Než jsem podruhé odletěl do Jižní Ame­riky musel jsem vy­slechnout závistivé povzdechy mnoha ka­marádů: Ty se máš, tam jsou prý kusy, co?

Jo, kusy tedy tam jsou, říkám a myslím si své. Představ si, pří­teli, popichuji jej, jdeš v Riu po Avenida Atlantida, vpravo jsou přepychové hotely, po levé ruce se rozkládá pláž Copacabana zá­řící zlatem, které do jemného písku rozlilo štědré jihoamerické slunce. A na té pláži desítky, stovky, ba ti­síce hotových filmo­vých hvězd. Nestačíš otáčet hlavou a ztrá­cíš jakýkoliv dosavad­ní předsudek o pri­mátu ideálu evropské ženské krásy. Málem závidíš každému dru­hému urousanému chlapovi.

 

TRADICE

Kolikrát jsem si na to naše přátelské špičkování v Praze vzpomněl za svého pobytu v Ecuadoru. Nejen u nás, ale i tady jsou u druhého pohlaví cizinci v kursu, zejména my fešáci, dobírám sám sebe, ale tady to mají přece jednodušší. Rozeznají je od místních na první pohled: Evropan vyniká svou bělobou, jako pekař mezi funebráky. Ale pro míst­ní žáby je vrcholem úspěchu, i když toho moc o Evropě nevědí. Takže se­známit se s kteroukoliv je maličkost, zeptal by se můj přítel z Prahy.

Jednou jsem tak bez cíle kráčel ulicemi a provedl výše řečenou nepředloženost. Měla dlouhé havraní vlasy ztrácející se hluboko pod úrov­ní vosího pasu, mírně šikmé hnědé oči, na plných rtech vyzývavý úsměv a chůzí si nezadala s gazelou. Jít tak s ní po Václaváku, způsobím možná dopravní kalamitu.

Tak vy jste Evropan, zapředla a celá se zavlnila. Tam je vše, průmysl daleko vpředu a tak, že? Ano, ří­kám, ale tady jsou hezčí děvčata a převádím rozhovor na oblast jejímu chápání bližší. Máš rád hnědá, pře­chází pak bez rozpaků na tykání a najednou to přichází: Jsi svobod­ný? Ležérně souhlasím. Pak vyprávím o tom, jak to chodí u nás, co je to láska, ptá se na takové detaily, že střídavě rudnu a tajím dech, ale to vše jí jaksi nestačí. Chybí jí od­pověď na poslední — a po chvíli jsem pochopil i tu první a základní otázku — kdy se vezmou. A tak když jsme se dostali i k ní, málem vy­křikla: To je ono! a mně se zdálo, že stojím u zdi s rukama nad hlavou.

Večer jsme měli schůzku. Šel jsem na ni s obavami. Nejsem dnešní a umím si představit, co latinskoame­rický temperament a tradice zakoře­něné od dob španělské koloniální nadvlády dovedou. Ovšem konkrét­ní zkušenosti jsem neměl, a tak jsem je šel získat.

Víte, v čem spočívá vzrušení zdej­ších schůzek při západu slunce? Především se mluví o tom, jaké to bude, až se vezmou. Jinak nesmí k ničemu dojít. Než slunce zmizelo za obzorem, já už věděl, v čem spo­čívá ideál dívek poplatných tradici: o nic se nezajímat, jen se co lépe a co nejrychleji vdát, a pak se to nějak mezi čtyřmi stěnami dožije. Hlavně si nezačínat s nikým bez vědomí rodičů, takové riziko by je stálo všechno. Nachodili jsme se mnohé kilometry, noční Quito zářilo do noci světlem reklam, barů a kin. Dívka znatelně zneklidněla. Když autobus jakoby schválně nejel, vyslechl jsem mnoho barvitých vět o otci, o výprasku a dalších hrůzách, které na ní doma čekají. Je teprve osm, jsi plnoletá, tak čeho se bojíš, bavím se na její účet. Co kdybys přišla až ráno?

Odpověděla kupodivu klidně a mně se otřel o záda pořádně stu­dený kus strachu: No, to by sis mě musel hned vzít. Vzít?! A proč? Když bych třeba nemusel chtít? To už by rodina zařídila. Nemohla by mě ne­chat v takové pohaně. Do smrti bych se nevdala. Aha, tady to je. Tradice vládne krutě dál. Zařídila? A jak, ptám se a tuším co odpoví. Otec by šel hned ráno na radnici ohlásit svatbu, pokračovala, jako by tu hru znala zpaměti. Snad ne, křečovitě se usmívám, a co kdybych o tom ne­věděl a nepřišel bych. Co pak?

To už by bylo to nejmenší, nenu­ceně pokračovala, na takové věci mám přece bratry . . .

Legrace skončila, to už není di­vadlo nebo film, ale tvrdá realita na ulici Venezuela, mžourající záblesky světel z výloh. Příliš se nerozmýšlím, v rychlosti přepočítávám pár ušmu­dlaných sukrů v kapse a mávám na první taxík. Jedeme taxíkem, nač ztrácet čas. Tak a teď rychle domů, adios.

Vidina Evropy pro ni skončila a já mám o jedno poučení o kráskách Latinské Ameriky více.

 

ANTITRADICE

Teprve nedávno jsem měl to štěstí potkat jednu z těch, jež stojí na protipólu dosud převládajících tra­dic. Nenuceně se procházela po prostranství přecpaném lidmi, na hlavě vlasy kratší než bývá zvykem i u našich kluků, ale mezi zdejšími děvčaty rozhodně ne. V ruce držela plnou sklenku whisky s ledem a ne­nuceně z ní usrkávala. Vydržela i můj drzý pohled, tady je každý po­hled muže na ženu, když trvá víc než vteřinu, drzý, a pak si klidně zapálila. To je má satisfakce. Proti všem, řekla mi později. Pak mi zmi­zela v davu. Vyběhl jsem na ulici. Právě nasedala do auta. Bez jedi­ného slova jí podávám vizitku s te­lefonním číslem a odcházím.

Ráno v devět zvoní telefon. Žádná z ostatních devětadevadesáti pro­cent by něco podobného neudělala, i kdybych byl nástupcem britského trůnu. No, to snad.

Mám ráda svobodu, řekla mi v jedné z prvních vět. A podle toho i jednám. Než toto řekne celá mla­dá generace, uplyne ještě mnoho vody v Amazonce. A nemáš s tím problémy?

Jakpak ne! Všecko začalo s tím úče­sem. Zpívám s orchestrem Casa de la Cultura Ecuatoriana a při jednom zájezdu na pobřeží mi zakázali účin­kovat. Prý jsem určitě Kubánka, krát­ké vlasy nosí prý jedině ony. Ráda zpíváš? A jak, to mi vlastně umožnilo prorazit rodinnou hráz. Teď mohu chodit domů, kdy chci. A ne­bojíš se jako ostatní, že se nevdáš? Na strach prostě nemám čas. Ráno pracuji v dětské školce. Tu práci zbožňuji, hrát si se spoustou mrňat.

A pak přijdou kursy a hodiny ruštiny a ruské literatury v Institutu. A k ve­čeru přednášky na universitě, ale tady studovat mě nebaví. Je to vět­šinou jen studium pro titul na pa­píře, chci ven. V lednu budu sklá­dat zkoušky na získání stipendia do Moskvy. A v noci jsou zkoušky or­chestru v Casa de la Cultura Ecuatoriana.

Logická otázka pro našince, proč ještě pracuje, když studuje, ji nepřivedla do rozpaků. Chci být sa­mostatná i finančně nezávislá na ro­dičích. To byla bitva, než jsem to prosadila. Jenže bitvy neskončily. Naši se v názorech neliší od ostat­ních a těžko se smiřují s mými ná­pady.

Jinak ráda chodím v dešti. Neno­síš ani deštník, i to je protest, ptám se lítostivě, protože právě strašně lije a rád bych se schoval. Ne, ráda moknu.

A pak slunce. To vše je opálené, ukazuje ruce a nohy.

Nepovídej, vždyť vy míšenky jste tmavé od přírody. Ale každá jinak. Já taky, ale ne zas tak moc, abych se nemohla opálit ještě více. Ano? Škoda, že to nemohu porovnat, li­tuji nahlas za srdečného smíchu.

A láska, co o ní víš? Že je jako slunce a déšť, odpovídá záhadně a stále se směje. Tedy, také tak svo­bodná? A jako by rajednou upadla do hlubokých myšlenek, které se toulají někde v dálce. Mám snou­bence. Je daleko. Už rok. Studuje v Moskvě.

Noční Quito šumí deštěm. Přichází zima. Auta na nás stříkají spršky špinavé vody, ťapeme v loužích.

Máš v neděli čas? Celý týden ano, vlastně ne, protože mám spoustu práce, ale soboty a neděle trávím u rodinného krbu. Mám jednu do­hodu s otcem, jedinou, a proto ji musím dodržovat. To je snad jediné, co zbylo otci z vlády nade mnou.

Tak tedy ahoj někdy v Praze. Hasta luegito. Modrý přeplněný autobus se rozjel a já myslel na slunce, křik dětí, déšť, ruštinu, úsmě­vy, rozčilený hlas otce, cigarety a whisky. A na novou generaci v této zemi, která hledá svoji cestu.