Mnislav Zelený - Atapana
Lidové noviny, 8. listopad 2011

Hlad je přirozený regulátor populace

Tak jako je hlad přirozený regulátor našeho zdraví a obezity, je současně i přirozeným regulátorem populace. Hlad jsme v naší civilizaci vytěsnili, čímž jsme uvolnili cestu nepřirozené obezitě. V přírodě těžko uvidíme obézní zvíře. Každé etnikum žijícím přirozeným způsobem, tedy v úzkém propojení se svým životním prostředí, používá hlad jako přirozenou autoregulaci své populace, aby nedošlo k přemnožení a následnému ohrožení vlastní existence. 

Jakýkoliv nepřirozený zásah do životního prostředí se nám časem těžce vymstí. Sice v delším časovém horizontě, ale o to s větším tragičtějším dopadem. To již poněkud chápeme, protože se nám naše některé zásahy proti přírodě již vymstily. Podobně však dopadnou i naše snahy o prodlužování lidského věku či podporování neustálého růstu počtu obyvatel naší planety. Je to nesmysl jako nepřirozený hospodářský růst. Ani strom neroste do nebe. Leda pohádce. Ale to vždy skončí špatně. My si totiž stále myslíme, že jsme neomylní a mocní všeho, že naše civilizace zvládne všechny nástrahy přírody a přirozených jevů. Občas se dokonce cítíme jako sami tvůrci života s božskou mocí vše manipulovat. Chceme zvládnout i nadměrný růst obyvatel, napříč tomu, že životní prostředí, kde žijí masy hladových, tento růst neumožňují. Chceme vymýtit hlad, který je přirozenou součástí naší existence, protože chceme působit humánně. Naše nadvýroba potravin tento přirozený přírodní jev u nás zcela zatlačila do pozadí a chceme jej zatlačit po celé Zemi. Je to nepřirozené asi tak, jako bychom chtěli zahnat hlad u gepardů a uměle je dokrmovat. I oni nejsou, i přes svoji velkou rychlost, schopni uživit všechna svá mláďata. Trpí hladem a jen některé z nich se dožijí dospělosti. Může nám to být líto, ale je to tak. Příroda je krásná, ale krutá. Tímto naším umělým vstupem by všechna mláďata dospěla a gepardi by se přemnožili, asi třeba tak, jako nyní medvědi na Slovensku. Gepardi by pak vyhubili všechny antilopy a nastala by řetězová reakce. Přirozená rovnováha by byla narušena, což by vedlo k tragickým koncům. 

To samé povede i při neustálém „dokrmování“ populací v chudých oblastech země. Srdcervoucí záběry v televizi útočí na naše lidské city. Přirozeně je nám jich líto. A nutí nás to nepřirozeně je podporovat a vlastně tím i zvyšovat jejich počty na neúměrný stav. Vybíráme milióny a milióny, které se nejdřív někde rozplynou a rozkradou, než zbytek dojde na místo určení. Co se stane? Lidé čekající již po několik generací na naše humanitární pomoci se sice trochu najedí, jenže tím jen podpoříme další růst populace závislé na dalších přísunech potravin.Odnaučíme je přirozeně hledat způsoby přežití včetně regulace své vlastní populace. Hlavním regulátorem je i zde zase hlad, jako na celém světě. Ten jasně říká, jak je určité životní prostředí schopné uživit určitý počet obyvatel. Jenže když hlad budeme potírat, když přestane fungovat jako přirozený regulátor populace, nepřirozeně podpoříme další vzrůst obyvatel a logicky přijde hladomor a války Nedovedu si představit, kdybychom podobně jako v Africe a Asii dováželi humanitární pomoci do Arktiku či do Amazonie k Eskymákům a indiánům. I tam by se mohli natočit srdcervoucí záběry do všech televizí, jak eskymácká matka své právě narozené dítě vystrkuje na mráz před igloo či indiánská svobodná matka zahrabává narozený plod do země, protože nemá otce, který by jej živil. Oba případy by jistě vyvolaly vlnu aktivit humanitárních organizací nechápajících, že tyto matky tak činí podle zákonů svých etnik, kdy se jedná o způsob přežití etnika a ne jednotlivce. My vidíme záběry umírajících jednotlivců, ale nevidíme záběry nebezpečí vyhynutí komunity, potažmo lidstva, což by mělo být určující. V Arktidu ani v Amazonii nikdy nebyl hladomor, protože si jejich obyvatelé regulují svůj počet. 

Uměle udržovat vysoké počty populace, která není schopna se sama uživit je jistě nádherný humanitární počin. Následky však budou zlé. Jistě, televizní záběry na kost vychrtlých a umírajících dětí jsou děsivé a srdcervoucí vyvolávající naši samaritánskou podstatu zachraňovat. Asi tak, jak jsem jednou zachraňoval já starého indiána Shaitu z kmene Eceeje v amazonských pralesích na brazilsko-peruánsko-bolívijském pomezí. Tehdy v roce 1973 umíral starý indián a šaman Yohahé již nebyl schopný jej zachránit. Tehdy nikde v televizních pořadech neběžely srdcervoucí záběry chudáka Shaity jak umírá, aby vyvolaly celosvětové sbírky na jeho záchranu. Šaman Yohahé jednoduše prohlásil, že Shaitá viděl malované ďábly a tím pádem bylo všem v kmeni jasné, že umře. Tak se mělo také stát, protože to byl přirozený běh věcí v Amazonii, kde si lidé vzhledem k tvrdým podmínkám životního prostředí nedožívají vysokého věku jako třeba u nás. Naše lítost není na místě. Jenže velký bílý muž, tehdy já, ještě nechápal tento běh věcí a domníval se, že naše civilizace vládne mocnými prostředky, které Shaitu zachrání. Bylo mi ho líto a tak jsem použil několik žlutých tablet tetracyklinu ze Slovakofarmy Hlohovec a Shaitu zachránil. Měl jsem tehdy dobrý pocit, ale vysloužil jsem si trest a žádné uznání. Byl jsem šamanem ostrakizován. Porušil jsem totiž zdejší zákony a principy života a smrti. Postavil jsem se proti smrti a nepochopil, že i smrt je součást života. Shaita měl prostě zemřít. Už se nikdy v Amazonii nepostavím proti zdejším zákonům, které vykonávají šamani. Touto cestou záchran bych jednoduše zaplevelil amazonské deštné lesy nadměrným počtem lidí, který zde nemůže přirozeně existovat. Indiánský šaman zachraňuje jen do jisté míry. A ta je daná schopností okolní přírody uživit určitý počet lidí. Jak by šaman začal tuto přirozenost popírat, dostal by se na úroveň lidského inženýrství, které by se časem vymstilo. I tento způsob patří do regulace populace, která navíc udržuje lidský rod s pevným zdravým genofondem. 

Všechny národy měly či dosud mají svoji vlastní regulaci populace, která odpovídala možnostem přírodních zdrojů. Je přirozené, že v chudých oblastech země, žije méně lidí a bylo by proto nesmyslné chtít, aby jich žilo hodně třeba v pouštích Afriky. Bylo by nepřirozené, abychom našimi dodávkami potravin zvyšovaly tamější počty obyvatel podobně jako Eskymáků a amazonských indiánů. Posadili bychom je do kolotoče dalších a dalších dodávek potravin, které by je navíc odnaučilo získávat potravu vlastní silou. Zvyšující počty jejich stavů by také zlikvidovali veškeré přirozené zdroje, čímž bychom narušili přirozenou rovnováhu, jako v případě dokrmovaných gepardů. Čím více budeme hlad potírat, tím více ho bude přibývat. Čím více budeme rozesílat humanitární dávky potravin, tím více budeme přilévat olej do ohně zvyšující populace, kterou někdy v budoucnosti už neuživíme. Tento nekonečný kolotoč nemůže dopadnout dobře. Rychlost otáček kolotoče se bude jen stále zvyšovat, až se něco poláme. Je to sice dost smutné, ale příroda je krutá.