Teď už nemohlo následovat nic ji­ného než tzetzepe. První miska jejich kofánské chichy. Byla silná jako dryák! Cítili jsme však, že jsme na dobré cestě. Na cestě k Indiánovi. Starý Eusebio začal z hamaky zpívat staré zpěvy. Venku už byl tmavý podvečer s blikají­cími hvězdami, bílou Mléčnou dráhou a Jižním křížem. Chatrč se zaplnila.

 

Tak popisuje jeden z večerů, strávených mezi posledními potomky jihoamerického kmene Kofánů, vedoucí čs. expedice Cotopaxi ing. Mnislav Zelený. Co však tomuto večeru předcházelo?

 

Cena přátelství

 

Dureno - největší vesnice posled­ních Kofánů - se po několikadenní plavbě vojenskou lodí konečně ob­jevila za ohbím divoké řeky Aguarica. Byli jsme nedočkaví: Jak nás přijmou? Budeme s nimi moci žít?

Vše přišlo náhle. Na vysokém písčitém břehu se objevila řada barvitě oděných postav. Děti, ženy, muži. Stáli mlčenlivě, bez pohybu. Hrabeme se nahoru. Mnozí mluví španělsky. Zdravíme se a rozdáváme cigarety: První gesto, stejné po celé indiánské Americe. Debata jde zvolna kupředu, ale ještě stále jsme příliš nepokročili. Právě naopak - ceny jdou rychle nahoru. Oštěpy a korále jsou v Quitu lacinější, naznačuje nám poručík Torres. O nic jednodušší to není ani s bydlením. Zde? Nepřichází v úvahu! Ženy vřeští a divoce nás odhánějí rukama. Na vše mají jedinou odpověď: NO! Chcete koupit? Nebo prodat...? Chcete zadarmo? NO! NO! Trs banánů stojí pro bílé muže pade­sát sukre - desetkrát tolik než je normální cena. Všechno má jediný cíl: vypudit nás odtud. Je to peklo! Zdálo se, že naše cesta za Kofány byla zbytečná. Uvědomujeme si, že získat přátelství nebo aspoň náklon­nost rudého muže je velice těžké. První hráz nedůvěry pomohla pro­lomit

 

ŠŤASTNÁ NÁHODA

 

Večer před našim chystaným od­jezdem zaslechli muži z posádky vý­křiky. Rychle k řece, volá poručík Torres. V divokém toku řeky se topí indiánské dítě. Tři muži z posádky lodi je po půl kilometru vytahují na břeh, vylekané, ale živé. Dostáváme mlčenlivé svolení k přespání na okraji Durena v prázdné chýši.

Na druhý den ráno přicházejí muži a ženy s dětmi na boku a zvědavě nás okukují. Slova díků a podobná společenská rčení se mezi Indiány nevedou, ale změna chování je mno­hem výmluvnější. Někteří sami na­bízejí výměnný obchod, věc ještě včera nereálnou.

Otázku našeho dalšího bydlení roz­řešil náš průvodce lovec Tangoy. Usídlujeme se na ostrově, kde bydlí Santiago, Kofán jako ostatní, ale s většími zkušenostmi s bělochy. Obsadili jsme jakousi vstupní halu a pokoušeli se spřátelit s milióny cucarachas, létajících švábů, před kte­rými není úkrytu ani pomoci. Od té doby se stali navždy domácími pány ve spacích pytlech, batozích, vyhá­něli jsme je z fotoaparátů a náš kameraman zvaný Maestro dokonce z útrob své prý vzduchotěsné kamery. Ani nemluvě o tom, že žádné jídlo ani káva se neobešly bez neobjed­nané přílohy cucarachas: zvyk je zvyk a povím vám, že taková cucaracha konec konců nechutná špatně…

 

PRVNÍ DNY

 

jsme si připadali jako bílí otroci, nebo přesněji jako rozvažeči dřeva a nosiči vody. I když je to úkolem žen a dívek, chodit v džungli na dřevo není legrace. Potíž je v tom, že suchého není zdaleka tolik, jak se nám zdálo. Naplnění úzké labilní kanoe zbytky uschlých stromů a naplavenin nám trvalo bezmála půl dne.

Roznášení dřeva se neobešlo bez legrace a posměšků. Co ti gringos vlastně dělají? Ještě večer, když každá chatrč dostala svůj příděl, při­cházeli někteří až k Santiagovi s do­tazem, co mají s tím dřevem dělat. Byli doslova šokováni: Bílý muž, do­byvatel Ameriky, jim přivezl dřevo na topení!

Již na druhý den jsme byli pozváni do jedné chatrče. Úspěch, který do­káže ocenit jen ten, kdo ví, že In­dián zve dovnitř bílé tváře jen výji­mečně. Od dob Kolumba jedná s bělochy jen přede dveřmi, vymění zboží či pár slov, ale pozvání nikdy nevysloví. Bázeň před chorobami, které do té doby Indiáni neznali, byl a je stále veliký.

 

PRVNÍ ÚSPĚCHY

 

nás povzbudily. Etnografický výzkum se mohl rozběhnout legálně. Popis chatrčí, vybavení interiéru, topografie vesnice, rozdělení rodin, jídlo a příprava, léčivé rostliny, drogy a jedy, výroba zbraní, lov a ze­mědělství, obleky, malování tváří, příbuzenské vztahy, fotodokumen­tace.

Pomalu i Maestro je začal zvykat na kameru a její vrčení. Jako vždy nej­lépe od dětí a jejich her. Ženy až naposled. Ještě nyní nám utíkaly, schovávaly se a smály se nám z tem­ných oken chatrčí.

Do pestré palety zážitků nám po několika dnech chybí ještě pravá in­diánská slavnost; náhoda nám po­máhá už podruhé. V neděli mám narozeniny a tak už týden předem zveme všechny na oslavu. Vyvrcholení našeho pobytu se přiblížilo.

 

V TEN DEN

 

je Dureno k nepoznání. Maestro, po­dívej se na Etora, jeho nové malování a chomáče trávy chambira na pa­žích, na náhrdelník z ohromných jaguářích tesáků na krku Anastasia a Lorenza, na nové „cusmas" — pyt­lové oděvy, nová barevnější brka v nosech a uších, na péřové náhrdel­níky žen a jejich bohaté malování. Nejbarevnější kmen jihoamerické džungle se nám předvádí. Mají ra­dost, že my máme radost. A pak vrčí kamera a cvakají spouště fotoapa­rátů.

Pořádáme veliký piknik. Vaříme z našich zásob v kuchyni u Enriqua. Podáváme makarony s yukou a ry­bami z konzervy. Nechybí ani kořalka. Slavnostně si první láhev vyměňují, s Etorem za misku tzetzepe. To jsme již uprostřed vesnice. Do naší pís­ničky Nemelem, nemelem se míchá zvuk Etorovy flétny „kururuku" a Enriqův bubínek z opičí kůže - „kújša“.

Slavnost trvala do pozdních noč­ních hodin, ale všechno má svůj konec. Náš odjezd nenechal na sebe dlouho čekat. Ještě dojemné nabíd­nutí poslední misky „ichuruch“ -tze­tzepe a otázky: Kdy opět přijdete? Vy jste jiní „kukama”, bílí muži, jste naši přátelé, jste trochu jako my – „ai“.