Má dávná dětská touha bylo uvidět Jižní Ameriku, Peru a jezero Titicaca. Dětské sny, učebnice a učitel zeměpisu mi vykreslili obrazy nejen živě, ale — jak jsem později poznal — i pravdivě.

Začátkem roku 1969 jsem se ve francouzském přístavu Le Havru nalodil na argentinskou loď „Rio Tunuyan“. Čtrnáct dní plavby přes Atlantik mě dělilo od uskutečnění snů: od Rio de Janeira, startu cesty autostopem přes Latinskou Ameriku.

Doufal jsem, že obě mé specializace budou mi na cestě prospěšné. Před několika lety jsem dostudoval zemědělskou ekonomii a nyní studuji etnografii na Karlově universitě. Oba směry se v mnohém a zásadním kříží. Etnograf bez znalosti zemědělské výroby, zpracování produktů, nástrojů by byl jako matematik bez znalosti násobilky. Ze­mědělství bylo základním vývojovým stupněm od nižších kultur národů k vyšším. Jejich umění, řemesla, astronomie, náboženství, legendy, sociální a politické vztahy byly vlastně podmíněny rozvojem a úrovní zemědělství. Ale vraťme se k Jižní Americe a dvěma pojmům, všem tak známým, ale vzdáleným. Amazonka a Andy.

Zcela nevandrácky jsem přiletěl z Manaus do Iquitos brazilskou leteckou společností Gruzeiro do Sul. Proč jsem absolvoval osm hodin ve vzduchu nad zeleným matem, meandry Rio Solimaes (Rio Amazonas), Rio Negro a dalšími přítoky, včetně čtyř mezipřistání? Loď jezdící jedenkrát měsíčně mi ujela před očima. Silně opilý úředník mě vykázal z paluby. Mé peruánské vízum je prý neplatné, oznámil po důkladné prohlídce mého pasu. Peruánské velvyslanectví v Londýně nebylo pro něj žádná autorita. Musím mít druhé vízum z konzulátu v Manaus. Vyčerpal jsem v rozčilení celý portugalský slovník, ale bezvýsledně. Ne v dobré náladě jsem odešel do redakce „Journal“, největšího deníku státu Amazonas. Druhý den vyšel malý článek, ale skandál byl dostatečný. Lodní společnost se omluvila a distancovala se od úředníka. Peruánský konzul potvrdil správnost víza. Policie se nejdříve přehrabovala ve svých análech. Po delší době prohlásila, že nemá žádné směrnice či předpisy, jak zacházet s turisty z ČSSR. Jednoduchou logikou usoudila, že jsem v Manaus ilegálně. Trvalo mi dost dlouho, než jsem je přesvědčil, aby změnili názor. Nakonec mi nabídli pohostinství a ubytování. Smůla se obrátila ve štěstí a ředitel turistické kanceláře (Departamento de Turismo e Promocao) mi věno­val letenku.

Tak jsem se ocitl v Iquitos, hlavním městě provincie Loreto. Bez ztráty času jsem chtěl hned pokračovat 460 mil proti proudu Amazonky do Pucallpy. Podle mapy měla tam začínat silnice. Těšil jsem se na ni. Na letadla ani lodní dopravu není zde spolehnutí. Senhor Zamora, šéf společnosti vlastnící loď „La Libertad", byl skoupý na slovo. Na otáz­ku, kdy se jede, odpovídal po osm dní stejně: Maňana (Zítra). Proto jsem strávil v Iquitos i První máj. Pozvali mě do klubu pracujících „Union Sindical de Trabajadores." Pilo se pivo značky Pilsen-Callao (pivovar blízko Limy) a tancovalo se. Představování nebralo konce. K večeru jsem přinesl fotoaparát a kameru — bylo to jistě vyvrcholení zábavy. Přesto se vyjelo. Šest dní a šest nocí sevření v zelené ohradě pralesa jsme pluli proti proudu. Nejdříve po Amazonce až k soutoku dvou přítoků: Maraňon a Ucayali. Po Ucayali jsme pokračovali do Pucallpy územím roztroušených indiánských kmenů Cocama a Shipibo. Přestože Pucallpa — středisko jižního Loreta — je přes 3500 mil vzdá­lena od ústí do moře, její nadmořská výška je pouze 200 m. Odtud má cesta vedla do hor Cordillera de los Andes s výškou přes 5000 m. n. m. a zpět dolů k mořské hladině do Limy.

Stál jsem již na silnici a nedovedl jsem si dosud představit, co mě vlastně čeká. Mé obavy byly však potlačeny existencí silnice. To bylo důležité. Zde se vždy někdo najde, kdo dá „lift". Cestoval jsem, jak se zde říká, „puro aventon" — autostopem, pěšky a jak se dalo. První kilometry v peruánské „selvě" — nížině tropických pralesů. Podél silnice, která je dosud asfaltová, jsou vypálené pruhy pralesa. Mezi zčernalými zbytky se již pěstují pomerančovníky, banánovníky a palmy všech druhů. Čekalo mne 860 km do Limy. Seděl jsem na opuštěné cestě v džungli. Jen můj batoh s československou vlajkou byl mým společníkem. Z neprostupné stěny stromů, lián a orchidejí se ozývala růz­ná krákání a skřeky opic. Konečně jsem uslyšel i hluk přijíždějícího auta. Byl jsem rád — obloha se hrozivě zatáhla ocelovými mraky. Zanedlou­ho z nich začaly padat záplavy vody. Na noc jsme se zastavili na hacien­dě Universidad de San Marcos. Tam jsem se hned seznámil s několika pracovníky. Předvedli mi jejich hru s hady. Dokud byli v kleci, byla to legrace i pro mne. Když beze strachu otevřeli klec, prchal jsem pryč. Všichni se smáli. Ten nic nedělá, volali. Byl to pěkně strakatý hroznýš královský. Říkám, co ten druhý, je jedovatý nebo taky svěrač? Černý had vypadal zlověstně. Jedovatý, odpověděli a pustili jej na chodbu. Vyskočil jsem na zídku verandy. Chytali se za břicha. Neboj se, nezaútočí, dokud nemá důvod. Procházeli se kolem něho — on jen mrskal rozeklaným jazýčkem a vlnil se po zemi. Jeden jej chytil za krk a nechal se jím obtočit kolem těla. To nebyla společnost pro mne. Byl jsem rád, když jsme na druhý den opět vyjeli. Přidali se k nám čtyři studenti — autostopaři z Limy. Dva seděli v kabině, tři na plošině vzadu.

Slunce pálí naplno. Silnice je horší a horší. Nadskakujeme a mlátí­me se o plechové stěny. Plán: večer Huánuco, spánek, druhý den odpoledne Lima. Jsme v horách, vzduch chladne a cesta je velmi špatná. Zastavujeme. Před námi stojí čtyři kamióny. Čekají, až se upraví silnice. Deštěm se zřítila zvětralá skála a zasypala cestu. Vypadá to na 4-5 hodin zdržení. Dva buldozery se zcela ztrácejí v zásypu balva­nů a hlíny. Po dvou hodinách čekání přichází tropický liják. Nyní je velké nebezpečí uvíznutí přes celou noc. Rozbahněný sesuv bez pevné­ho podkladu se v nejbližším okamžiku stane nesjízdným. Přemlouvá­me řidiče buldozerů, aby nám připravili provizorní cestu. Jsme pro­močeni, naše věci na plošině také. Odstraňujeme balvany, tlačíme auto zapadlé do bahna až po nápravy. Za okamžik je z nás a našich věcí jedna bahnitá hmota. Bez pomoci stopařů by řidič jistě neprojel. Rychle nasedáme a za jízdy se převlékáme. Spěcháme. Fouká ledový vítr s deštěm. Ještě před několika hodinami jsme se potili vedrem. Teď se třeseme zimou.

V devět večer přijíždíme do Tingo Maria. Talíř rýže a pokračujeme. Měníme si ještě místa. Sedím v kabině. Za tři hodiny můžeme být v Huánuco. V horách však narážíme na frontu kamiónů. Co se děje?