Kráčím prázdnou hliněnou silnicí vzhůru. Přede mnou se klidnou stařeckou chůzí vleče shrbená žena, zabalená v dece „chala“, a táhne za sebou osla s nákladem klestí. Je téměř poledne. Ticho přerušilo několik dětí. Vyběhly z chatrče a nabízejí mi k pro­deji balíček filmu značky Kodak z roku 1966. Škoda, ale kupce stěží najdou. Turisté, zvláště cizinci, jsou na rovník dobře zásobe­ni. Jsem jediný příchozí. Možná, že není ná­vštěvní den, ale jsem raději. Sleduji železný pás přibitý k zemi viklajícími se hřebíky. Hned vedle stojí prodejna suvenýrů jednoho českého podnikavce s lidovým uměním a řemeslem. Hranatý pomník s koulí na vrcho­lu stojí na opuštěné cestě asi 20 kilometrů za Quitem. Jsem na zeměpisné šířce 0° 0' 0" — la linea equinoccial.

Vracím se pěšky. Silnice je prázdná, jen mé kroky víří oblaka prachu. Před pueblem Pomasqui si uvědomuji, že je dnes velký svátek sv. Petra a Pavla. Z nízkého bílého domku s přistavěnou zelenou kolnou se ozývá křik a hudba. V době oslav a svátků se z lis­tí, křoví a dřevěné kostry staví vzdušný, stin­ný a příjemný prostor pro kapelu, hosty a příbuzné. Jmenuje se „toldo“. Právě odtud vyběhlo pár rozjařených domorodců. Běží ke mně, na nic se neptají a znenadání se ocitám uvnitř. Toldo je přeplněné. V jednom rohu hraje hudba. Na opačné straně je úzké prkno — stůl a dvě řady lavic. Zde sedí vý­hradně muži. Ženy je mohou pouze obsluho­vat, ale sedí od mužů odděleny, na zemi na rohožích. Mé místo je mezi starými domorodci. Oslavuje se a pocestní v okolí jsou zváni. Někdo v ošoupaném a špinavém saku nalévá kořalku z cukrové třtiny. Druhý, v modrém a hrubě tkaném ponču, mi při­držuje „cariso“. Je to malý a úzký pohárek z bambusu. Salud amigos! připíjím a sotva popadám dech. Všichni se smějí. Podávají mi na osvěžení „chicha“, zkvašený nápoj z kukuřice. Ty jsi gringo? ptají se. Diví se mé záporné odpovědi, ale jsou spokojeni. Que bueno, mluví plnými ústy. Vykládám, co dělám, jaký je účel a cíl mé cesty. Jsou rádi, že se zajímám o jejich způsob života a souhlasně kývají hlavami.

Zábava trvá celý den. Ženy roznášejí nové a nové chody jídel. Na stole jsou hromádky vařené kukuřice. Jí se ke všemu. V keramic­kých miskách dalšího chodu je kus masa, zelenina, hrách, červená řepa. A opět kořalka a chicha. Tempo jídla je velké. Nová várka misek skrývá tentokrát rýžovou polévku se zeleninou a slepicí. Musím podotknout, že vše, včetně polévky, se jí rukama nebo po­mocí placek tortillas. Šikovně ji prohnout a nabrat do ní jídlo jsem se naučil již v Peru. Proto doufám, že svými způsoby a chová­ním nejsem výstřední. Vrcholná zkouška při­šla na konci hodů. Roznáší se typický pokrm domorodců „cui“. Byly to myši nebo křečci. To jsem již nepoznal. Měl jsem štěstí. Do­stávám znamenitou porci: hlavu i s očima. Muži se živě baví, prskají husté sliny, ko­řalka teče po stole i po mně. Zkoušku jsem složil výborně. Dostávám taneční sólo. Prskají a bouchají rakety, prkna se sklízejí. Ženy, zabořené do svých košatých sukní, ještě dojídají, co zbylo. Moje taneční směs Lúčnice a rokenrolu se velmi líbí. Kolem mne stojí potácející se kolo tleskajících mužů a žen. Naopak moje tanečnice se nedá vy­rušovat z práce jistě důležitější: kojí svého šikmookého kloučka s černými vlasy a hla­dovým bříškem.

K večeru odjíždím do Quita. V ulicích ještě doutnají ohně hadrů a pneumatik z včerejších nočních oslav. Vzpomíná se i na pontifikální mši slouženou quitským kar­dinálem za přítomnosti apoštolského nuncia, všech diplomatů, vlády a presidenta dr. José Maria Velasco Ibarra. Zatímco končil slav­nostní vstup do katedrály na náměstí Nezá­vislosti, začali kluci pálit ohně. S kamarádem Luisem jsme si udělali hadrový míč, stáhli jej drátem a polili benzínem. S hořící koulí jsme na ulici mezi auty hráli kopanou. Je to jeden z nejoblíbenějších zvyků zdejší mládeže.

Quito leží v rozkošném horském údolí ve výšce asi 2600 m. Pyšní se nejvýše položenou televizní věží na světě a historickou ho­rou Pichincha. Armáda jihoamerického osvo­boditele Simóna Bolívara s generálem Sucre zde 24. května 1822 porazila v konečné bitvě španělské kolonizátory. Necelých 140 tisíc dnešních obyvatel žije ve dvou čás­tech města — staré jižní a nové na severu. Úzké a příkré uličky s exotickými náměs­tíčky plnými paláců, koloniálních kostelů a palem vytvářejí nejromantičtější procházky v pokolumbovském Novém světě. Plaza de la Independencia s vládním palácem, kated­rálou a malým parkem považuji za nejhezčí partii města. Řada kostelů roztroušených po starém městě doplní představu o umění koloniálního baroka; San Francisco, San Augustin, Basilica de la Merced, La Compañia. Ulička Guayaquil vede k památníku Simóna Bolívara. Za astronomickou obser­vatoří, založenou dr. Milanem Štefánikem, začíná „severní město“. Moderní široké uli­ce s vilami, hotely, nemocnicí, býčí arénou, sportovním stadiónem, universitou. Před uni­versitním divadlem končí Avenida de las Americas zajímavým kruhovým náměstím. Kolem umělé vodní nádrže defilují kamenná poprsí indiánských hrdinů v zemích Latin­ské Ameriky. Mezi jmény Tupac Amaru (Peru), Enriquilo (Dominikánská republika), Abayuba (Uruguay), Guaycaypuro (Vene­zuela) a jinými je i ecuadorský vůdce in­diánských armád Rumiñahui.

Budete také hledat Rumiñahuiův zlatý po­klad u Chimboraza? — ptali se mnozí s úsměvem, a jistě i potměšile. Poklad je však historicky dokázaná skutečnost. Když Atahualpovi poddaní snášeli zlato na vykou­pení od Pizarra, odmítl Rumiñahui náklad doručit a svrhl jej do skalní rozsedliny u hory Chimborazo.

Poklad mne neláká a odjíždím autostopem do nedalekého území civilizovaných Indiánů Otavalo. Dálnice se několik kilometrů za Quitem mění v štěrkovou a úzkou cestu. Těžce se prodíráme horami a hlubokými zá­řezy údolí řek. Bachraté auto se kymácí do všech stran. Zastavuje mi nový náklad­ní vůz. Na korbu přisedá další pasažér. Asi patnáctiletý kluk téměř bez zavazadel. V ruce drží záhadně vyřezávanou hůlku a stočený hadr. Autem trhlo. Rozjeli jsme se. Ležet se nedá. Podlaha a stěny se třesou. Slunce pálí. Dáváme se do hovoru o cestách. A donde va...? Kampak? Jsem torero popular, odpo­vídá, a jedu do Buenaventury v Kolumbii. Říkám si, možná začínající slavný muž se zlatým vyšíváním a dvojrohým kloboukem, který bude svým uměním s červeným plá­štíkem „capa“ přivádět do extáze statisíce diváků. Prozatím navštěvuje lidové slavnosti v okolních státech a cvičí se. Pláštík na dráždění býků má již špinavý a silně potrhaný. Ukazuji na hůlku a ptám se, jak ji nazývají. „Puga.“ A předvádí mi, jak se na ni navléká capa. Vidím jej v duchu v kula­tém „plaza de toros“ někde na návsi, sedí na ohradě z kamenů a větví a křičí „Toro viene!“ Bělošedý zebu-kráva či býk, který tři dny nežral, se žene s hlavou u země. Pláštík jej láká a rozzuřuje. Jsou to ale mírumilovné zápasy. Když je býk unaven a nic jej nezajímá, odvedou ho zpět.

Cayambe — první větší osada. Kontrolují se dokumenty řidičů a provádí se zdravotnická kontrola. Po chvíli se pod námi otevírá krajina s jezerem San Pablo. Imbabura - nejpitoresknější provincie Ecuadoru. Na konci jezera vidím impozantní holý vulkán Imbabura. Zdejší kraj je rodištěm Indiánů Otavalo, které potkáte po celém Ecuadoru. Lehce se poznají podle světle modrých či šedých ponč, stejnobarevných sombrer, dlouhých černých copů a širokých bílých nohavic. S příjemným úsměvem nabízejí náruče mnohobarevných látek, vyšívaných šál, ponč všech velikostí, vlněných dek. Jejich obličeje vyzařují klid, pohodu a vrozenou inteligenci. V San Antoniu jsem našel další významné umění Otavalů: dřevořezbářství. Náhrdelníky, svícny, postavy Indiánů a žebráků nebo bůžků, nádoby a podnosy.

Je všední den. Náves je poloprázdná, jen u několika pultů se prodává zelenina a ovoce. Ženy a muži mne nenápadně pozorují. Kupuji si zmrzlinu a odcházím do palmového parku s mohutnou sochou Rumiñahuie. Obdivuji se nejen soše, ale hlavně jeho osobě a hrdinským činům dalších Indiánů. Přemýšlím o jejich historii. Co oni dali nám a dala Evropa jim?