Když se podaří, aby z Československa vyjelo několik odborníků do vzdálených a exotických krajů, objeví se obvykle hned v několika časopisech původní reportáž. Také o Galapágách už se v některých týdenících teď psalo; přesto přinášíme i my reportáž — dokonce na pokračování — protože pro nás autor napsal článek odborně skutečně fundovaný, takový, jaký do našeho časopisu patří.

 

Tisíc kilometrů na západ od tichomořského pobřeží Ecuadoru leží široko rozprostraněné souostroví patnácti velkých ostrovů, stovek malých ostrůvečků a výčnělků z moře. To je souostroví Colón, zná­mější pod jménem Galapágy.

O vzniku ostrovů existují dvě hypotézy a jako vždy jsou vědci roz­děleni na dvě stejné skupiny. Jedna, v čele s Charlesem Darwinem, Wallacem, Agassizim, Wolfem a jinými, zastává takzvanou oceán­skou teorii. To znamená, že ostrovy byly sopečnou činností vyzvednu­ty z mořského dna. Druhá teorie je podporována především Van Denburghim, Ridwayem, Banerem, Barbourem a Gaodwem. Van Denburgh svou vyčerpávající studií plazů došel k závěru, že původně byly Galapágy jedna společná masa, která se postupně rozpadla na nyněj­ší souostroví.

O prvních lidech, kteří objevili Galapágy, hovoří staré legendy. Byli to Inkové, jak už asi na americkém kontinentě nemůže jinak být, za dob vlády Inky Tupac Yupanqui. Tehdy se plavil sám Inka s 20 000 muži a po roční cestě objevil dva ostrovy: NINA-CHUMBI (což je ost­rov ohně) a HAHUA-CHUMBI.

Historie je však vůči údajům legendy poněkud skeptická a proto přiznává objevení páteru Tomáši z Berlanga, biskupu panamskému. ,,V roce 1535, při zpočátku nešťastné plavbě do Peru, byl zahnán proudem k neznámým ostrovům." A svému králi Karlu V. v dlouhém dopise stručně charakterizuje nové kraje: „Objevil jsem ráj."

Ráj dostal jméno podle španělského názvu sloních želv, které nežijí nikde jinde na světě — Galapágos. Unikátními druhy nejsou jen želvy, ale i další ostrovní zástupci živočišné a rostlinné říše, ať již to je po­lární zvěř na rovníku, nelétající, ale plovoucí kormorán, mořský legu­án, jediný plaz na světě závislý na mořské potravě, stromové opuncie či sýkorky používající pracovní nástroj.

Dějiny galapážského ráje byly od objevení bohužel vyplněny jen drancováním a ničením. Nejsvětlejším bodem minulosti byl rok 1835, kdy na ostrovech přistála anglická loď Beagle s mladým přírodověd­cem na palubě. Ano, s Charlesem Darwinem! Nestrávil na ostrovech mnoho času, zato mu doslova učarovaly a podnítily jeho práci. Dá se říci, že právě zde, na Galapágách, se formovaly ideje, které vyústily v převratnou evoluční teorii. Ta pak otřásla celým vědeckým světem 19. století. Zde vznikaly i základy k jeho nejslavnější knize Původ druhů. A nemohlo na světě existovat příhodnější a typičtější místo, než jsou Galapágy. Vždyť ostrovy jsou hotovým živým muzeem přírodní historie, kde na vlastní oči můžete i nyní, v dvacátém století, sledovat evoluční pochody.

Jak vlastně Galapágy vypadají? Jsou to sopečné ostrovy s tisíci krátery a stovkami menších i větších fumarol, vyfukujících plyny a vodní páry. Láva ze sopek se rozlévá po širokých údolích až k moři, kde docházelo ke strašnému setkání obou živlů. Ne nadarmo se jim v minulosti přezdívalo Země ohně. Známe i podrobný popis jednoho zážitku.

V únoru roku 1825 vybuchl hlavní kráter na ostrově Fernandina. Pozorovatel byl kapitán Benjamin Morrel a celá posádka lodi, která právě kotvila v úžině mezi ostrovy Fernandina a Isabela. „Žhavá láva tekla z hor do moře. Od 16.30 do 23 hodin teplota vody v zátoce Bahia Bay na Isabele vzrostla na 100 °F a vzduch na 113 °F. Loď musela být přemístěna více na sever. Erupce pokračovala. Příští den teplota vody vzrostla na 105 °F a vzduch na 123 °F. Dva týdny erupce pokračova­la."

Ostrov po výbuchu „vyrostl" do výše 4500 stop. Na většině z ostro­vů jsou černé lávové proudy pokryty vegetací, nejde-li ovšem o nové výlevy. Pouze San Cristobal a Floreana mají otevřenou krajinu.

Největší problém, který sužoval už první plavce, piráty a lovce, je nedostatek pitné vody. Na ostrově San Cristobal a Floreana i Santa Cruz sice existují menší vývěry sladké vody, ale jsou zcela nedosta­tečné Jediné dešťové období je záchranou. Voda se nasbírá do lávo­vých depresí.

Teprve v roce 1936 přišla první zvěst o ochraně přírody Galapág, ale k založení Národního parku došlo až roku 1959. Tehdy byl sou­časně v Belgii založen Fond Charlese Darwina pod patronací UNE­SCO. Z finančních důvodů začala Vědeckovýzkumná stanice Charlese Darwina pracovat na ostrově Santa Cruz teprve v roce 1964. Vláda Ecuadoru teprve v roce 1968 vydala striktní zákony o ochraně přírody a konzervaci, které velice přísně postihují jakékoli ničení nebo vývoz do zahraničí. Pokuty jsou od dvou set do dvou tisíc dolarů! Pro domo­rodce připadá v úvahu spíše vystěhování na kontinent.

Hlavní úkol Národního parku je konzervace přírody. Znamená to především její ochranu před zdi­vočelými domácími zvířaty, a snahu o zvýšení reprodukce sloních želv umělou líhní. Důleži­tý je úkol výchovný. Většina oby­vatelstva totiž dosud nechápe význam Národního parku.

 

KOLONIZACE GALAPÁG

Od objevení ostrovů je největším nebezpečím pro přírodu člověk. První byli bukanýři a piráti, pro něž bylo souostroví nejen víta­nou zastávkou a strategickou zá­kladnou a úkrytem, ale přede­vším lacinou a nekončící záso­bárnou masa. Podpalubí se plnila živými želvami, které vydržely dlouhý čas bez žrádla a vody a jejich čerstvé maso bylo oblí­benou změnou jednostranného jídelníčku námořníků a pirátů.