1. Jsou známy případy, že milpa byla zalo­žena i desítky kilometrů od osady! Kraj­ní případ byl zjištěn na vrchovině Guate­maly, kdy podmínky donutily Indiány za­ložit milpu 50 mil od vesnice! Pravidlo se zdá jednoduché: Čím vyšší stromy, hustší buš, tím bohatší bude i země.
  2. Kácení lesa a buše. Nejdříve se kácí buš, potom stromy. Nejvýhodnější doba je v srpnu, v deštivém období, kdy stro­my jsou plné vlhkosti a lépe se podsekávají. Je pochopitelné, že pro kamen­nou sekeru byl tento stupeň mnohem na­máhavější a zdlouhavější, než je dnes.
  3. Spalování zničeného buše. Čeká se, až sluneční žár v únoru a březnu vysuší dřevo, a obvykle v březnu nebo v dubnu se začne s pálením. Milpa je zapálena v den, kdy začínají výhodně vanout větry zabezpečující dobré prohoření buše. Ten­to den je tak důležitý, že jej dodnes ovliv­ňují kněží. Kdo jiný by mohl vědět, kdy bůh větru Kukulcan, Ehecatl nebo jiný bude chtít podpořit oheň? V objektu mayského města Copán v Hondurasu jsou dvě stély (sloupy) vzájemně vzdálené 6,6 km, ležící na lince západ — východ. Pouze ve dvou dnech roku můžeme po­zorovat od východní stély, jak za stélou západní zapadá slunce. Je to 12. dubna a 7. září. Kněz pozorující západy slunce vyhlásí vždy 12. duben za oficiální da­tum zahájení spalování buše. Tehdy je opravdu období nejvýhodnějších větrů.
  4. Ohrazování milpy. Tato fáze je nezná­má až do doby zdomácnění koně a ho­vězího dobytka. Ohrada ji nyní chrání před zničením.
  5. Sázení. Jedna z nejdůležitějších fází začíná ihned po prvních deštích. Na Yukatanu je to začátkem května. Zašpičatě­lou holí, zvanou xul, se vyhloubí jamky 10 — 12 cm hluboké a vhodí se do nich 3 — 6 zrn. Semena se nosí v sisalovém vaku na zádech. Současně se semeny ku­kuřice se do jamky sázejí i fazole.
  6. Odplevelování milpy. Počet závisí na druhu milpy. Byla-li založena z vysokého buše, stačí jedenkrát. Dvouletá milpa po­třebuje odplevelení dvakrát až třikrát. Zde můžeme pozorovat rozdíl mezi dneš­ním a původním ošetřováním milpy. Dříve se plevel vytahoval ručně i s kořeny, dnes se usekává mačetou. Kořeny zůsta­nou nedotčeny a navíc se vysypávají se­mena plevele. Proto i výnosnost dvou­leté milpy klesá o více než 20% a je třeba hledat nová území. To je též dů­vod, proč se primitivněji obhospodařo­vaného pole mohlo používat 4 — 5 let.
  7. Ohýbání stvolů. Rozšířená praxe celé Střední Ameriky ohýbá stvoly zralé ku­kuřice těsně pod klasy směrem dolů. V této pozici nemohou zrna ztvrdnout, déšť nevnikne dovnitř palice a ani ptáci nemají možnost roztrhnout obal a vyklovat obsah. Časově tato fáze připadá do měsíců září a října.
  8. Sklizeň. Předcházející stupeň umožňu­je sklizeň prakticky kdykoli podle potře­by: od listopadu do příštího dubna. Svrch­ní obal se loupe za pomoci jakési jehly ze dřeva, kosti nebo jeleního rohu.
  9. Uskladnění bývá odlišné podle indiánských kmenů. Na Yukatanu se na poli postaví jednoduchá stavba, kde se palice ukládají do kolmé polohy těsně vedle se­be. Poslední slupka je odstraněna až před sázením nové úrody v květnu. Zrní k po­užití se vyloupe na milpě a dopravuje se do vesnice.
  10. Zrna se vylupují několika způsoby. Nejjednodušší je rukou. Častěji se vklá­dají palice do „hamaku“ (houpací spací síť), do kterého se pak bije tyčí. Zrna propadávají otvory hamaku jako sítem a ukládají se do konopných pytlů.
  11. Doprava do vesnice. Záda mužů nebo koní jsou dodnes nejobvyklejším doprav­ním prostředkem.

Tak se pěstuje plodina v zemi, která nám ji objevila. Americký původ, jak je vidět, ještě nezaručuje pokrok. Bere-li člověk obyčejnou vypraženou tortilu (ku­kuřičnou placku), ani si neuvědomí, ja­kou námahu a časovou ztrátu si vynutila.

Tortila má stejnou úlohu jako náš chléb. Podává se ke všemu, při polévce se jí současně používá jako lžíce, nabí­rají se jí i fazole, rýže nebo kusy masa. Mexičané ji jedí samotnou s pomazanou pálivou paprikou zvanou chile (čile).

„Chicha de maís“, zkvašený nápoj z kukuřice, se pije po celé Latinské Ame­rice. Ženy rozžvýkají semena a se slina­mi je vyplivují do keramických nádob („pijanas“), kde kvasí a skladují se.

A nejen semena, ale i listí a stvoly se využívají. Chudší obyvatelé jich po­užívají na stavbu střech svých chatrčí nebo jako stříšky člunů. Můžete je vidět na řece Amazonce jako v Panamě u In­diánů Cuna nebo ve středním Mexiku.

V jednom z mexických kodexů najdete další, velmi zajímavou službu kukuřice. Před chorým člověkem rozhodí místní čaroděj dvacet zrn. Z polohy rozsypaných semen na tkanině určuje, zda člověk zemře, nebo se uzdraví.

Bůh kukuřice, třetí v pořadí mayského panteonu, se znázorňuje jako mladý muž. Jeho jméno není přesně zjištěno, pravdě­podobně Yum Kaax, ale můžeme jej po­važovat i za boha zemědělství. Kukuřice měla stejný význam jako život, a proto i Yum Kaax byl bůh blahovolný, bůh ži­vota, úspěchu i plodnosti, ale nikdy ne­byl spojován s obrazem nebo představou smrti.