První, kteří sjeli Velkou řeku, byli roku 1541 conquistadoři s dvěma koráby Francisca Orellana, spolu­bojovníka dobyvatele Peru Francisca Pizarra. Deník mnicha Gaspara Carvajala je dokumentem jejich ne­všední plavby, chrabrosti a zaslepenosti zlatem záro­veň.

.. byli jsme napadeni Indiány s vysokými, plavo­vlasými ženami v čele.“ Amazonky ze starořecké báje ožily a přešly do americké skutečnosti. A Carvajal pokračuje: „.. Amazonky žily v ostrovních palácích s cestami ze zlata.“

Níže po proudu sídlí kmen s pozlaceným náčelní­kem, vyprávěli jiní domorodci nadšeným námořníkům. El Dorado?! vyhrkli jedním hlasem tajuplné jméno 16. století. Ne, Manáo... Jenže bojovný kmen Španěly pobil a tajemství El Dorada na Amazonce zaniklo.

Zato soutok největších řek, loviště Indiánů Manáo a přirozené centrum nekonečného pralesa, se stal i centrem moderních dějin Amazonie, středem ama­zonského povodí. Plocha 7 miliónů km2 se rozkládá bez ohledu na hranice Brazílie, Bolívie, Peru, Ecuadoru, Kolumbie, Venezuely a tři Guayan. Dvě třetiny Evro­py!

Brazilská část — 4750 km2 — je více než 59 % územní federace, ale živí jen 3% obyvatel a na průmyslové pro­dukci země se podílí 0,4%. A 70 000 pralesních Indiánů žije tisíciletí na nejprimitivnější úrovni bez ohledu na světový vývoj a bohatství okolní přírody. Legendární Amazonie, která po staletí fascinovala spisovatele, ces­tovatele, vědce a objevitele, je nyní atraktivní pro eko­nomy a techniky. Jen dřeva se odhaduje na jednu třetinu světových zásob a vody, úzkého profilu budouc­nosti, na jednu pětinu.

Dobývání Amazonie začalo rokem 1960 před jedenácti lety výstavbou města Brasilia Čechobrazilanem dr. Juscelino Kubitschkem. Nejmodernější město je skutečně rozhodujícím prvním krokem k postupu do vnitrozemí. Odtud se rozběhnou asfaltové a betonové stužky civili­zace na všechny strany liduprázdným sertao a neproniknutelnou selvou — pralesem — s poselstvím naší doby: AMAZONIE je schopna uživit 215 miliónů lidí! Z těchto krajů je naše dnešní reportáž.

 

VZHŮRU PO RIO NEGRO

Na sobotu a neděli jsme si vyjeli s papem Gerhardem do selvy na amazonský víkend. Sehnal střední hausbot se čtyřčlenno posádkou a malou lodičkou navíc, na­koupil jídlo a pití, připravil čtyři brokovnice, rybářské potřeby a označil na mapě místa, kam pojedeme. Chtěl ukázat některé ostrovy a vnitřní jezera, mrtvá ramena na Rio Negro, orchideje, ptáky a „trochu přírody“ jinak, než to ukazuje turistická kancelář. Hausbot vyjel v so­botu ráno o několik hodin dříve a měl nás čekat u Ponita Negra. My jsme tam přijeli kolem poledne vozem z druhé strany Manausu. Den byl hezký, nebylo příliš vedro, cesta vedla kolem plantáží para ořechů. Willys Rural nadskakoval po hrbolaté silnici, ale nic nám nemohlo zkazit dobrou náladu z nadcházejícího víkendu.

Na Ponita Negra, kde při normálním stavu řeky bývá manauská pláž, přestupujeme na „lanchao". Strojník ohřál „letlampou" starší, jakoby souchotinářský motor, nastartoval a vyjeli jsme proti proudu velké řeky.

A tak jedeme po široké a opravdu černé řece. Její proud vůbec není líný, má dobrých patnáct metrů nad normál a valí se prudce a divoce. Potřebujeme dojet asi 150 km proti proudu, a to chce svůj čas. Hausbot si tedy pluje a pluje, tu a tam se uložíme do sítě, vypi­jeme pivo nebo osvěžující nápoj guaranu. K tomu pan Gerhard vypravuje o amazonských ptácích, o velkých rybách, o lidech, kteří tady žijí, o minulosti i bu­doucnosti tohoto podivuhodného kraje.

 

ZÁZRAK ZELENÉHO PEKLA

Daleko za zády zůstal Manaus i Snoubení vod, ho­nosné, ale pravdivé a nejpřilehavější domorodé ozna­čení soutoku hnědých vod Solimoes a temněmodrých Rio Negro — pravý počátek nejmohutnějšího veletoku světa Rio das Amazonas.

Manaus založený roku 1655 guvernérem Coelho de Carvalho jako pevnost Sao José do Rio Negro dodnes připravuje všem příchozím šokující uvítání. Monstrózní amazonskou Operou? Zámořským přístavem 1700 km od Atlantiku? Supermoderním hotelem Tropical pod průhledným poklopem? Nízkými cenami průmyslového zboží konkurujícími Hong Kongu, Tangeru a jiným svo­bodným přístavům?

Také, ale především svou existencí uprostřed zelené­ho pekla sedmi miliónů čtverečných kilometrů jako pev­ně vybudovaný a lidskýma rukama džungli doslova vyrvaný bod života. Po deseti hodinách letu z Rio de Janeiro se vám zdá, že luxusní Teatro Amazonas s pest­ře barevnou kupolí přímo vyrůstá z hustých a nepro­dyšných chomáčků pralesa jako fata morgana na obzo­ru.

Zde také žijí lidé? — divíte se během letu a hledíte pod sebe tak dlouho, až řeka Amazonka, letiště Ponta Pelada a hluk třídy 7 de Setembro vás přesvědčí. Je to doopravdy pro nás, lidi z XX. století, tak neuvěři­telné? Ano, doba kosmických letů a všemocného ato­mu totiž stále bezradně a váhavě přešlapuje na okraji bílých míst zeměkoule.

 

HLEDÁNÍ NOVÉHO SVĚTA

Historie Manausu přichystala nejednu událost i ži­votní tragédii mnoha lidem. Tichá osada se v době kaučukové horečky — Corrida do Borracho — změnila přes noc v ekonomickou veličinu světa. Z chudých sbě­račů gumy — seringeiros — se stali boháči, kteří si z přepychu posílali vyprat prádlo do Londýna, ale po několika letech byli z nich opět žebráci s jednou košilí.

Město pralesa — Capital em pleva selva — ukryté mezi palmami stromy assaku a sumauba se zrádnými močály, jedovatými hady, jaguáry a zelenými papoušky se chystá na druhou příležitost vzestupu.

„OPERACE AMAZONIE“ — moderní, systematické a plánovité dobývání amazonského povodí. Bez nadsázky projekt století! Skládá se asi ze 48 gigantických pro­jektů jako je RADAM (hydrologický a geologický vý­zkum), MARABA, TAPAJOS, XINGU (průzkumy přírod­ních ložisek), Jezero Míru (přehrada se zadrženou plochou 60 000 km2 - polovina Československa!), Transamazonská dálnice i pozemková reforma.

Počítá se, že Amazonie důkladně přehází současné statistické žebříčky světových zásob a těžby přírodního bohatství. Tentokrát už bez horečky a nadobro.

Nový svět pro 215 miliónů obyvatel Země se začíná uskutečňovat.

 

SETKÁNÍ S DŽUNGLÍ

U „našeho" ostrova jsme zastavili. Loď si dala pohov a se třemi členy posádky jsme přesedli na menší lodičku. Pan Gerhard nastartoval přenosný lodní motor Johnson — Johnson a jeli jsme kolem ostrova k místu, kde začínaly zátoky. Nejdříve byly široké a ničím se nelišily od velké řeky. Pak se postupně zužovaly až na šíři několika metrů, kterými se proplouvalo do jiného mrtvé­ho ramene nebo ostrovního jezera.

V selvě pod pralesními velikány je šero, světlejší ne­bo tmavší podle hustoty porostu. Skoro každý kmen je porostlý cizopasnými lianami, voskovkami a obsy­pán chomáči epifytických bromélií a orchidejí. Spleť stromů, živých i dávno zašlých, tvoří místy nepropustnou bariéru — zelenou stěnu. Do ní lze vstoupit nebo vplout jen prosekaným otvorem, tunelem, jehož stěny jsou plné ostrých dřevitých hrotů, pichlákú a tr­nů.

Pluli jsme pomalu po zátoce s vypnutým motorem, pádla byla ponořována lehce a tiše, na dostřel z bro­kovnice plavaly před námi amazonské černé husy. Na­jednou je slyšet hluk připomínající dutý pád vody. Asi patnáct metrů od břehu a ve stejné vzdálenosti od člunu se vynořila velká ryba. Otočila se líně a beze spěchu. Pirarucu z rodu Osteoglósid Arapairua Gigascuvier, největší sladkovodní ryba.

„Máme štěstí, že jsme ji viděli,“ řekl pan Gerhard, „je velká voda, ryby utekly před proudem. Tahle tu asi odpočívala. Po našem jí říkáme „bacalhau da Amazonia" — amazonská treska, a její delikatesní, slané a rů­žové maso je vysoce oblíbeno."

Příležitost k debatě o amazonské kuchyni se nemohla opominout. Exotické ryby „tucunaré“ a „tambaqui" se opékají na rožni nebo smaží, Indiáni nejraději připra­vují „moqueado" a cizince láká v manauských restau­racích „matrinchäo“. A nebo kachna s „tucupí", omáč­kou z mandioky s několika druhy pepře: „Malagueta, murupí, cheiro“?

Dostali jsme se mezi travinovité porosty omotávající pádla tak, že musely být odsekávány mačetou. Pár met­rů od přídě, kde spolu s vodní trávou rostly leknínové listy, vyplašil hluk mačet, narážejících na vodu, asi metr a půl dlouhého našedlého hada. Surukucu (lachesis Mutis Lin), jeden z nejjedovatějších. Odplaval. Jeho eso­vitý pohyb byl pomalý a vznešený.

Maskováni křovinami chvíli čekáme na přílet papouš­ků. Přelétají kolem v hejnech, jejich let není plynulý a elegantní, jako třeba u mořských ptáků nebo hor­ských dravců. Mají poměrně velká křídla, malý trup a tvarovaný ocas a sám let se skládá z jakýchsi

„navazovaných poskoků". Uslyšeli jsme vzdálený vý­buch. Podívali jsme se po panu Gerhardovi: „Co to je?" „Detonace, někteří lidé i tak chytají ryby, bohužel."

 

AMAZONSKÉ BESTIE

Večer a noc v tropech přicházejí velmi rychle. Před chvílí vše kolem bylo lyrické a vytvářelo zvláštní ná­ladu se zapadajícím sluncem. Teď se zešeřilo a se soumrakem přiletěli komáři. Je konec lyriky a začíná bodání, monotónní bzukot a pištění, před nímž neuteče­te. Nikam a nikdy. A na loďce nemůžete sedět v moskytiéře, ale i kdybyste seděli... Prostě invaze, totální moskytové napadení. Chce to nejrychleji vyjet ze selvy, mávat něčím kolem sebe a zatínat zuby. Ale nepomůže to.

Před mnohým lze na Amazonce utéci, před komáry nikoliv. Jsou to rozzuřené bestie ... Ne, jsou horší než bestie, jsou komáři! Pokud je na blízku živočich, jsou ve své touze sát krev více než systematičtí. Nevyne­chají jedno nezabarikádované místo na těle. Mezi živo­čichem, člověkem či zvířetem a jimi je jen jedno ví­tězství. To jejich.

Z noci a spánku, na který se těšíte, není nic. Jsou jenom oni a vůbec žádná zbraň proti nim. Ani síť, ani odporně páchnoucí tinktura, kouř černého doutníku ne­bo whisky. Kdyby tak na chvíli přišel silný, tropický déšť, ten by jich pobil...

 

VERDIKT CIVILIZACE

Motor pravidelně kašlal po proudu dolů, nad velkou řekou a pralesem vládla opět pohoda. Byli jsme unave­ni, každou chvíli někomu klesla hlava a začal podři­movat. Rádi jsme vjížděli do manauského přístavu.

Zde by mohlo naše vyprávění o Amazonii skončit, ale v záplavě krásy přírody, zvěře, ryb a rostlin ještě o jed­né zajímavosti: o původních majitelích těchto krajů. Pro ně nebezpečí a exotika je méně než bílá placka „tapioca" nebo hlt „caxiri", zkvašené mandioky. Shánět živobytí je pro brazilské pralesní Indiány existenční otáz­ka. Způsob života lovecko — sběračských nomádních kmenů Nambikwára, Carajá, Botocudo, Suyá, Xavante nebo znovuobjevených bílých Indiánů Acurini s modrý­ma očima a ryšavými vousy je na úrovni počátku neolitu. Kmeny Mundurucu, Maué, Yurimagua, Tucano, Catuquina a desítky dalších již žijí v polotrvalých vesnicích. Pěstují tropické plodiny, na prvním místě hořkou mandioku (Manihot utilissima) či sladkou varietu yuca yamy (Dioscorea sp.), dýně (Cucurbita moschata), ko­řen srdečný, fazole a kukuřici.

Indiánské obyvatelstvo, které se nepobrazilštělo, sta­huje se hlouběji do selvy, jako kmen Manáo a Baré, které již dávno sídlí vzdáleny ruchu a moderního světa na středním toku Rio Negro. Místo nich nastupují caboclos, míšenci bělochů a Indiánů, rasově příbuzní a houževnatí Japonci a částečně i aklimatizovaní běloši. Vražedné podnebí si samo vybírá přistěhovalce. Ani černoši nesnášejí prostředí jihoamerických nížin a tro­pů; setkáte se s nimi pouze podél mořského pobřeží. Je OPERACE AMAZONIE realistická, když počítá s obydlením těchto končin nepokořeného pralesa?

Mnohem důležitější otazník skrývá setkání našeho století atomu s člověkem doby kamenné. Co se stane? Tisíce dětí pralesa čeká tvrdý verdikt: civilizace. Opět o nich bez nich. Bude se opakovat situace jejich brat­rů ze Severu před sto lety? Doufejme, že jsme o jedno století moudřejší a lidé určující cíle a způsoby dějin pokroku také.

Přejme Amazonii, aby se v budoucnu nestyděla za činy z dvacátého století a naše vzpomínka na víkend nad Manausem nebyla zbarvena krví rudého muže.

Ing. MNISLAV ZELENÝ, PAVEL VODA