Vnitrozemí Brazílie, konrétně Amazonie, Goiás, Mato Grosso a přilehlé federální státy se s postupem civilizace setkávají stále více s problémem využití svých území. Zelené mato pohřbilo všechny dosavadní snahy o kolonisaci. Koncem minulého a za­čátkem našeho století vypukla světoznámá gumová horečka - „corrida de borracha“. Na čas pomohla rozšířit a zvětšit osady a cesty kolem Manaus a podél řek. Ale jen na krát­ko. Džungle a původní obyva- lé se vrátili. Jinými dobrodruhy, kteří stále procházejí bra­zilskou džunglí a sertao, jsou hledači diamantů - „garimpeiros“. Jsou vlastně kočovníky podél řek a říček a navíc ty­pickou, skoro již nutnou ozdo­bou jižní, hornatější části Amazonie.

Stavby silnic nebo železnič­ní dráhy vždy byly a jsou prvot­ními symptomy úspěšné a po­stupující kolonisace. Podobně jako v Severní Americe v mi­nulém století, tak i zde, v Brazílii, není největším nepříte­lem divoká příroda a neprostup­ný terén, ale mentalita, úroveň a vztah indiánských kmenů k stavbě v jejich lovištích.

Jak řešit tuto indiánskou otázku? Každá skupina jedná zcela jinak. Jedna se přizpůso­bí, druhá ustoupí a odstěhuje se hlouběji do nitra pralesa a třetí bude bojovat do úplného vyhubení.

Například trasa projektova­né transamazonské dálnice pro­bíhá územím asi třiceti indián­ských skupin od padesáti do tří set členů s celkovým počtem blížícím se k pěti tisícům.

 

SMRT JAKO PRŮVODCE

Průkopníci cest a telegra­fických spojení, jako výprava známého a všemi Brazilci milo­vaného generála C. Rondona nebo expedice Roncador na území nebezpečných Chavantů u Rio das Mortes, ztratila ne­jednoho muže. Nebezpečná práce a smrt byly průvodcem a denním návštěvníkem i při stavbě silničního spojení Campo Grande-Cuiabá-PortoVelho.

Je ještě v živé paměti udá­lost z nedávné doby. Koncem roku 1968 výprava baptistického padre Calleriho na Rio Branco v teritoriu Roraima měla zjistit vztah Indiánů Altroaris k budoucí silnici Manaus-Boa Vista. Bohužel celá výprava devíti mužů skončila tragicky. Jak se později zjistilo, chovali se členové expedice k Indiánům velmi špatně, povýšenecky, neuznávali jejich společenské zákony a tradice. Padre Calleri postupoval příliš tvrdě a snažil se jim vnutit svou autoritu. Jeho chyby byly opravdu školácké. Dary rozděloval mezi Indiány podle výkonu práce. Je však známo, že Indiáni mají k práci zcela odlišný přístup než my a jiné rasy. Nerovnoměrné dělení způsobilo závist a zlobu. Jediný muž, který výpravu přežil, varoval misionáře a zažádal o propuštění. Přesto se na dru­hý den vrátil zpět, ale spatřil už jen mrtvá těla s trčícími šípy. Stará praxe se severo­americkými indiány má své místo i zde. Kdo chce s nimi vycházet v dobrém a civilisovat je, musí pracovat metodou odpovídající jejich mentalitě.

 

EXPERTI NA INDIÁNY

Podobná práce čeká několik výprav Národního indiánského fondu, který se musí obezná­mit s reakcí indiánských kmenů.

Předpokládá se, že stavba transamazonské dálnice přine­se i nové pracovní příležitosti a vyšší životní úroveň pro míst­ní indiánské obyvatelstvo. Ná­rodní indiánský fond doufá, že pro ně zabezpečí práci při stavbě nebo zásobování. V pří­padě nesouhlasu ze strany Indiánů, zabezpečí jim vhodné nové prostory s vodou a dob­rými lovišti.

Více na jih existuje řada velkých Indiánských parků, kde skupiny držící se starých zvyků a způsobu života mohou žít v klidu a bez obtěžování. Před sto lety byli Indiáni Carajas bojovný kmen a ovládali celou střední Brazílii. Ještě před stavbou nového hlavního města Brasilia byla cesta k ostrovu Bananal vysoce riskantní. Dnes je Ilha do Bananal mírumilovným Indiánským parkem.

Pro sbližování s isolovanými skupinami se obvykle používá tzv. „pobrazilštěných“ Indiánů pod vedením expertů z Národního indiánského fondu. Jejich úkolem je prozkoumat problé­my v detailech a vyřešit každý případ individuálně.

Jedním z nejobtížnějších pro­storů bude území mezi řekami Tocantins a Tapajós, kde je soustředěno asi tři tisíce kme­nových Indiánů, kteří jen zříd­ka přišli do styku s cizinci. Mnoho kmenů jako jsou Apinajée, Araras, Suruís, Acurunís, Acacoatis, Xicrins, Jurunas, Crocaimoros, Mundurucus ne­bo Cararoes mluví mnoha roz­ličnými jazyky či dialekty, a co nejdůležitější, odmítají jaký­koliv styk nejen s cizinci, ale i mezi sebou navzájem!

Daleko nejhorší podmínky čekají na odborníky pravděpo­dobně směrem západním k Rio Madeira. Zde žijí rozptýlené skupiny Nhambiquarů a Cintas-Largas. O Nhambiquarech se traduje, že nejsou v žádném vztahu s jinými Indiány v Ame­rice, a že chtějí zůstat u svého původního stylu života.

Národní indiánský fond je přesvědčen, že s pomocí svých expertů a „pobrazilštěných“ Indiánů postupně překoná a vy­řeší nejtěžší překážku - vztah s indiánskými obyvateli - k oboustranné spokojenosti a bez drastických metod. Nově založené Indiánské parky bu­dou pro indiány stále více jediným řešením problému je­jich soužití s civilizací.