy se mohl ubírat a jaké měl možnosti kul­turní vývoj naší Země. Je to ty­pický případ pro kombinaci a vzá­jemné doplnění diametrálně od­lišných teorií - migrační a kon­vergentní.

Zastánci první teorie odvozují původ obdobných kulturních jevů na světě z jednoho centra, odkud se rozšířily migrací. Ti druzí tvrdí, že výskyt podobných jevů vznikl nezávisle na sobě u různých národů. A býček ? Užívání sošky býka jako určitého symbolu, tvarové i barevné de­taily mají zřejmě jeden původ: Sumer. To souhlasí. A tedy vše ostatní je jen opakování a kopí­rování. Zde již nelze souhlasit doslova.

Konvergentní teorie vysvět­luje, že stejné podmínky, pro­středí a úroveň lidské společnosti přímo nutí člověka k výrobě a vzniku podobných předmětů, jevů v myšlení i v organizaci společnosti.

V arktických oblastech se lidé oblékají do koží, vrhají harpunou a jezdí v kožených člunech (Eskymáci i Indiáni Ona), všude v tropech se loví lu­kem a šípem, používá se signalizační buben, Indiáni Aymara i černoši ze střední Afriky vyrá­bějí stejné rákosové čluny, užití štěpných hran pazourku nebo obsidiánu je obdobné jakož i ka­menné sekery nebo červené hlinky, lidová hudba od Cuzca v Peru nemá daleko k naší a také výšivky Mayů na krojích „huipil“ by se u nás na Slovácku ztratily.

Existence býka v Americe může být naopak zjevný důsle­dek migrace, ale jeho ztvárnění je více méně záležitostí domorodé dovednosti a invence, jíž jde o zachycení nejrealističtější po­doby. Záměr jistě podobný jako v Sumeru, a proto i podobný výsledek. V případě pucarského býčka se zachovaly dominantní detaily (jako je zelená brada), právem přičítané Sumeru, ale celkový charakter a lidový realis­mus sošky s rozkošně vyplaze­ným růžovým jazykem je výsledek místního prostředí.