Mezi nejvyhledávanější autory ces­topisů patří bezesporu Richard Haliburton. Cestovatel-výstředník popřel všechny etikety a staré zásady, jako například Däniken v archeologii nebo Godard ve filmu. S Haliburtonem vešla do obecnějšího povědomí naší čtenářské obce i studně v Chichén Itza. Posvátná studně boha deště Chaca. Místo obětí tisíce děvčat a chlapců — Mayů.

Mayové si vládli, ale také se vzá­jemně vybíjeli. A hluboká studně s temnou neproniknutelnou hladinou byla svědkem nejednoho nábožensko - rituálního obřadu na svém okraji. A pak již jen skok . . . několik vteřin ticha a hluchá ozvěna pádu. Zadržené vzdechy slavnostně vyzdobených zástupů opět ožily.

Okraj studně Indiánů Itzů. Tak zní i sám překlad slavné Chichén Itza. Na mých toulkách po indiánských kultu­rách Latinské Ameriky se stal Yucatan a tím i Chichén Itza poslední vrcholnou kapitolou.

 

KONFRONTACE VĚKU

provázející mne od nitra Amazonie a velehor And začíná režírovat další scénu.

Místo děje: město Chichén Itza, stát Yucatan, země Mexico, kontinent Ame­rika.

Herci: 1. tajuplní Itzové, kteří něko­likrát záhadně a pro nás bezdůvodně migrovali. Nejdříve v době tzv. Staré říše Mayů ze středu peténského pra­lesa na Yucatan. Založili město a opět je opustili. Vrátili se zpět až o pět sto­letí spolu s pomayštěnými Toltéky ve­denými bájným Quetzalcoatlem - Kukulcanem. Byl to bůh nebo princ s bílou tváří a vousem, který roku 987 n. l. znovu založil Chichén Itza?

2. mayská božstva

3. já

Kulisy: Pyramidy, paláce, chrámy, hřiště na míčové hry staré 1000 až 1500 let.

Režie: dějiny lidstva

Producent: Země

Jakou pointu připravil scénář? Skok do temné propasti, pád po schodišti nebo totální prohru lidského ducha a vůle XX. století?

 

V PŘELUDECH BOHŮ

Posvátný klid a mírný vánek, který neodežene ani létající hmyz, je před­zvěstí probdělé noci. Hra začíná.

Z nočního šera vystupují temné stí­ny chrámů na vysokých pyramidách. Cítím k nim v tuto noční hodinu re­spekt. Jakoby něco tajemného, dosud nepoznaného vystupovalo z němých stěn paláců, schodišť, sloupů. Stal jsem se titěrným, slabým, pozemským čer­vem, tichounce se plížícím, abych ne­vyrušil tisíciletý spánek bohů a obětí.

Co to? Slyšíte ten rostoucí hluk da­vového šílenství rituálního obřadu? Vidíte krví zbrocený nůž z černého obsidiánu a ruce nábožně se tvářícího žrece a jeho čtyř pomocníků? Cítíte pach krve kapající ze stříbrné misky s tepajícím lidským srdcem?

Kolik duchů usmrcených bojovníků se nocí toulá, běduje a hledá slíbené setkání s mayskými božstvy? Kde sídlí Itzamna, nejvyšší bůh nebes, dne a noci? Kam zmizel z Posvátné stud­ně bůh deště a vody Chac? Proč se neozývá ani Ah Puch, bůh smrti?

Kdesi v dáli, v nitru pralesa obklo­pujícího město, zahoukalo. Na hladině studně něco plesklo a ozvěna zvuk znásobila.

 

V ČERVENÉM DOMÉ

Tiše našlapuji a přecházím do jiné části města. Kolem hvězdárny Caracol se rozkládají budovy hodnostářů a kněží. Úzká pěšina, která prosvítá bí­lým pískem mezi vysokými stromy a křovisky mne vede kolem rozpadlého hrobu velekněze k Červenému domu.

Vyrůstá přímo od kraje cesty a i v noci je dobře znatelný svou bě­lostnou vápencovou fasádou. Šmátrám před sebou a pomalu stoupám zarost­lým svahem vzhůru ke třem místnostem.

Čelní stěna je i s bývalým schodiš­těm obrácena k západu. Fasáda s re­liéfy válečníků Itzů ožívá v měnících se barvách slunce, od světle žluté po šarlachově rudou. Kněží jsou oblečeni do skvrnitých koží jaguárů i s lebkou zvířete. Jiní mají bohaté péřové čelen­ky nebo masky divokých zvířat. Spo­juje je extatický a vzrušující tanec plný tajemství a naznačující prosby k vzdáleným bohům.

Tanec a jednotvárný rytmus na chvíli utichá. Rozbaluji si spací pytel. Pohorky pod hlavu, kulich místo moskytiéry a ranec vedle sebe. Bohužel obřad se úplně rozplývá. Když jsem doufal, že mne bude strašit sám Ah Puch, velice jsem se zklamal.

Místo něho zasáhli věkem nezničení a vše přetrvávající krvelační moskyti. Noc se změnila v generální útok proti jediné živé bytosti v okolí — proti mně. Krvavý rituál Mayů neměl zřejmě da­leko od všední noci místních moskytů.

Zabíjet nemá cenu, zbývá jen re­zignovaně spílat. Jenže primitivové jsou vždy vytrvalejší než racionálové, a tak útěk z Červeného domu byl ře­šením, na které by pohříchu přišel každý tvor, i ten nejprimitivnější. Sa­mozřejmě vyjma moskytů . . .

 

VYNUCENÁ POKLONA

Konfrontace skončila za ranního oparu velkým zklamáním na okraji Posvátné studně. Úzká a tmavá šach­ta, jak ji prezentoval Halliburton, se mění v širokou, v průměru nejméně 60 metrů velikou kruhovou propast.

Temně zelená hladina vypadá zcela nevinně. Před staletími jako dnes. Snad právě zde nás čekají nové zá­zraky Indiánského odkazu. Chtěli nám Indiáni vůbec něco odkázat?

Město poutníků je protkáno sloupy s válečnickými motivy. Těla opeřených hadů lemují schodiště, z jejich hlav šlehají rozeklané jazyky proti nezva­ným vetřelcům.

Stoupám po schodišti Chrámu váleč­níků. Pro oběť to byla cesta vykou­pení, k bohům. Cesta, která nikdy neskončila. Vítá nás pololežící socha zákeřně se usmívajícího Chacmoola. A stopy krve. Blízkost obětního oltáře na konci perspektivně se sbíhajících sloupů je příliš hmatatelná a realis­tická.

Pomocníci obřadu, chacové, chytají oběť za ruce a nohy a přetahují tělo do oblouku přes obětiště. Sám červený jaguáří trůn s inkrustací zelených (jadé) kaménků a vyceněnými bílými zuby se chvěje v očekávání příštích okamžiků. Divoce rozevřená tlama zu­řivě lapá po dechu.

Strach člověka XX. století se obrací v nechápavost na jedné straně a vlast­ní nicotnost na straně druhé. Záplava rudých tváří s orlími nosy a uměle protaženými lebkami ozdobenými vy­sokými čelenkami z peří se hrne k schodišti. Stoupám stále výše. Na­máhavým výstupem chtě nechtě sklá­dám poklonu mayským bohům, upo­ceným tělem se téměř dotýkám kamenných kvádrů.

A z vrcholu nejvyšší pyramidy měs­ta Indiánů Itzů se musím znovu po­klonit vůli a schopnostem mayských stavitelů, sochařů, umělců a všech In­diánů, kteří z nehostinné džungle vy­schlého poloostrova doslova vydupali dokonalou scénu života — Věčné měs­to západní polokoule.