MOŘSKÝ LVOUN

Po několikadenním pobytu ve Vědeckovýzkumné stanici Charlese Darwina v Akademické zátoce na Santa Cruz jsme od Národního par­ku dostali nečekané pozvání. Návštěva ostrova Isabela! Místo, které nás snad nejvíce lákalo pro svoji poměrnou opuštěnost, činné vul­kány, mysteriózní krajinu lávových proudů s kaktusy a divokými stády dobytka, množstvím želv a ptactva. A jedním z mnoha zázraků přírody — antarktickou faunou!

Po osmihodinové divoké plavbě na malé, řekněme tak vltavské ko­cábce, jsme přirazili do přístavu Villamil. Na druhý den jsme pokračo­vali i s průvodcem Národního parku a Darwinovy stanice, Jacinto Gordilem, dalších šest hodin podél jižního pobřeží Isabely až do Le­guání zátoky.

Ten zázrak nás čekal zde. Snad stovky chrochtajících a na slunci se vyvalujících lvounů nás dobromyslně pozorovaly. Teprve když jsme se přiblížili k betonovému molu na pár metrů, nespokojeně odskákali do moře. Rejdili po vodě sem a tam, dokud jsme se s ranci alespoň trochu nevzdálili, aby opět mohli zaujmout své oblíbené a jistě protekční místo.

Kde se tu vzalo betonové molo? Je přece zcela vzdálené z dosahu místního obyvatelstva. Vystavěli je rybáři ještě v době, kdy rybolov byl důležitým způsobem obživy na ostrovech. Tehdy se stali rybáři úhlavními nepřáteli lvounů a vybíjeli je, dokud existovali. Neměli je v lásce, protože jim užírali ryby.

Dalšími nepřáteli byli a jsou divocí psi. Situace lvounů byla v ne­dávné minulosti stejně kritická jako u želv. Nyní se opět zabydlují ve svých starých místech. Na Galapágy se dostali se studeným Humboldtovým proudem stoupajícím od Antarktidy a omývajícím jižní břehy Isabely a Fernandiny.

Celé odpoledne se kocháme a těšíme z přátelství lvounů. Za chvíli si na nás zvykli, škrabali jsme je na ocase nebo klacíčkem pod bra­dou. Slastně se protahovali, zakláněli hlavu jako by neměli páteř, přivírali oči a „práskali" vousy. Občas něco zabručeli, prokoukli do sluníčka a kolébavě seskákali po černých skalách do průhledné vody. Párkrát si protáhli tělo, zacvičili několik gymnastických přemetů a cvi­ků a zase se spokojeně vydrápali ke své skupince. Každý sameček má celý harém svých obdivovatelek a tvrdě je brání proti soupeřům. Mezi balvany a ve skalních mezerách jsou skryti samotáři - kteří když náhodně procházíte kolem — na vás divoce zařvou a zaútočí. Hned si to ale rozmyslí a necháte-li jim volnou cestu k moři, volí rychlý útěk.

Ještě jeden zážitek se lvounem jsme měli v přístavu Ayon na Santa Cruz. Na molu se vyvaloval raněný lvoun. Připlaval teprve před několi­ka dny, ale hned se stal místním miláčkem. Od rybářů dostával boha­tou rybí stravu, děti a turisté si s ním hráli, takže neměl důvod být nespokojený. Za odměnu dovolil, aby si s ním dělal každý, co chtěl.

Po obědě se odšoural po schodech mola do moře, kde se pomalu převracel, dělal kotouly a spokojeně chrochtal. Můžeme jen doufat, že se lidé takhle budou chovat ke všem lvounům na Galapágách.

 

OSTROVNÍ JEŠTĚŘI

Mezi galapážskou faunou hned po sloních želvách má výsadní po­stavení leguán. Mořský i pozemský. Historie pozemského, mnohem většího oranžovo-žlutě zbarveného ještěra, je stejně smutná jako his­torie ostatní zvěře.

Naopak mořský leguán je dnes nejrozšířenější živočich na ostro­vech. Žije podle moře snad na všech ostrovech a jeho černé tělo se někdy stěží rozezná od stejně zbarvených lávových skal. Jen starší jedinci získávají nazrzlé zbarvení.

Procházeli jsme se mezi nimi jako v nějakém zvířecím ráji. Bázeň neznají, stejně jako většina živočichů Galapág. Mnohdy si vás ani nevšimnou. Hodiny a hodiny vydrží vzepjatě stát na předních tlap­kách, s hrozivě vyzdviženou baziliščí hlavou se stojatým zubatým hřebínkem. Jsou však mírumilovní, živí se výhradně mořskými chaluha­mi. Moře příliš nemilují, raději se vyhřívají na pevnině, kde se frkáním z nosu zbavují přebytečné soli, vysrážené z mořské stravy speciální solnou žlázou. Jen v okamžiku nebezpečí, které představuje pes, pra­se, krysa, je pro ně moře místem záchrany.

Pozemní leguán, původně žijící ve velkých hejnech na Santa Cruz, Isabele a San Salvádoru, je téměř vyhuben. Jen malé zbytky žijí v za­padlém území severní Isabely a centrálního Santa Cruz. Ale náhoda chtěla, že jeden pozemní ještěr se zatoulal do blízkosti Darwinovy stanice. V kaktusové džungli, která obklopuje stanici i s ubytovnami pro vědce, kde jsme též bydleli, se pravděpodobně usídlil. Zvykl si na polední návštěvu stanice, kde je správcová krmila. Zvláště si oblíbil sušenky Petit Beurre, říkala, a několik krmení ještěra nám také před­vedla. Plochou tlamičkou chňapal a ulamoval sušenku a po očku nás sledoval, jak jsme z něho celí pryč a fotografujeme jej ze všech stran. Samozřejmě, že jsme krmení zkoušeli i my, ale nebyl asi na muže ještě zvyklý. Rychle odhopkal mezi kaktusy. Utíkající leguán sebou střídavě mrská do stran a dlouhý ocas za ním kreslí do písku vlnitou kresbu.

Ještě dnes se najdou lidé, kteří je loví. Na jídlo, na ozdobu nebo na prodej do zahraničí. Maso je velmi chutné a mezi domorodci americ­kého kontinentu oblíbené. Vejce se jedí vařená, smažená i syrová. Po desetiminutovém vaření se suší na slunci a získávají tak sýrovou pří­chuť. Leguání maso se nejčastěji peče a smaží. Nejchutnější jsou prý nohy a ocas.

Z malých plazů zde žije osm druhů lávových ještěrek. Jsou dokona­le barevně přizpůsobeny lávovému kameni. Nejlépe vynikají na bílém písku, kdy se můžete obdivovat jejich strakatému zbarvení. Jsou jak parašutisté s černými, bílými, zelenými a hnědými skvrnami. Jiné mají žluté bříško a nejlépe jsou vybarveny ty s rudými podbradky.

Nechají vás přiblížit až na jeden metr i méně, zvědavě nakloní hla­vičku, a pak sebou mrsknou a jsou o pár metrů dál. Jejich největšími nepřáteli jsou černé krysy, kočky, psi, ale i slepice.