Nikdo neví, je to daleko. Pokoušíme se jít dopředu. Deset kamiónů, dvacet, padesát, snad sto. Dál to nemá cenu. Něco se pravděpodobně opět zřítilo. Spěch a plán v peruánských horách je zbytečný. Po dvou hodinách se pomalu rozjíždíme. Je to však popojíždění a ne jízda. Každou chvíli zapadne předcházející auto nebo my. Seskakujeme do bláta, rukama upravujeme cestu, zahrabáváme výmoly, odhazujeme kameny a pak běžíme stovky metrů za ujíždějícím autem. Ve dvě v noci další čekání. V kabině okamžitě usínáme. Za hodinu a půl znova: „Abajo, abajo todos,“ křičí řidič. Terén jak na šestidenní. Náhle se objevuje nová překážka — mlha. Jedeme krokem. Všichni sledují okraj silnice. Špatné otočení volantu a mnohametrová propast. . . Oči bolí od mihotání světla v mlze. Vzájemně se kontrolujeme, abychom neusnuli.

K páté vyjíždíme z mlhy do svítání. Klesáme do horské doliny. To je již pravá „Sierra" - 27% území Peru. Huánuco, hlavní město departmentu Huánuco, je za řekou Huallaga. Hliněné či kamenné ploty políček podél cesty, domky bez oken, poncha Indiánů, poskaku­jící dětské hlavy na zádech žen, sombrera s vykukujícími černými copy. Vše splývá v jedné hnědočervené zaprášené barvě. Zato trh nahrazuje barevnou škálu ve všech odstínech. Rozvěšené látky, poncha, šátky, pokrývky, keramika, chulla (indiánské čepičky), ovoce. Ve dvě odpoledne budeme pokračovat. Řidič jde spát a my sušit věci. Rozbalujeme bato­hy a rance a rozkládáme obsah na trávě. Ze spacího pytle teče špinavá voda. Slunce zase pálí, jako poslední svůj pozdrav před studenými vršky And.

Vyjíždíme přesně, což je v Jižní Americe neuvěřitelný zážitek. Další potěšitelná změna je druhé auto, jedoucí do Limy. Rozesazujeme se. Všichni slibují lepší cestu. To nejhorší je za námi. Po kamenité úzké cestě mezi hliněnými ploty a kaktusy se řítíme stokilometrovou rychlostí. Auta se nešetří. Jede s námi ještě jeden policista. Silnice přes hory je totiž ve dne pro práce uzavřena. Máme štěstí, že náš řidič má známé u policie. Provádí nás pracovními prostory, zastavuje práci buldozerů a střílení skal. Auta se boří do prašné a kamenité půdy. Musíme vystupovat a v prachu utíkat za auty. Prach vystřídal bláto a vodu. Dostává se všude — do plic, magnetofonu, objektivů kamer.

Policie nás opouští. Hradba hor před námi se mi zdá nepřekročitelná. Sledujeme údolí hluboce se zařezávající do masívu a podle řek stoupá­me na široké plošiny. Stromů ubývá, zimy přibývá, ale lidská obydlí jsou všude. Vypadají jak zemljanky: nízké, kamenité, střechy z trávy, bez oken, s malinkým vchodem v kulaté ohradě z kamení. Políčka na stráních jsou poznamenána těžkou, ustavičnou prací. Tím více udivu­je snaha a chuť Indiánů existovat a žít.

První převrácené nákladní auto v zatáčce obrací mé myšlenky jiným směrem. Vzpomínám na zprávy v našich novinách o zřícených autech a autobusech v Andách. Prudké a neočekávané serpentiny na úzké dvojsměrné cestě brání přehledu v jízdě. Pravda, provoz není velký, a to je asi příčina, proč řidiči vjíždějí do zatáček v protisměru a rychle. Většinou to vyjde. Vždy mi ale běhá mráz po zádech a potí se dlaně. A nezdá se, že bych si zvykal. Sedím těsně u dveří s rukou na klice, připraven kdykoliv vyskočit. Kam? To nevím, ale musím se nějak uchlácholit. Stále stoupáme. Jedeme průměrně 40 km rychlostí. Nové a nové hřebeny horských masívů se objevují na obzoru. Silnice ničím nenaznačuje, že by končila v hlavním městě Peru, dvoumiliónové Limě. Žádné ukazatele či značky. Cesta se musí znát anebo se musíme ptát.

Navečer se objevují první barevné hromady hlušiny v Cerro de Pasco. Krajina se rychle mění. Řeka je špinavá, kolem barevné kuželo­vé kopce, zmatek železničních kolejí a vagónů, průmyslových staveb a sbitých baráčků v těsném sousedství. Odtud vytéká proud čistého zlata, olova, mědi, niklu. Vagóny se plní pláty, pruty, cihlami. S ame­rickými značkami. Jak dlouho ještě? se ptá již i nová vojenská vláda. Prozatím, platí-li americké a jiné firmy správně daně, nemusí se ničeho obávat.

Výška 4900 m. m. n. Typická peruánská Sierra — náhorní plošina se žlutozelenou trávou, modrým nehlubokým jezerem a s pasoucími se stády lam, ovcí i krav. Od prvního okamžiku jsou lamy má nejoblíbeněj­ší zvířata. Hrdě vztyčená hlava s chytrýma očima si musí získat obdiv každého.

Cesta přetíná plošinu a opět mizí v horách. Směrem k Juninu bude­me ještě stoupat až do 5000 m. n. m. Slibovaná nevolnost z nedostatku kyslíku se ale nedostavuje. Slunce se pomalu sklání a barví krajinu do oranžova. Připadám si jak v kýčovitých divadelních kulisách vesnických ochotníků nebo v Andersenově pohádce. Zima je pořádná. Myslím na vlněný svetr v batohu v druhém autě. Osm hodin večer. Jsme v Ju­ninu. Poslední střídání a poslední hodiny, kdy jedu na plošině. Oblé­kám vše, co mám, a ještě se balím do dek. Hlava drncá o kabinu a nohy mrznou. Nade mnou Mléčná dráha s nezbytným Jižním křížem a roze­klané stěny padajících skal. Chvilkami usínám. Cítím postupné otep­lování. Vystrkuji hlavu z pod pokrývek.

Rozzářené a blikající reklamy hlavní avenidy čtvrti San Isidor Javier Prado jsou jasným důkazem, že Lima existuje. Neuvěřitelné se stává skutečností: cesta napříč jihoamerickým kontinentem od Atlantiku k Pacifiku povodím Amazonky skončila.

Čeká mě však další etapa. Z Peru podél pacifického pobřeží a And, přes Ecuador, Kolumbii a státečky Střední Ameriky do Mexika.