V 17. století, kdy pirátství bylo na vrcholu slávy a úspěchů, představovaly Galapágy zásobárnu pro celé tichomořské loďstvo. Pak přišel obchod a lov. Zlatá horečka v Severní Americe potřebovala maso. Dovážely se želvy z Galapág a v polovině 19. století se prodávaly kus za padesát dolarů. Největší spoušť však za sebou zanechali další návštěvníci — lovci a obchodníci s olejem. Systematicky vyvražďovali nejtučnější jedince, takže na mnohých ostrovech byly želvy vybity.

 

V roce 1810 bylo zavlečeno na ostrovy prvních osm koz. A nyní se jich počítá přes 100 000 zdivočelých kusů. Důsledně likvidují veškerou vegetaci a na ostrovech jako Pinta a Santa Fé není už ani lístečku. Zaměstnanci Národního parku v posledních třech letech jen na ostrově Pinta pobili na 18 000 koz, ale dvacet tisíc jich ještě zbývá. Další zavlečená domácí zvěř brzo zdivočela a ničí, co může. Na neobydleném ostrově San Salvádor žije 2000 zdivoče­lých prasat; tři tisíce jich už bylo pracovníky Národního parku po­stříleno. Psi a kočky, hovězí dobytek, osli, jsou všude, ale nejžra­vější a pro faunu nejnebezpečnější jsou černé krysy.

A člověk-kolonista přišel roku 1823. Nezavlekl jen domácí zvířa­ta, ale i kulturní zemědělské a okrasné plodiny a ovoce, které jsou mnohem agresivnější a převládají nad původní flórou. Kolonisté obsadili hlavně ty oblasti ostrovů, které jsou vhodnější pro zemědělskou výrobu a dobytkářství. První byli Norové a další Skandi­návci. V tomto století nápor Seveřanů ustal a nastoupili Ameri­čané, hledající klid před atomovým stoletím. Přesto počet cizinců je dnes mizivý a nepřesahuje 50 lidí. Zato přistěhovalecká vlna Ecuadorců v poslední době stoupá. Udávaných 5000 obyvatel je už zastaralý počet. Po Ecuadorské pevnině letí fáma o ostrovním ráji, kde se nemusí moc pracovat, kde je dostatek masa a ovoce. Emigrace ,,do ráje" je nekontrolovatelná. Lidé zabírají půdu, a protože možnosti jsou omezené, vnikají do oblastí vyhrazených Národním parkem jako chráněné a nepřístupné. Ničím se nedají přesvědčit a odjet zpět.

V poslední době připravuje vláda rozsáhlý plán jak vrátit většinu přistěhovalců na kontinent. Hnacím momentem těchto lidí je totiž hlad po půdě, která je na sieře a na pobřeží dávno rozdělena mezi velké majitele. Proto se v Ecuadoru uskutečňuje velký program agrární reformy, staví se silnice a města. Je tu snaha využít pra­lesní neobydlenou půdu k zemědělství a tím nasytit historický hlad bezzemků a zemědělských dělníků po půdě.

Ostrovy byly rozděleny Národním parkem ve spolupráci se sta­nicí Charles Darwin na území, která se osídlí, a jiná, která by měla navždy zůstat bez nepříznivého vlivu člověka. Tak vzniklo území Národního parku na Santa Cruz. Ostatní ostrovy jsou v nebezpečí hlavně před turisty a zdivočelými zvířaty. Proto deset zaměstnan­ců parku čas od času objíždí ostrovy a současně kontroluje stav chráněné zvěře, zapisuje a označuje přírůstky a ničí škodnou. Kontrola je však vzhledem k rozsáhlosti a členitosti souostroví dosud nedostatečná, i když spolupracuje námořnictvo, letectvo, policie a celní úřady.

 

SLONÍ ŽELVY

Odborně se jim říká Geochelone elephantopus a jejich historie je smutná.

Z patnácti ostrovních ras galapágos (španělský název sloních želv), jich bylo pět úplně vyhubeno! Ostrovy Santa Fé, Rábida, Pinta a Floreana jsou bez želv. Kdysi tam žily rasy, které dnes už známe jenom z písemných zpráv nebo podle subfosilních zbytků skeletů a vajec. Většinou byly vyhubeny ve druhé polovině deva­tenáctého a na začátku dvacátého století. Tady už člověk, se vší svou vůlí po záchraně vzácných žijících dokladů evoluce a adapta­ce života na naší planetě, nezmůže nic.

O ty rasy sloních želv, které všechno přežily, se teď stará oprav­du pečlivě. Nejbohatší je snad ostrov Isabela, kde žije pět ras, z nichž jedna — G. e. Vandenburghi — čítá dokonce 4000 jedinců. Ale nejvíc různých ras můžete — v klidu a pohodlí — vidět samo­zřejmě v areálu Darwinovy stanice, kde žijí ukázkoví jedinci v ka­menných ohradách. Jinak — za rasou G. e. Darwini musíte na ostrov San Salvádor, ale tyhle želvy najdete jen s velkou dávkou štěstí, a ještě jen hodně staré kusy. Divoká prasata, požírající mlá­ďata, tu vyhubila celou želví reprodukci za posledních šedesát let! Také rasy, žijící na ostrovech Pinzon, San Cristobal a Espaňola, jsou na vymření. Jejich velcí nepřátelé jsou černé krysy, a byli jimi také lidé. Lidé je však — snad — zase zachrání. Není to jednodu­ché, protože se soustavně ničí jejich přirozené prostředí: kozy vyžírají systematicky všechnu vegetaci, bez níž želva žít nemůže. Na ostrově Espaňola byla například početně zastoupena rasa G. e. hoodensis; dnes je na vymření, protože kozy tu sežraly 77 % vše­ho rostlinstva.

Přitom jsou sloní želvy dokonale „zařízeny" na suchozemský život ostrovů a na dlouhá období sucha. Přečkají je bez obtíží, protože žijí z vlastního tuku; zásoby si vytvořily v době hojnosti — v období dešťů. Na velkých ostrovech s rozdílnými klimatickými zónami, jak jsme se s nimi setkávali na Isabele, žijí spíše ve vyš­ších hornatých místech. Jen samičky v období kladení vajec schá­zejí do nižších poloh, kde je půda sušší, teplejší a příhodnější pro vývoj potomků. Vejce leží v zemi od května či června do prosince. Obvykle má jedna samička od dvou do šestnácti kusů vajec. Kaž­dá rasa mimo vnějších rozdílů, především ve tvaru krunýře, má i rozdílně veliká vejce.

V mořském teritoriu Galapág žije i mořská tzv. zelená želva (Chelonia mydas agassizii), která se svým vzhledem i způsobem života velice liší od suchozemské želvy. Lebka a krunýř je plošší a i množství vajec od jedné samičky je mnohem vyšší a dosahuje počtu až dvou set.

Potkat pochodujícího obra mezi kaktusy a v sopečném prachu, to je zážitek. Daleko vystrčená hlava hledá potravu a pancéřové sloní nohy překonají i těžké strmé překážky ostře řezajících ka­menů lávy. Dlouho si vás nevšímá, leda když se přiblížíte na dosah ruky, či se dotknete krunýře, zasyčí a zasune hlavu i nohy pod sebe, do krunýře. To je také jediná ubohá ochrana před vnějším nebezpečím.

Hlavní stravou skromných zvířat je pichlavý kaktus a žlutě kve­toucí opuncie.