Dvoumotorové letadlo společnosti Cruzeiro do Sul (Jižní kříž) mne během osmi hodin letu dopravilo do Iquitos v Peru na horním toku Amazonky (neboli Solimões). Čtyři mezipřistání byla více než dobrodružná, neboť na písečnou, dešti rozbahněnou přistávací dráhu se žaludku nerado sedá. „Letiště" v Tefé, Carauri na řece Juruá a Tabatinga opět na Amazonce jsou ztracené tečky v nepropustném „mato" (portu­galský název pro tropické nížiny a pralesy). Pouze Leticia na druhé, kolumbijské straně ře­ky se pyšní betonovou plochou. Celé osazenstvo letadla vždy vystoupí před letadlo a chvíli se baví s místními obyvateli. Po chvíli někdo řekne, že by se mělo zas letět. A tak se letí.

Konečně poslední přistání. Iquitos. Hlavní město provincie Loreto, která má plochu větší než Československo, ale v níž žije jen 330 000 obyvatel. K největší peruánské provincii je územně přičleněna i oblast San Martin. Společně zaujímají téměř celou peruánskou „selva" - španělský výraz pro tropickou nížinu povodí řek, v tomto případě Marañón, Ucayali a Rio de las Amazonas. Iquitos má 58 000 obyvatel, zámořský přístav i mezinárodní letiště. Zvlášť důležitá je přímá linka do Miami na Floridě. Loreto je totiž územím s velkým množstvím plantáží opěvovaných orchidejí všech druhů, jež se výhodně exportují do USA. V Iquitos je mimo zaoceánského přístavu ještě jeden, menší, špinavější, ale zajímavější - Belén – městečko proutěných a prkenných chatrčí. Jsou tu uličky, hospody, trhy, lidská obydlí. Vše na sudech, loď­kách či kůlech na hladině boční zátoky Amazonky. Páchnoucí, špinavá voda je na vše a pro všechny. Loďky přivážejí pytle zásob z okolí a nosiči v hadrech, po kolena v šplouchající řece, je vynášejí lidem do ulic nebo prodavačům na trh. Pytle na zádech drží popruhem vzepřeným o čelo. Trsy zelených banánů, klece světle zele­ných ocasatých opiček, pytle pomerančů a „aguajina". Aguajina jsou plody, jež rostou na nízkých širokých palmách ve velikých trsech. Malé rudohnědé tvrdé šupinky se oškrábou a objeví se žlutá, měkká, na prst silná dužina s velkou kulatou peckou. Často se z dužiny dělá zmrzlina nebo šťáva „refresco", která se prodá­vá ve skleněných vázách s ledem. Oblíbený a tradiční je incký nápoj „chicha de maiz“ - zkvašená kukuřice. Starým, indiánským způso­bem se připravoval tak, že se kukuřice rozměl­nila v ústech a kvasila pomocí slin, společně vyplivovaných do nádob. V Iquitos jsem dostal současný recept: kukuřice se rozemele, přidá se cukr podle chuti, trochu pšeničné mouky a vody. Směs se hodinu vaří. Přes síto se cedí do keramické vázy a nechá se kvasit 40 hodin.

Naposledy se procházím podél řad pultů. Na jejich stříškách sedí ohyzdní, nedočkaví „urubu“. Černé peří, černý holý krk a černý zobák zdej­ších supů nevypadá vábně.

Navečer vyplouvá můj parníček „Libertad" proti proudu Amazonky. Dvacet pět kroků zdéli a pět kroků zšíři ve středu lodě s dolní a horní palubou jsou parametry lodí pro vzdálenější cíle. Ještě objíždíme zámořskou loď „Veras" z Liverpoolu a pomalu plujeme kolem Iquitos a Belén. Nemám moskytiéru, a tak každým okamžikem očekávám první střetnutí. Při jízdě však větřík odvane všechny nepří­jemné „spolucestující" a strach z nebezpečného hmyzu se brzo ztrácí. Se soumrakem se obě paluby zaplňují rozvěšenými sítěmi na spaní. Uléhám do spacího pytle k drátěnému zábradlí. Paluba pode mnou se otřásá motorem, vlny oli­zují bok lodi a odrážejí se k břehům. V rychle spadlé noci jsou břehy již temné, neviditelné.

Budí mne snídaně. Červánky nad řekou a zelená hradba břehů s občas opuštěnými pirogami. Mléčná voda a rohlíky na strouhanku bude naše denní ranní jídlo. Před obědem se blížíme k místu, kde se Amazonka rozvětvuje ve své zdrojnice Marañón a Ucayali. Uhýbáme vlevo na Ucayali. Oba přítoky jsou velikostí rovnocenné, každý asi třikrát větší než Vltava u Karlova mostu.

Lodník honí patnáctileté kuchaře, myje se nádobí a paluba. Domnívám se, že používají stejné vody. Dojem se mi zanedlouho potvrzuje. Z vodovodního kohoutku teče čůrek hnědočerné Ucayali. Zásadně nepiji. Nejsem však ni­čeho ušetřen. Se sebezapřením pozoruji kuchaře vytahujícího škopek z řeky a mizícího s ním v kuchyni. Přichází obvyklý oběd - rýže s fa­zolemi - ale vzápětí i střevní potíže. Naproti mně si děti s matkou vzájemně vískají vlasy. Zkouším nové nabízené ovoce. ,,Guaba“ je dlou­hý struk s tuhou slupkou. Po rozloupnutí je uvnitř bílá peřovitá dřeň a černá semena. Vy­lupuji dřeň a ochutnávám ji. Není to špatné, ale mé oblíbené ovoce to nebude.

Uprostřed řeky zpomalujeme. Od břehu, kde je osada Quansita, odráží dlouhá, úzká piroga. Dvě ženy vezou poštu a balíky. Přijíždí i jiný člun. Muži nabízejí „platanos“ (banány) a v miskách hustou bílou tekutinu ,,masato“. Proti svému zvyku ji neochutnávám. Vyrábí se totiž z juky typicky indiánským způsobem. Plod se rozžvýká v ústech a se slinami se vyplivuje do velkých keramických nádob, kde fermentuje.

Monte Veio, São Cristovao a Carolina jsou malá puebla-campos při březích. Pouze Requena je větší, má dokonce i vojenskou posádku. Vy­soké bahnité břehy jsou nevhodné k přistávání. Několikrát jsem viděl, jak se odlamují celé vrstvy zeminy a propadají se do řeky. Zelená stěna propouští jen zvuky džungle - papoušků, opic, žab a ptactva. Večery jsou na barvy nej­bohatší. Prales je sytě zelený, jasně modrá ob­loha oranžoví a rudne paprsky zapadajícího slunce. Před očima se barevná škála mění. Hně­dá řeka se leskne všemi barvami. Západ rudne rychleji a rychleji, břehy černají a hladina začíná splývat s horizontem.

Noví pasažéři si přinášejí věci v dřevěných kufrech, bílých pytlech od mouky nebo v růz­ných síťovkách. Nikdo však nezapomene na „pinaja“ - keramickou nádobu na ,,chicha“ a vodu. Uvidíte ji v celém Peru. Tvarově je stejná. Horní část je bílá a různými tvary stylizovaných listů proniká do spodní, oranžovo-hnědé hlinkové části. Lidé ji rádi kupují právě zde od Indiánů. Znamená to pětkrát až sedm­krát výhodnější cenu než ve městech. V noci přirážíme k břehu u indiánského puebla. Indiáni se slepicemi, banány, opicemi a keramikou če­kají. Smlouvá se a kupuje. Ceny jsou opravdu směšně nízké. Keramika je nepálená, vyráběná ručně bez hrnčířského kruhu. Tvarově je jedno­duchá, nenáročná - většinou jsou to baňaté nádoby. Dekor na podkladové bílé barvě je jednoduchý, čistě geometrický. Pás ornamentu po obvodu nádoby je tvořený z lomených čar vytvářejících kosodélníky, lichoběžníky a pen­tagony. Indiáni používají přírodních barev, hně­dé, modré, červené a žluté.

Jedna indiánská rodina s třemi staršími ženami, dívkou a mužem nastupuje a cestuje s námi. Sukně starších žen jsou černé a hnědé. Ornamenty se podobají kompozičně i barevně keramice, je omezena pouze škála pestrých ba­rev. Vzorků je mnoho a každá látka je neopakovatelným originálem. Technika je kombino­vaná: aplikované látkové vzory (našité) spojené s výšivkou. Kolem pasu mají v desítkách ob­točeny provázky s bílými korálky. Nosí různo­barevné blůzy s typickým širokým límcem, našitým kolem výstřihu. Má odlišné, velmi pestré zbarvení v oddělených vertikálních sloup­cích. Dívčí sukně je světlá. Na bílém podkladu vytvářejí černé nitky „pavoučí“ ornamenty. Mezi nimi jsou nepravidelně našity hnědé či černé proužky látky. V některých místech jsou opět nepravidelné plošky buď žluté, modré, červené, nebo navíc i oranžové. Mladá dívka, asi čtr­náctiletá, je velmi plachá. Snažím se s ní na­vázat kontakt, fotografovat, ale vše je marné. Utíká nebo alespoň schovává tvář. Její matka se naopak směje. Nad kotníkem levé nohy nosí úzký pruh nenápadné látky s třepením. Je svobodná.

To už jsme minuli větší pueblo Contamana. I zde se prodává „chupete“ - zmrzlá šťáva z ovoce v sáčcích z PVC nebo na špejli. Za jeden sol (45 sol = 1 US dolar) zaženete na chvilku pocit horka a sucha v ústech. Uličky puebla jsou vyschlé a prašné, jako všude, kde není vysoký porost. Jen u břehu pod vysokými mangovníky je stín pro posedávající babičky a pouliční prodavače. O kus dále začínají ba­nánovníky. Širokých listů se používá nejen k pokrývání střech, ale i jako obalů pro vařené jídlo (rýže, juka, kukuřice, tortillas, vepřová kolínka, slepičí maso apod.).

Projíždíme úzkými bočními rameny Ucayali, která mají větší hloubku a zkracují oblouky meandrů. Přesto jsme několikrát uvázli.

V Pucallpě moje šestidenní cesta po Amazonce končí. Ještě trochu nesnází s přistáním a přirážíme k několika chatrčím. Dva námořníci po pás v bahně táhnou prkno - lodní můstek - ke břehu. Shora jim shazují rýče, jimiž vyrývají schůdky. Deštěm rozryté široké ulice mne vedou k centru. Vidím několik živých ulic s krámky, jedním kinem a dvěma novými hotely, v blízkosti nezbytný trh na břehu řeky. Pucallpa je vnitropolitickým střediskem jižní části provincie Loreto. Počet obyvatelstva se pohybuje kolem 15 tisíc a je závislý na pohybu okolních Indiánů, kteří do Pucallpy přicházejí na delší období prodávat své výrobky.

Yarina Cocha na okraji města vypadá jak pozemský ráj. Pěstěné tropické rostlinstvo, sypa­né chodníčky mezi udržovanými trávníky, čisté a hezké vilky na okraji modročerného jezera. Vidíte tu vše, čeho se Jižní Americe nedostává: hygiena, čistota, zdraví, krásná obydlí a . . . peníze. Yarina Cocha je misionářské středisko Peru. Před dvaceti třemi lety si místo vybrala americká misionářská organizace „Summer In­stitute of Linguistics“. Studuje jazyky, psycholo­gii a zvyky peruánských Indiánů v povodí Amazonky. Učí je psát v jejich vlastním jazyce a jako druhý jazyk vyučuje španělštinu.

S posledními grapefruity v batohu odcházím prašnou cestou k Ucayali. Přede mnou je ši­roké měkké koryto s líně tekoucí bahnitou vo­dou. Vzpomínám na dobrodružnou plavbu dnem i nocí proti proudu. Zpočátku byly břehy Amazonky z paluby téměř nedohledné. Řeka Ucayali byla již přehlednější a užší, zvláště když se dělila na boční ramena. Přesto bych se neod­vážil skočit do vody a plavat k neznámé džungli. Co může přinést několik stovek metrů v řece a na pevnině? Raději nemyslet na žravý a bodavý hmyz, parazity, hady, škorpióny a pirani. Teprve nyní vidím, kudy jsem pro­jížděl. Mohu na Amazonku vzpomínat v dob­rém, jako opravdu na nejmohutnější vodstvo světa s nejdobrodružnějším okolím. Připravila mi impozantní dojmy, poučení i romantiku a touhu opět ji spatřit.